„hodně jsme to sledovali. No, byl to otřes. A teď to dilema. Přece já taky musím něco udělat... Vím, že pod Národním muzeem byla mládež, která držela hladovku. Tak jsem pořád chodila kolem a přemýšlela, jak bych se k nim přidala… Ale co maminka se svým srdcem. Dokud jsem měla rodiče, tak jsem se k tomu neodhodlala, jít mezi ně. I když bych v té chvíli mezi ně hrozně ráda šla. Spíš jsem jenom chodila na Václavské náměstí s těmi ostatními lidmi, diskutovalo se. Utkvělo mi v paměti, jak právě po smrti Jana Palacha, jsme stáli u svatého Václava a zpívali hymnu. A tenkrát jezdily tramvaje přes Václavské náměstí. A lidé z tramvaje otevřeli okýnka a zpívali s námi a to mi utkvělo v paměti. Ta soudržnost lidí, solidarita. Ti lidi nebyli ještě tak zkažení, až normalizace tomu dala ránu.“
„Po vesnici se samozřejmě pohybovali a trošku jsem, jako mladá holka, měla strach. Tak jsem nosila takovou velkou baterku, ale nevím, co bych s ní udělala. A spala jsem se sekyrkou u hlavy. Byl tam jeden takový veliký voják, který mě potom sledoval a třeba když jsem večer obcházela stáje, tak se tam objevil, odloupl se od křoví od plotu. Byli ale dost pod přísnými sankcemi, aby si něco s někým začali. Příjemné to nebylo.“
„Vyrůstali jsme trošku jinak než ostatní děti, protože naše maminka nás vychovávala ve víře, k úctě k vlasti, v lásce k vlasti. Tím, že jsme chodili na náboženství, jsme se velice odlišovali. V té době to bylo velice stíhané. Vlastně jsme byli jediní ze třídy. Potom nám naši spolužáci říkali kostelní myši, protože paní učitelka nás před ostatními zesměšňovala, což byl účel, že. A tím jsme se vlastně lišili od druhých. Možná, že jsme vyrůstali tak trochu mimo kolektiv a myslím, že mě to hodně poznamenalo vůbec v postoji ke společnosti.“
Jaroslava Poláková se narodila 18. dubna 1949 v Praze. Byla vychována ve víře a v lásce k vlasti. Jako jediná ze třídy chodila na náboženství. Učitelka ji kvůli tomu zesměšňovala a spolužáci jí proto říkali kostelní myš. Vystudovala zemědělskou střední školu v Brandýse na Labem. Pracovala jako zootechnička v JZD v Dolních Jirčanech, kde prožila okupaci vojsky států Varšavské dohody, která obsadila kasárna v nedalekých Psárech. Účastnila se demonstrací v roce 1968 i 1969. Po svatbě se mnohokrát stěhovala. Sedm let žila v Chotěboři, kde nechtěli přijmout jejího syna do druhé třídy z náboženských důvodů. Po přestěhování zpět do Prahy a vychování dětí se zapojila do společenského dění – v letech 1989 a 1989 chodila na protirežimní demonstrace. Během protestů tzv. Palachova týdne v lednu 1989 zadrželi jejího syna. U soudu nakonec ale vyvázl jen s přestupkem. Zažila také policejní masakr pokojného studentského průvodu 17. listopadu na Národní třídě. V prosinci 1989 vstoupila do Křesťanskodemokratické strany, kde se stala tajemnicí a blízkou spolupracovnicí jejího předsedy Václava Bendy. Řadu let působila jako personalistka Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). V době natáčení rozhovoru (2019) žila s manželem v Hořicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
