Josef Pokorník

„To je slínovica, blížina jsme tomu říkali. Kotovice, cihle se z toho dělaly. A chlupy z telete a místo vody pivo. A to se pěkně… a vosk. Z teho se dělala ta forma a z teho se dělaly ty ozdoby, ty reliéfy. Udělala se první forma, ten vnitřek, to se navoskovalo. Všecko z teho blata, z teho materiálu. Říkali temu blato, to plkala rukama, hladila to. A potom měla takovú lyru plechovú a kolem dokolečka jezdila a tu formu udělala. A pořád se to vypalovalo, vyhřívalo vnitřkem. Pak se to navoskovalo, jak se udělal ten falešný zvon, a daly se tam ty reliéfy, písmena a tak. Znovu potom, jak to bylo udělané z toho vosku, tak zase ten materiál a postupně se to lepilo. A drátem, třeba tři centimetry, čtyři centimetry se to naneslo a drátem slabým se to omotávalo. Rozumíte, taková forma… a zas blato a zase forma, to mělo až deset vrstev. To bylo veliké. A pak se to, jak to bylo navoskované, pod tym se zas udělal oheň, ten vosk se vpil do té formy a do toho falešného zvonu, do toho jádra. Pak se to nadzvedlo celé, ten zvon se rozbil, ten vnitřek a zostál akorát ten střed a ten kryt, ten plášť. To se nadzvedlo, teď se zkontrolovalo, co je špatné, tak se to dolepilo. Až se to dalo dohromady, tak se to spustilo, zalepilo se to, aby ta zvonovina nevytekla, dalo se to do jamy, udusalo se to pískem, aby ten vrch byl zároveň se zemí. Pak se to udusalo, udusalo se to pískem. To jste museli chodit kolem dokolečka, dusat to. A tak potom se tam naléla už zvonovina a to trvalo půl hodiny, ani ne.“

„Po té frontě, když sebrali Němci ty zvony, tak už neměli (lidé – pozn. ed.) vůbec náladu. Už uděláme ocelové. Rozumíte, už byla taková doba, že z bronzu se to všechno bralo. Byla taková nálada, neměli na to vůbec chuť. A tak s panem farářem, tady byl nějaký Bělík, tak jsme se domlouvali, že to uděláme v Brně, že odlijeme ocelový zvon. Tady nebylo nic, tady bití hodin bylo na nárazník z vagonu. Tady byl jen umíráček malý patnáctikilový, když někdo zemřel, tak tím se jako to… Pak jsme udělali rozhlas a tím se zvonilo a těm lidem to stačilo. No, jak tady nebyl ani jeden zvon, to všechno Němci sebrali. Potom jsme přišli za církevním tajemníkem, že chceme zvon, a to bylo výročí Cyrila a Metoděje 1100 roků. Jo, to nám povolili: ‚Udělejte si to.‘ To už bylo v 60. letech. Jinak se zvonilo rozhlasem. To znáte, na gramofonové desce, jak to vypadalo, takové zvonění, chrmlání, hlavně když ta jehla byla už špinavá. To se moselo vyměňovat, to nebylo jak teďka. A tak jsme se domlouvali, kde začneme dělat zvony. Jeli jsme do Brna, nevím, která firma to byla, že jedině ocelový zvon. Že to je taky pěkné, tak že to uděláme. Protože strýc byl knězem a ten si nechal udělat ocelové zvony. Ty nám nikdo nesebere. Ale lidem se to nelíbilo, že uděláme bronzové. A tak jsme se domluvili s panem farářem a nějaký Matěna nám poradil, že v Brodku to leje nějaký, že poprvé leje zvony. Jako první rok. Říkám: ‚Tož to není problém.‘ Tak jsme zajeli do Brodku, my jsme si udělali takové přátelství, že jsme byli skoro rodina. My jsme viděli, jak to tam vypadá, tak jsme mu… nějaký pan Buchta, Franta Havlíček byl zedník, tak jsme mu tam všecko přestavili, postavili nové pece, vrátky na odlévání. Tam se odlévaly zvony, tak jsme stáli za kladkama, za tú pecí, a odlévali jsme. Mokří jsme byli vždycky, no jak, takové horko tam bylo, šedesát stupňů tepla. Elektriku jsme předělali tam, všecko jsme mu to dali na elektriku a říká: ‚Tož, chlapci, uděláme v Rohatci zvon?‘ Říkám: ‚No samozřejmě.‘ Tak jsme udělali Cyrila a Metoděja, to jsme měli na to povolení. Tak jsme udělali 160 kilo, 152 kilo. Cyril a Metoděj, tož jsme měli radost. Z bronzu. Co jsme sbírali měď, co jsme měli, nasbírali jsme metrák mědi. To byly dráty, kotle, co lidi dávali. Pak cínové trubky, to jsme odlévali z ledničky takové ty formičky, tak do toho jsme odlévali cín.“