Anna Podpěrová

„A ještě důležitá věc, na kterou jsem zapomněl: vy jste byli věřící a byli jste katolíci?“ – „Ano, samozřejmě. To je, já bych řekla, to nejdůležitější, že i ta víra nás drží dál. Bohudíky se to nějak přeneslo. Takže já bych řekla, že takovou tu pevnost… to přece souvisí s tou nadějí. Když vím, že všechno dobře dopadne, tak ledacos vydržím. Takže asi i tu maminku podržela… i toho tátu v kriminále – jeho vzpomínky… to bylo to, co ho tam drželo. On to sám popisuje, on napsal o tom, co prožil, přesně popisuje den v tom Jáchymově a podobně. A nejvíc na mě zapůsobilo z jeho zápisků, že když se pak dostal domů na tu amnestii – oni je schválně pouštěli pozdě, aby nestihli vlaky – tak se dostal domů pozdě v noci a šel okolo hřbitova, který byl zamčený. Zastavil se u té zdi zvenčí, kde máme hrob, a než dojde domů, tak všem nahlas odpustil. Pojmenoval je všechny, kteří tam jsou, a nahlas jim říkal, že jim odpouští. To si myslím, že byla opravdu veliká věc, že tohleto dokázal, že nechtěl si domů nést žádnou nenávist.“

„Bylo to, že my přece máme pravdu. Oni jsou lotři, je to prostě taková strašná věc. Jako když za těch Němců likvidovali ty Židy, taky neměli pravdu. My jsme věděli, že jsme nic… Že jsme ty dobrý lidi. My jsme to věděli a nás to dřív… My jsme dospěli v té době, vám řeknu. My jsme to dětství… protože pak jsme museli chodit… Maminka, taková slaboučká dáma, chodila – my jsme byli jako státní statek potom – do těch chlívů navezli dobytek, maminka krmila krávy, prasata. Dědeček s babičkou jí pomáhali, ti ji hodně drželi. Ale my jsme taky ráno museli vstávat, než jsme šli do školy, a museli jsme jí pomoct krmit, vykydat ten hnůj. A jsou věci, které jsou k smíchu, třeba by byly, ale ono to není k smíchu, když vám třeba skoro patnáctiletá holka smrdí od chlíva. Já jsem měla takové dlouhé copy – a to ráno nešlo, se sprchovat. Víte, jak to bylo, v létě jsme se myli pod hadicí anebo v potoce. Jednou za týden se roztopil ten kotel a koupalo se, to nešlo. Tak ráno my jsme šli skutečně v pět hodin do chlíva – jako děti malé, už teda desetiletí jedenáctiletí. Pomohli jsme vykydat mamince, aby to zvládla, to co měla udělat. A pak jsme utíkali na autobus a do školy – a to tím chlívem načichnete. Tak si pamatuju, jak mi čuchali k těm copům kluci, někteří, někteří zase ne, někteří nás zase bránili. Nebo ty přešívané šaty, příšerné. Ale my jsme to nesli s takovou hrdostí. Že jsme se neohnuli. Táta se taky neohnul, vždyť ho tam mučili všelijak. Nikdy to neodvolal. Nás to zocelilo proti tomu venkovnímu světu, který prostě… My jsme s nimi nechtěli mít nic společného. Mně už velice brzy bylo jasný, že nevím, koho si vezmu, ale vím stoprocentně, koho si nevezmu, až se jednou budu vdávat. Já jsem věděla, že si nevezmu nikoho z těch komunistů, protože to je to koncentrované zlo, který nás připravilo o dětství, o mládí, o určitou volbu. Už nám tohle ovlivnilo náš budoucí život, že jsme měli jasné mantinely, co nelze. Nelze být jako oni a nelze se s nimi ušpinit. Ani tím, že bychom potom vstoupili do nějakého svazu nebo do něčeho, abych se dostala na lepší místo. Ne.“

