Josef Pokorník

„Po té frontě, když sebrali Němci ty zvony, tak už neměli (lidé – pozn. ed.) vůbec náladu. Už uděláme ocelové. Rozumíte, už byla taková doba, že z bronzu se to všechno bralo. Byla taková nálada, neměli na to vůbec chuť. A tak s panem farářem, tady byl nějaký Bělík, tak jsme se domlouvali, že to uděláme v Brně, že odlijeme ocelový zvon. Tady nebylo nic, tady bití hodin bylo na nárazník z vagonu. Tady byl jen umíráček malý patnáctikilový, když někdo zemřel, tak tím se jako to… Pak jsme udělali rozhlas a tím se zvonilo a těm lidem to stačilo. No, jak tady nebyl ani jeden zvon, to všechno Němci sebrali. Potom jsme přišli za církevním tajemníkem, že chceme zvon, a to bylo výročí Cyrila a Metoděje 1100 roků. Jo, to nám povolili: ‚Udělejte si to.‘ To už bylo v 60. letech. Jinak se zvonilo rozhlasem. To znáte, na gramofonové desce, jak to vypadalo, takové zvonění, chrmlání, hlavně když ta jehla byla už špinavá. To se moselo vyměňovat, to nebylo jak teďka. A tak jsme se domlouvali, kde začneme dělat zvony. Jeli jsme do Brna, nevím, která firma to byla, že jedině ocelový zvon. Že to je taky pěkné, tak že to uděláme. Protože strýc byl knězem a ten si nechal udělat ocelové zvony. Ty nám nikdo nesebere. Ale lidem se to nelíbilo, že uděláme bronzové. A tak jsme se domluvili s panem farářem a nějaký Matěna nám poradil, že v Brodku to leje nějaký, že poprvé leje zvony. Jako první rok. Říkám: ‚Tož to není problém.‘ Tak jsme zajeli do Brodku, my jsme si udělali takové přátelství, že jsme byli skoro rodina. My jsme viděli, jak to tam vypadá, tak jsme mu… nějaký pan Buchta, Franta Havlíček byl zedník, tak jsme mu tam všecko přestavili, postavili nové pece, vrátky na odlévání. Tam se odlévaly zvony, tak jsme stáli za kladkama, za tú pecí, a odlévali jsme. Mokří jsme byli vždycky, no jak, takové horko tam bylo, šedesát stupňů tepla. Elektriku jsme předělali tam, všecko jsme mu to dali na elektriku a říká: ‚Tož, chlapci, uděláme v Rohatci zvon?‘ Říkám: ‚No samozřejmě.‘ Tak jsme udělali Cyrila a Metoděja, to jsme měli na to povolení. Tak jsme udělali 160 kilo, 152 kilo. Cyril a Metoděj, tož jsme měli radost. Z bronzu. Co jsme sbírali měď, co jsme měli, nasbírali jsme metrák mědi. To byly dráty, kotle, co lidi dávali. Pak cínové trubky, to jsme odlévali z ledničky takové ty formičky, tak do toho jsme odlévali cín.“

„Potom došli tito Rusi, to jsem byl akorát v Brně v nemocnici. A to přišla sestra, to bylo v srpnu jednadvacátého v pět hodin. Říká: ‚Přepadli nás Rusi.‘ Já říkám: ‚Jak nás možú přepadnút Rusi, když jich máme tady.‘ Dyť oni tady byli, aj ti vojáci. Podívám se z postele a vidím letadlo za letadlem, ty andule těžké. No, říkám: ‚To snad není pravda.‘ A mě v ten den pustili dom. Tym náměstím jsem procházel, ale já jsem měl strach, tak jsem šel bokem pryč. Já už jsem temu nevěřil. Ty lidi tam řvali. A věřte komu. Celé město jsem prošel ven a stopoval jsem auto, kdo by mě vzal. Lidi tam pokřikovali po nich, házeli po nich, chtěli je vyhnat ven. Policie tam byla taky, ale to bylo slabé. To teprve byl první den. To se tam teprve sjíždělo všechno, a než se to naplnilo, tak já už jsem byl pryč. Za osm hodin jsem byl doma, za devět. A tenkrát jsem kouřil. Jídlo jsem neměl, tak jsem jenom potahoval. Já říkám: ‚Jak se dostanu dom?‘ Na tom náměstí Svobody tanky a to všecko, už to tam jezdilo, jak to vypúšťali ven, to dovezli s těma těžkýma letadlama. Tož já jsem se vydal pěšky, stopem. A dostal jsem se do Kyjova. A z Kyjova celú cestu jsem jen kúřil, zapaloval sem cigaretu za cigaretú. A potom hlásili, že jenom dočasně umístění. Říkám: ‚Tak dobře.‘ Já jsem přišel, já jsem byl otrávený, já sem vykúřil stovku cigaret. Tak jak je to dočasně, tak dobře. Přestanu kúřit. Tak jsem cigarety vyhodil na zem, pošlapal sem to a říkám: ‚A kúřit nebudu.‘ A taky jsem nekúřil a nekúřím. Já jsem si řekl takovú podmínku: Potom, až odejdú… A potom bylo: ‚Dědo, už odešli, poď to udělat.‘ Já říkám: ‚Ne, já už si v hubě špinit kvůli nim nebudu.‘“