„Neviděli jsme celkem, co se kolem nás děje. Ale kolem nás se zřejmě něco dělo, poněvadž 25. listopadu asi v deset hodin dopoledne najednou rána a loď se začala naklánět na bok. Já osobně, poněvadž my už jsme žili vojenským životem, jsem měl ten den dozor nad úklidem jako dozorčí desátník. Takže jsme byli dole na spodku v tom našem bunkru a dva nebo tři kluci uklízeli a já jsem tam byl s nima. A jak se ta loď nakláněla, tak začaly padat z poliček všechny možné věci. Ale nás to celkem nerozčilovalo, poněvadž jsme byli zvyklí z toho Milosu, že se to naklání na jednu stranu a na druhou stranu, tak jsme počítali s tím, že se to zase vyrovná. No ale nevyrovnalo se to, naopak. Pak byl křik nahoře, něco se nahoře dělo, tak jsem si řekli, že musíme nahoru. To byly takový úzký, jak to na lodi bývá, takový úzký schody do mezipalubí, tak jsme se snažili dostat po těch schodech do toho podpalubí. Někdo za mnou se tak tlačil, že mě vytlačil úplně do toho, ale tam jsme si už netroufali. Tam jsme zůstali stát, poněvadž tam už byla loď tak nakloněná, že kdo se nedržel, tak sklouznul a sjel někam do strojovny, a to se ukázalo, že byl konec. No, v jeden okamžik jsem nabral sílu a skočil jsem, tam bylo takový zábradlí a po tom zábradlí jsem se vyšplhal o patro výš a potom ještě po tom zábradlí, a když jsem se dostal nahoru, tak už loď byla tak nakloněná, že jsem vlastně prakticky skočil hned do vody.“
„Dne 5. května jsme startovali ráno v 8:55. Let trval 11 hodin, a to jsme právě letěli k Norsku. A když jsme přiletěli před přístav Narvik, tak náš kapitán, jmenoval se Šesták, ten letěl poměrně velmi blízko narvického přístavu, a nic se tam nedělo. Žádná protiletecká střelba, žádný letadlo nevystartovalo proti nám, takže si troufnul stále blíž a blíž, až jsme přeletěli samotnej přístav. A tam jsme viděli, že německé lodě, které tam stály, mají na palubě, mají na žerdi bílé vlajky. Takže ten den Norsko kapitulovalo.“
„No tak na těch Bahamách jsme prodělali první dva měsíce normální výcvik asi tak, jak je předepsanej. Třetí měsíc jsme pak už dostávali bojové úkoly. Měli jsme pátrat po japonských ponorkách, lítali jsme taky až po Key West a jiné ostrovy, které tam byly. Potom bohužel jsme taky měli ztráty. Například v tom posledním měsíci se ztratila naše posádka, kde byli naši kamarádi, dobrý kamarádi, který jsme potom nejenom my, ale všechny posádky a letadla, která byla volná, hledali v tom známým bermudským trojúhelníku. Nikdy jsme se ale nedozvěděli, jak vlastně k tý katastrofě došlo, a taky se nikdy nenašli.“
„Připluli jsme k Tobruku, viděli jsme, jak je Tobruk bombardován, to jsme ještě viděli z lodě. Když se pak setmělo, tak se ty torpédoborce přiblížily ke břehu. Potom jsme po prknech museli rychle přeběhnout na břeh, pak se vyšplhat – to všechno bylo ve tmě – po takový skále nahoru. Tam čekaly auta do provizorního tábora, kde jsme si mohli vyfasovat čaj, kdo na to měl náladu. Kdo ne, tak si musel vyhledat, říkali jsme tomu hrobeček. To byly skutečně takový, jak se kopou hroby, spousty takových výkopů úzkých, kde vojáci přespávali, protože bylo pořád bombardování, tak aby byli kryti. Ale byla náhoda, když člověk narazil na takovej hrobeček, kde někdo už neležel, kam si mohl lehnout.“
„Jsem pražský rodák, i když často prohlašuju, že jsem Kolíňák, poněvadž tam jsem od mládí vyrůstal a cítím se tím Kolíňákem víc než Pražákem. Školy jsem absolvoval v Kolíně, částečně také v Praze. Chtěl bych ještě podotknout, že to bylo po 1. světové válce, kdy naši učitelé, nebo velká část našich učitelů, byli bývalí legionáři, kteří nám vypravovali o svých bojových zkušenostech a probouzeli v nás lásku k našemu národu a k nové československé republice. A toto v nás, kteří jsme po 1. světové válce vyrůstali, zůstalo a přetrvává.“
„Největším nepřítelem v Tobruku byly blechy. Tam byly miliony a miliony blech. Těch písečnejch, ty jsou drobnější než ty naše. Když jsme vlezli do takovýho starýho bunkru italskýho a pak vylezli, tak ty nohavice, ty kalhoty byly úplně černý, co tam bylo blech. My jsme fasovali to DDT, s tím jsme je stříkali, ale oni si na to zvykly, že už potom (to nezabíralo). Ale byla to jediná možnost. A druhá možnost byla, poněvadž se někdy nedalo spát kvůli těm blechám, jít a chodit kolem stanu… A to mělo taky háček, protože tam byla rovina, noci tmavý, nikde žádnej orientační bod, takže kdo trochu odbočil, tak už nenašel ten svůj stan, nebo to místo už nenašel. Musel chodit až do rána, když se rozednilo, aby se mohl vrátit.“
Jiří Poláček se narodil 29. března 1913 v Praze, dětství prožil v Kolíně. Pocházel z rodiny kolínských Židů, jejíž členové zemřeli v Osvětimi. Roku 1935 nastoupil vojenskou službu a účastnil se mobilizace roku 1938. V roce 1939 se rozhodl pro emigraci, na lodích Melk a Milos cestoval na Blízký východ, byl jedním ze zachráněných pasažérů z potopené lodi Patria. Prodělal výcvik na Blízkém východě, bojoval u Tobruku. Poté se přihlásil k letectvu, výcvik absolvoval v Británii, USA i Kanadě, od 1943 působil jako letec-telegrafista. Ze vzduchu se účastnil vylodění v Normandii, podílel se na ochraně konvojů plujících do Ruska. V roce 1945 se vrátil do vlasti a demobilizoval. Od roku 1951 až do odchodu do důchodu pracoval jako kopáč bez možnosti získání lepšího zaměstnání. Zemřel v dubnu 2008.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
