Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Podstatzky-Lichtenstein (* 1937)

• narodil se 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova

• od roku 1937 do roku 1948 vyrůstal s dalšími dvěma sourozenci na zámku Velké Meziříčí

• jeho otec působil v době druhé světové války v protinacistickém odboji

• po únoru 1948 byl rodině zkonfiskován veškerý majetek

• v březnu 1948 se matce podařilo s dětmi vycestovat z Československa ve vagonu se skotem

• otec se za rodinou dostal až po pár měsících na falešnou identitu

• v 50. letech našla rodina azyl v Itálii u svého příbuzného, posléze se usídlila v Chile v Jižní Americe

• v 60. letech se pamětník i s rodiči vrátil do Evropy

• v letech 1962 až 1969 pracoval pro Ottu Habsburského, který usiloval o sjednocení Evropy na křesťanských základech

• po svatbě v 70. letech odešel do Španělska

• v 90. letech byl jeho rodině vrácen zámek Velké Meziříčí a další majetek

• pamětník se vrátil do České republiky, žije ve Velkém Meziříčí

Museli jsme přestat mluvit německy

Jan Podstatzky Lichtenstein se narodil 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova. Jeho celé rodné jméno zní Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit. Narodil se do šlechtické rodiny, matka Josefína pocházela z rodu Harrachů. Jeho rodina vlastnila zámek ve Velkém Meziříčí, kde pamětník trávil dětství spolu se svým bratrem Františkem Karlem a sestrou Marií.

Brzy po jeho narození začala druhá světová válka. Na zahradě zámku byl vybudován bunkr, kde se rodina a služebnictvo schovávaly před bombardováním. „Tatínek měl veliký americký vůz, ale za války nebyl benzin. Tak měl vzadu v autě takovou vanu, zapaloval tam dřevo a na to jsme jeli. Nebylo možný jet ani do Brna, protože tolik dřeva jsme neměli.“

Válku přežila rodina bez újmy. Problematické období pro ni přišlo až po jejím skončení, kdy Vysočinu osvobodila Rudá armáda. „My jsme do roku 1945 mluvili doma česky a německy. Dne 1. května 1945 bylo zakázáno mluvit německy. Nemohl jste říct ani slovo. Nikdy už jsme nemluvili, i když jsme v roce 1948 odjeli do Prahy.“

V únoru 1948 moc v zemi převzala komunistická strana, která se velmi ostře vymezovala vůči aristokratům, jež označovala za buržoazní třídu. Ihned po převratu byl zámek Velké Meziříčí zestátněn, rodina přišla o veškerý majetek a odjela do Prahy. „Tam už stál nějaký pán z komunistické strany a ten tatínkovi řekl: ,To auto už není vaše!‘“

Otec rozhodl, že rodina musí emigrovat. Jeho žena Josefína měla víza, na základě kterých cestovala před nějakou dobou za sestrou do Paříže. Víza byla stále platná, a otec proto řekl, že je potřeba riskovat, a poslal svou ženu a tři děti vlakem do Rakouska. „Když jsme se dostali na hranice, tak samozřejmě hned nám vyházeli všechny kufry a nesměli jsme jet dál. Vlak odjel a nám všechno sebrali.“

Matka s dětmi byla okradena o šperky a cennosti a čekala, co bude dál. Ve dvě hodiny v noci se vystřídali na celnici policisté a náhodou je dostal na starost celník, který pocházel z Telče a podle jména jejich rodinu znal. „Řekl mamince: ,Paní, já vím, co se vám stane, když se nedostanete do Rakouska. Já vám to povolím.‘“ Vedli celou rodinu přes několik vagonů až do vagonu určeného pro dobytek, který cestoval do Jugoslávie. Celník však slíbil, že zavolá do Rakouska, aby jim tam otevřeli dveře. Se strachem tedy přejela rodina státní hranice ve vagonu, kde byla naprostá tma, a jen podle dechu zvířat všichni tušili, že ve vagonu necestují sami.

