Jan Podstatzky-Lichtenstein

„Ten odboj a náš tatínek udělali v lese bunkr. Když válka končila, odcházeli Němci a Rusové za nimi do Brna, byli už blízko, tak my jsme šli do obory. To je náš les. A v oboře byl bunkr pod zemí. Během těch tří dnů, kdy Němci odcházeli a Rusové přicházeli, jsme byli jenom v bunkru. Tatínek byl někde venku, nebyl s námi v bunkru. Potom jsme jenom viděli, jak přijeli ti Rusové, jak šli po silnici před oborou mezi Tasovem a Velkým Meziříčím. A oni měli s sebou zebry z brněnské zoo. Měli takový hlad, vůbec neměli co jíst, takže zabíjeli ty zebry a všechny ty chudáky zvířata, protože potřebovali maso. A to jsme viděli, jak šli tam dolů po silnici. Náš chudák pes, to byl čau-čau, toho taky zabili a snědli, zůstala jenom kůže. Chudák pes. Ti vojáci byli v tak špatné situaci, že sem přišli. Takže udělali nemožný věci, protože sami byli chudáci.“ 

„To byl ten nápad přinést Evropu v křesťanské myšlení, že to není jenom ateistický, ale aby to bylo nejvíc křesťanský. Tak já jsem byl rok v Paříži jako sekretář technický na ty setkání ministra a setkání parlamentu německý a francouzský. První setkání Adenauer a de Gaulle udělala ta společnost. První agenda evropská bylo to setkání Adenauer a de Gaulle. To jsme organizovali my. A potom jsme organizovali ty první setkání mezi velvyslance francouzský a německý, aby se poznali, aby se znali, aby vešli v kontakt.“

„Tatínek si nechal, on prodával nějaké dřevo a to bylo zaplacené ve Švýcarsku, a on si tam nechal ty peníze, ale ten advokát, který to měl pro nás, tak řekl, že pro nás nic nemá. On nám to normálně ukradl, všechno samozřejmě. Nemůžete nic dělat s advokátama. A potom v Itálii maminka a tatínek koupili dárky, protože ta teta, sestra maminky, co už byli v Chile, a ona koupila obchod a tam chtěli prodávat na svatby věci, dárky, obrazy, všechno. Tak tatínek a maminka koupili takový veliký bedny dřevěný plný malých dárků od Murano, sklo italský, obrazy, tisk, takový všechny věci dohromady. To všechno koupili a to jsme vezli lodí do Chile a oni to tam museli nechat čtrnáct dnů na clo, protože to byl kontrol. Tak to nechali tam čtrnáct dní na clo. Za čtrnáct dní šli pro ty bedny veliký, ohromný. Oni to otevřeli a bylo to stejný a vždycky to všechno bylo stejný. A když to otevřeli, bylo to plný kamení. Nám ukradli všechny ty dárky, všechno, co jsme šetřili, abychom měli na začátek.“

„Když jsme se dostali na hranice, tak nám vyházeli všechny kufry ven. Nemohli jsme jet dál. Vlak odjel a byl hroznej kontrol. Nám brali hodinky, mamince všechno, co měla, jako peníze, všechno, všechno. My jsme tam seděli v pokoji. My jsme se tam dostali v deset myslím, okolo, a ve dvě v noci byla výměna policie. Jeden šel spát a druhý přišel. A ten druhý šéf se narodil v Telči. Podstatzky je tam dost známý – a řekl mamince: ‚Paní, já vím, co se vám bude stát, když se nedostanete do Rakouska. Já vám to povolím, ale musíme jít přes… já nevím, kolik vlaků s kuframa všechno, schody nahoru, schody dolů a dál. Tam stál vagon na dobytek – a to byl dobytek, který byl prodán do Jugoslávie, ale on řekl: ‚Já budu volat Rakušáci a já jim řeknu, že vy jste v tom vlaku na dobytek, aby vám otevřeli dveře.‘“

„Já myslím, že to je ten problém, co všichni politici mají, co je to opravdu dobré, že. Ale když se zeptáte mě, tak já bych řekl, že může být dobrá jen ta politika, která má křesťanské kořeny… v Evropě. Křesťanství taky přineslo války a inkvizice. Dělali jsme stejně velké chyby, jako dělali jiní, ale ty kořeny by měly být křesťanské a z nich vycházet. Pro mě jediná demokracie, která funguje, je švýcarská. Mají pořádek, ví, co můžou dělat. Když se něco dělá, musí se to dělat pořádně. Když si koupíte švýcarské hodinky, máte stoprocentní jistotu, že ty budou fungovat až do poslední chvíle.“

„Co skutečně udělal, jsme se dozvěděli, až jsme se sem zase vrátili. Pomohl samozřejmě. My jsme věděli, že měl krásného koně. Každé odpoledne šel do lesa a nám bylo řečeno, že se jde podívat do lesa, když teď nemůže jezdit autem. Ale měl ruksak na zádech a v něm jídlo pro ty lidi, kteří se ukrývali v bunkrech okolo. To nám ale bylo řečeno až dlouho po válce. Pomohl hodně lidem. Jako děti jediné, co jsme věděly… Na netínském rybníku na jedné straně byla chata a na druhé straně byl hajný, který se jmenoval Pavlas. Někdo ho musel udat, tak se musel schovat. Měl ale syna, který už měl osmnáct, tak ho vzali, zemřel v Dachau. Tímto jsme pomalu jako děti chápaly, že ta situace je náročná. Proto jsme se pak ani moc nevyptávali, protože jsme viděli, že maminka s tatínkem o tom také nechtějí mluvit.“

„Zaprvé musím říct, že maminka a tatínek nikdy nemluvili o válce. My jsme byli děti a oni nebyli pro jednoho (pro Němce). Ale to nemohli říct otevřeně. Lepší bylo o tom nemluvit, abychom my děti neřekly někde něco nevhodného. Párkrát jsme vyjeli tady do okolí, kde jsme měli příbuzné. Ale ti byli hodně pro Němce. Rakušáci to byli, což tehdy bylo Německo. My jsme je na těch cestách nenavštívili. Maminky jsem se ptal, proč je nenavštívíme, a ona mně odpověděla, že to nejde, že jsou moc ‚proněmečtí‘. Tímto způsobem jsem jako dítě začínal vidět, že něco není v pořádku. Takové věci se tedy děly. Také jsme měli jednu chůvu, Němku ze Sudet. Každý večer jsme se s ní museli jako děti modlit. A když už bylo ke konci války, tak po nás chtěla, abychom se modlili za Hitlera. Naštěstí přišla do pokoje maminka. Křičela na ni, že se zbláznila. Tam jsem viděl, že jsou dvě strany… Až později jsem se dozvěděl, že tatínek byl v odboji. Samozřejmě nám to tehdy nemohl říct.“