Jana Pokludová

* 1944

  • „Bez nás dětí by se hospodářství neobešlo. To jsme museli. Vzpomínám si, že naši, to už bylo v 60. letech, že jsme měli malý žebřiňák, takový, na jakém se vozilo seno, a od Staré Vsi nad Ondřejnicí jsme měli a sekli jsme příkopy a sušili a samotížkou jsme ten žebřiňák vezli domů. Žádná lehká práce. Ráno se šlo na pole a jak se žnivovalo. Otec sekl, matka podávala do snopků, my jsme s bratrem dělali převisla a povisla, abychom ten snopek mohli svázat. Naši třeba odešli domů dát nažrat bydlu a my jsme museli stavět pupy. My jsme s bratrem pořád měli práci. V létě se nejezdilo na dovolenou, kdepak, my jsme měli u lesa louku, takže se poseklo a jedeme do Jugoslávie. Hrábě do ruky a šlo se sušit seno.“

  • „Když dědeček zemřel, vezla se rakev v hasičském autě. Auto bylo červené. Než to červené auto bylo, tak můj otec, ještě s jedním pánem, jeli do Prahy pro auto, které jim bylo přidělené. Ono mělo jen podvozek a bylo to v zimě, jak pro něj byli. Tak v prosinci v té zimě přijeli s novým autem z Prahy a dali mu novou karosérii. Nakonec toho mého dědečka v rakvi v tom autě vezli na pohřeb. Bylo to dojemné. Oni zůstali na křižovatce stát, jak se odbočuje na Starou Ves nad Ondřejnicí a do města, a ti naši muzikanti mu hráli písničku. A poslední učni Vašek s Pavlem byli v kovárně a bušili do kovadliny. Píseň, co hráli muzikanti, zněla: ‚Bušil tam vesele do želez z ocele, perlík už nikdy nezazvoní.‘“

  • „Venku, před kovárnou, byli přivázáni ti koně a táta měl takovou zvláštní trojstoličku, kde ten kůň musel dát přední nohu a tam mu to kopyto opiloval. První to musel oštípat a obrousit a vystrouhat. A potom se ta podkova, která koni pasovala, se musela ohřát ve výhni, tam se topilo jen koksem. Ten druh kovářského koksu již nebyl v 50. letech moc k dostání, tak se s tím muselo šetřit. Tak nějak to bylo. Potom už přibíjel ty podkovy – a to už se všechno dělalo venku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 17.02.2022

    (audio)
    délka: 01:52:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 08.03.2022

    (audio)
    délka: 01:17:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tátu připravil komunistický režim o kovárnu. Dcera nesměla studovat.

Pamětnice s tatínkem v kovářské dílně kolem roku 1956
Pamětnice s tatínkem v kovářské dílně kolem roku 1956
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Pokludová, za svobodna Šoltysová, se narodila 13. dubna 1944 v Brušperku do domácnosti kováře Rudolfa Šoltyse. Rodina bydlela ve skromném domečku o čtyřech místnostech, z nichž jedna sloužila jako kovárna. Kovářské řemeslo se v rodině předávalo po tři generace z otce na syna, sama pamětnice pomáhala už jako dívka tatínkovi a dodnes si pamatuje správný postup kování koně. Vzhledem k tomu, že rodina byla silně věřící, nedovolili představitelé komunistického režimu Janě studovat na telekomunikační škole. Dostala tedy na výběr ze tří možností. Vybrala si učební obor pekařka, po jehož absolvování si dodělala i maturitu na průmyslové škole v Pardubicích. Díky tomu mohla nastoupit do laboratoře Severomoravských pekáren a cukráren v Martinově a posléze ve Sviadnově. Po sametové revoluci ji odtamtud propustili, ale získala místo na expedičním oddělení pekárny v Ostravě v Cihelní ulici. Poté šla pamětnice do důchodu. V době natáčení roku 2022 žila pamětnice v Brušperku jako vdova.