Ukradli nám všechno, co jsme našetřili

V Rakousku přesedla rodina na další vlak, který ji dovezl do Lince. Cesta byla velmi zdlouhavá, protože většina mostů byla ještě z války stále vyhozená do povětří. Mosty jen provizorně stály na dřevěných pilířích a vlak po nich projížděl krokem. U každého mostu se cestující oprávněně báli, že se vlak zřítí. Jan Podstatzky Lichtenstein vzpomíná, jak vlakem procházel průvodčí a hlásil, že dorazili do Lince, ale zprvu mu vůbec nevěřili. „Nemohli jsme uvěřit, že je to Linec, protože tam vůbec nic nebylo. To si nedovedete představit. Byla tam jen malá chatička, jinak nic. To bylo prázdné, vybombardované. Tam jsme poprvé viděli, že byla válka. V Čechách spadla sem tam jedna bomba, ale tohle bylo opravdu něco hroznýho.“

V Linci rodinu vyzvedl maminčin bratranec a autem jeli přes Švýcarsko do Itálie, kde čekali na tatínka. Matce však pomalu začaly docházet peníze, takže se všichni uchýlili k jejímu italskému bratranci, hraběti Fedrigottimu. Zde žili rok, než se tatínkovi podařilo dostat se k nim na falešný pas.

Po odchodu z Československa už rodina nepočítala s tím, že by se někdy měla vrátit. Její členové proto přestali mluvit česky a začali se učit italštinu. „Maminka říkala, že češtinu už asi nebudeme moc potřebovat, takže je lepší mluvit nějak jinak. Když si chtěli něco říct, abychom tomu nerozuměli, tak mluvili francouzsky. Snažili jsme se tomu rozumět, protože nás to štvalo.“

Rodiče rozhodli, že celá rodina odjede do Chile, kde měli další příbuzné. Otec si při cestě schoval u švýcarského advokáta peníze, které vydělal na těžbě dřeva. Když si je přijel před odjezdem vyzvednout, advokát popřel, že nějaké peníze obdržel. Okradení o část úspor se rodiče rozhodli nakoupit v Itálii spoustu suvenýrů, se kterými chtěli po příjezdu do Chile obchodovat. „Museli to tam pak nechat čtrnáct dní na proclení. Když pro to přišli, otevřeli to a bylo to plné kamení. Ukradli všechno, co jsme si šetřili, abychom měli do začátku.“ Rodina se ocitla na mizině a v Chile přežila jen díky pomoci příbuzných.

V Chile začal otec pracovat v továrně na nábytek. Maminka měla v plánu mít obchod s evropským zbožím, ale zboží jí bylo ukradeno. Rozhodla se tedy provozovat penzion. Jan Podstatzky Lichtenstein nastoupil v Chile do školy, ale první třídu musel dokonce třikrát opakovat, jelikož nerozuměl španělsky. Po skončení školy absolvoval bankovní kurz a našel si práci v pojišťovně. Za ušetřené peníze si koupil vysněnou motorku, na které se bohužel vyboural a vážně si poranil ruku a koleno. Rozhodl se tedy pro návrat do Evropy, kde mu mohla pojišťovna proplatit operaci. V tu dobu už v Evropě byli zpět i jeho rodiče a sestra. Bratr se odstěhoval do Kanady.

Chtěli jsme dostat Španělsko do Evropy

V Německu pamětník nastoupil do firmy Linde, kde však dlouho nevydržel, jelikož dostal velmi lákavou pracovní nabídku. Začal pracovat pro Ottu Habsburského, který se snažil o vytvoření Evropského společenství především na základě křesťanské pospolitosti. Jan Podstatzky Lichtenstein pomáhal mimo jiné s přípravou setkání mezi německým kancléřem Konradem Adanauerem a francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem a následně s komunikací mezi francouzskými a německými velvyslanci. Po roce se rozhodli přesunout sídlo do Španělska. „Chtěli jsme, aby Španělsko přišlo do Evropy, protože bylo úplně vedle, jak měli Franca. Zbytek Evropy o nich nechtěl moc vědět, stejně jako o Portugalsku, kde byl Salazar. Naše práce spočívala v tom, abychom přinesli všechno, co je španělské a portugalské, do Evropy.“

