Ludmila Poláchová

* 1930

  • "No tak to nám sebraly Státní statky a děda, ten když odváděli koně, nešel měsíc do chléva. Seděl a brečel jako malej kluk. Byli to nejhezčí koně z dědiny, opravdu si jich hleděl. Koně dostal ten nejhorší sedlák. Říkal: 'Kdyby je dostal kdokoliv, ale tohle mi udělali naschvál', nechtěl pak už ani starostovat."

  • "Když byli naši na té svatbě, Rusáci šli podél potoka. Od našeho baráku to bylo takových padesát metrů. Nahoru nešli, protože tam viděli stromy. Mamka tehdy říkala, že začali na té svatbě střílet do stropu. Lidé ve dveřích prý nevěděli, jak ti se cpali ven, to bylo hrozné."

  • "Pak ještě z Provázkových chlévů utekli nějací kluci a bývali v dědině - ve Valašské Bystřici - u nějakého sedláka. Měl na půdě ruské komando nebo co to bylo. Měli ruskou vysílačku, prostě všechno, která hlásila. Někdo to prozradil, oni [Němci] tam šli, těchto čtyři nebo pět kluků pochytali živých, uvázali jim za krk provaz a ten sedlák je musel táhnout s koňmi ke kostelu do márnice. Člověk už byl trochu starší, my už jsme tak trochu něco...Tak jsme se spolužačkou Maruškou [řekly], že o přestávce tam zajdeme. Šly jsme, učitel nás nechtěl pustit, ale Maruška mu řekla, že ji bolí zub, musí k zubaři a že jdu s ní, aby jí nebylo smutno. Šly jsme do té márnice - představte si, oni to nechali otevřené, odemknuté - vlezly jsme tam, leželi na hromadě, toto měli podřezané [hrdlo], mladí kluci..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šternberk, 28.03.2024

    (audio)
    délka: 02:26:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žili jsme tak, jak jsme uměli, nic jiného jsme neznali

Ludmila Poláchová s manželem Lubomírem, 1984
Ludmila Poláchová s manželem Lubomírem, 1984
zdroj: archív pamětníka

Ludmila Poláchová, roz. Martinátová, přišla na svět 3. dubna 1930 ve Valašské Bystřici. Narodila se do zemědělské rodiny, rodiče měli hospodářství na samotě a starali se o několik hektarů polí a lesů. Otec, Josef Martinát, sociální demokrat, se za války zapojil do odboje. Spolupracoval s partyzánskou skupinou Za svobodu - za vlast a s partyzánskou brigádou Jana Žižky. Partyzáni rodinu často navštěvovali. Martinátovi po většinu války ukrývali také studenta vysoké školy ze Vsetína před nuceným nasazením. Roku 1946 odešla rodina do Nových Valteřic v rámci dosídlování pohraničí. Josef Martinát zde v letech 1946- 1948 působil jako starosta. Ludmila se v letech 1946 -1948 vyučila prodavačkou potravin v Bruntále, jako prodavačka pak pracovala v Nových Valteřicích a Moravském Berouně. Po roce 1948 rodina přišla o hospodářství v rámci kolektivizace, majetek připadl Státním statkům. Ludmila se roku 1953 provdala za Lubomíra Polácha, vychovali spolu čtyři děti. Roku 1954 se přestěhovali do Šternberku, kde prožili invazi vojsk Varšavské smlouvy i normalizační léta. Pracovali v Chronotechně, manžel byl pak zaměstnán na dráze, Ludmila Poláchová ve školní jídelně jako kuchařka. Protože nebyli v KSČ, nejstarší syn měl problém s přijetím na vysokou školu. Roku 1982 se stěhovali do Olomouce. Ludmila Poláchová pracovala v jídelně Dětského domova v Hejčíně jako šéfkuchařka. Roku 1984 odešla do důchodu, téhož roku zemřel manžel. Ludmila Poláchová se časem vrátila do Šternberku, aby byla blíže dětem. Od roku 2019 žije v Domově pro seniory ve Šternberku, Na Valech, kde proběhlo i natáčení rozhovoru v roce 2024.