„Víte, oni nám… ti komunisti nám ublížili takovým způsobem, že nám ukradli teda to dětství. To my už jsme potom… Já si pamatuju, třeba když jsme potom šli do školy, to všichni věděli, že Nováka zavřeli! A ti učitelé koukali, nevěděli, jak se mají ke mně chovat, a podobně. Někdo se i oškleboval. Jedna paní učitelka, nikdy na ni nezapomenu, paní učitelka Millerová, přišla ke mně. Já jsem stála u okna, koukala jsem z okna ven, protože jsem nechtěla koukat na ni. My jsme byli tak z toho… no prostě konsternovaní. My jsme nevěděli, co bude, jak bude. A paní učitelka Millerová přišla a takhle mi dala do ruky sáček a v tom byla houska namazaná s nějakým salámem. To byl její projev: ‚My jsme s tebou.‘ No, jiní zase se chovali jinak. Pak samozřejmě – když nás nechtěli pustit do školy. Já jsem v životě nikdy neměla dvojku na vysvědčení, nikdy, bráchové taky se výborně učili. Ale tak jsme do školy nesměli, tak zkoušeli nás přestěhovat třeba k strýcovi tady do Prahy. Jenže z té školy nás všude vylili, přišli velice brzy na to. Tak jsme šli do zemědělského učiliště a tam si nás vždycky vystavili, soudružka vychovatelka, a řekla: ‚Kulaci, to jsou kulačky, jejich tátové jsou kriminálníci a chtěli střílet naše soudruhy jako v Maďarsku a podobně.‘ A my jsme třeba: ‚Kulačky půjdou mejt záchody, protože svazáci maj schůzi.‘“ – „To vám říkali na učilišti zemědělském? A to bylo kde?“ – „Ve Slaném. Otruby se to jmenovalo. Slaný byla škola a učiliště bylo Otruby u Slaného.“

„Najednou tam několik aut přijelo a začali rabovat. Nás zahnali do jedné místnosti. Přišli nakládat dobytek, pustili to na dvůr, tam běhaly zvířata, koně. Mezitím někdo odvezl auto naše osobní, pro to si zas přišli ještě druhý den. Otvírali skříně, vyhazovali věci. Spousta věcí se při tom už ztratilo. Řvali na nás. My jsme nevěděli samozřejmě, děti, jak se máme chovat, tak jsme tam stály. Maminka plakala. Babička, té bylo přes devadesát let, ta byla vcelku… nechápala pořád, proč ten Slávek je nevyžene, ty lidi... Ten tajemník, ten plival tam na zem přede mě takhle.“

„Horní Kamenice 4. Jeden z největších statků na Slánsku, dá se říct. Už tehdy, myslím, že byl moderní, protože jsme měli třeba mlátičku, což nebývalo běžné v té době. Traktor, John Deere, a spoustu mechanizace na tu dobu. Nicméně mám vzpomínky na docela tvrdou a těžkou práci o prázdninách, to byla taková samozřejmost, že jsme dělali, makali. Ale zase i takové vzpomínky hezké, před tou komunistickou érou: že třeba skončily sena, ještě nenastaly žně, tak otec sebral koně, vůz, žebřiňák, pokud jako… samozřejmě to neznáte už, ale žebřiňák byl poměrně velký povoz a dalo se do něj sednout, měl žebřiny. Takže mezi ty žebřiny se dalo pěkně sednout, dala se tam svačina, pár balíků slámy. A jeli jsme koňmi na výlet. Do vrchu se šlo pěkně hezky pěšky, protože jsme nejely jenom my děti, to jely i děti zaměstnanců, kamarádi a podobně. Tak se jelo někam třeba k Ohři, jsme dojeli až do Budyně, to zas nebylo až tak úplně daleko, vykoupali jsme se. Po cestě byla příležitost, že nám otec vyprávěl: tamta hora se jmenuje tak, tady se narodila, já nevím, nebo pobývala Anežka Česká a tam bylo to… Takže jsme dělali takové zábavní, dá se říci, poučné výlety. Na to moc ráda vzpomínám.“