Ve Španělsku se také seznámil se svojí manželkou Anitou. Anita je Francouzka, ale její rodina měla dům ve Španělsku u moře hned vedle domu Otty Habsburského. Tam se poznali a po čase se vzali. Pro arcivévodu Ottu Habsburského pracoval pamětník deset let a většinu času překládal a tlumočil na setkání evropských politiků. Jazykovou výbavu měl pro to ideální. „Se ženou mluvím francouzsky. Se syny se dorozumívám španělsky. Se sestrou německy. Nejlíp píšu samozřejmě španělsky. Česky špatně, ty háčky, kroužky... Ta česká gramatika! Závidím českým dětem, že se to naučí ve škole.“

Ve Španělsku působil také jako novinář a podnikal ve stavebnictví. V momentě, kdy začala ekonomická krize, musel domy ve Španělsku prodat a s rodinou zvažoval stěhování do Madridu. „My jsme se chtěli odstěhovat do Madridu, a najednou spadla železná opona. A dostali jsme nápad, že se sem vrátíme.“

Vrátily se mi tu pocity z dětství

V letech 1990–1995 začal Jan Podstatzky Lichtenstein často jezdit do Čech a snažil se v rámci restitucí získat zpět rodinný majetek. To se povedlo až v roce 1995, kdy jim byl vrácen zámek a rybníky. Až v roce 1997 jim stát vrátil i lesy. Pamětník s rodinou se téměř po padesáti letech vrátil na svůj rodný zámek. „Byl jsem tu jako dítě, tak mi to přišlo všechno velký. Teď ale když jdu ty schody dolů, tak to cítím stejně, jako když mi bylo jedenáct. To jsou věci, na který pak vzpomínáte. Třeba když jdete do lesa. V Chile moc les nebyl, ve Španělsku byly malý pomeranče, když se pak vrátíte do lesa, tak se vám to vrátí všechno. To je moc pěkný, musím říct. Je to neuvěřitelný. Nikdy jsme s tím nepočítali, že se budeme moct vrátit.“

Jan Podstatzky Lichtenstein vzpomíná, že když se vrátil do České republiky, česky už rozuměl jen velmi špatně. Koupil si proto kazetu s češtinou a vždy, když jel autem, tak jazyk poslouchal. S dorozumíváním mu pomáhala i maminka, která česky nezapomněla. „Když jsme odešli z Československa, tak maminka řekla, že češtinu už nebudeme potřebovat. Nás to zlobilo, ale mluvili jsme jen německy. Pak jsme se vrátili v roce 1990, já jsem ničemu nerozuměl, ale maminka mluvila plynule a to mě zlobilo ještě víc.“

Poté, co získali zpět majetek, bylo nutné pustit se do opravy zámku. „Když jsme sem přišli, tak jsme mysleli, že je to v dobrém stavu. Vypadalo to furt stejně.“ Velmi rychle se však ukázalo, že celá východní strana stavby se bortí. Zámek zachránili profesoři z Brna. Následovala náročná oprava střechy. Ani vyklízení zahrady nebyl snadný úkol. V tunelu v zahradě dokonce našli 250 kilogramů DDT, které zde leželo léta schované.

O zámek se staral pamětník se svým bratrem a sestrou a jeho tři synové. Díky tomu, že ve Španělsku působil Jan Podstatzky Lichtenstein jako stavitel, poměrně dobře rozuměl tomu, co všechno je potřeba na zámku opravit. Jeho bratr František v roce 2016 zemřel. Péče o zámek leží teď tedy především na něm a na jeho třech synech. Na zámku a v okolních lesech a rybnících mají celkem dvaatřicet zaměstnanců, se kterými se každý měsíc setkávají a radí, co je potřeba zařídit. „Důležité je věřit lidem, kteří to dělají. Já nemůžu lesníkovi říct, jak to má dělat. Vždyť on to ví tisíckrát lépe!“

Cílem Jana Podstatzkého Lichtensteina je celý zámek opravit, aby ho mohl v klidu předat svým synům. V závěti stanovil, že si jeho děti zámek nesmí nikdy rozdělit. Musí na jeho udržování a zvelebování spolupracovat.