Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Jaroslav Podlipný (* 1922)

• narozen 15.6. 1922 v Mladé Boleslavi

• studium reálky

• v roce 1936 vstoupil do dorostu Národní gardy (polovojenská organizace)

• v roce 1938 se přihlásil ke skautům

• v roce 1940 založil odbojovou organizaci Gardová skupina

• v zimě 1941 se Gardová skupina napojila na Obranu národa vedenou rotmistrem Janem Francem (rotmistr Jan Franc původně příslušník Obrany národa, se vzhledem k příznivějším možnostem angažoval v tzv. Severočeském hnutí)

• v říjnu 1944 byl jako strojní technik převeden z Mladé Boleslavi do pražské Avie

• v témže roce byl přijat do ilegální odbojové organizace Předvoj

• v dubnu 1945 byl zatčen a převezen do Terezína

• po osvobození Terezína v květnu 1945 byl do poloviny července 1945 v nemocnici vzhledem k tyfu a záškrtu

• po válce dobrovolně vstoupil do KSČ

• stal se učitelem technických předmětů na učňovské škole v Mladé Boleslavi a po přestěhování také v Praze

• při zaměstnání v letech 1947 - 1953 studium pedagogické fakulty, obor psychologie

• v době studií se stal vedoucím základní odborné školy v podniku Praga

• v rámci automobilového průmyslu se stal metodikem a inspektorem

• do roku 1970, přibližně 20 let, pracoval na ministerstvech sociální péče, pracovních sil (později záloh) a školství

• v roce 1970 vyloučen z KSČ a propuštěn z ministerstva

• po vyloučení pracoval v podniku na expedici školních pomůcek za zhoršených podmínek

• do důchodu odešel v roce 1987

• po roce 1989 pracoval 2 roky na poloviční úvazek jako tajemník rehabilitační komise na ministerstvu školství

• je čestným členem Československé obce legionářské v Mladé Boleslavi a členem Českého svazu bojovníků za svobodu

Sympatie k levici ovlivněné vyrůstáním ve velmi skromných podmínkách:

Jaroslav Podlipný se narodil v rodině legionáře z první světové války v Mladé Boleslavi 15.6. 1922. Rodina měla řeznictví.

„Měli jsme s tou hospodou společný záchod. Byl společný a od hostů byl celý pozvracený. Když jsme se chtěli koupat, tak jsme dali plechovou vanu do kuchyně, nosili jsme tam vodu ze společné hospodské síně a pak zase ven. V ložnici jste slyšel jak hosté po uzavření hospody řvou dále a dále. Fabrika od nás byla asi 750 metrů, my jsme byli na hlavní silnici. Tak to bylo dobré. Potom začínali na té trase otevírat živnosti další řezníci, my jsme navíc byli v nájmu, museli jsme platit a nakonec jsme řeznictví zavřeli. Na reálce jsem musel po škole ještě pracovat, vařit nebo pomáhat otci tahat vozíky, kdežto synové inženýrů z fabriky přišli domů a měli volný čas. Jeden bohatý šlechtic seděl vedle mě v lavici, a tak jsme se kolikrát pohádali. To všechno mě orientovalo doleva. Viděl jsem určité rozdíly, kde jsem se sám sebe ptal proč?“

Od mládí obdivoval vojáky a vojenský způsob života, chtěl se dokonce jako syn legionáře přihlásit na Vojenskou akademii v Hranicích, ale válka všechny plány Jaroslavu Podlipnému překazila.

V roce 1936 byla v Mladé Boleslavi založena Národní garda, polovojenská organizace řízena vojáky, do níž se Jaroslav Podlipný přihlásil.

„Bylo mi čtrnáct a okamžitě jsem vstoupil do dorostu Národní gardy. Byl jsem na to hrdý, ovšem ostatní kluci si dělali srandu. Cvičili jsme se ve zbrani a byly konané manévry. Bylo to pod vedením majora Kuchty, který byl poté zakladatelem celé odbojové organizace. Bylo to zaměřené spíše na dospělé a nám mladým to nevyhovovalo.“

Založení ilegální odbojové skupiny:

Po  necelých 2 letech vystoupil Jaroslav Podlipný z Národní gardy a v roce 1938 se přihlásil ke skautům. V roce 1940 založil osmnáctiletý Jaroslav Podlipný odbojovou organizaci Gardová skupina a stal se jejím hlavním představitelem. V organizaci dále působil patnáctiletý Vladimír Kašík (dnes emeritní profesor historie FF Univerzity Karlovy), sedmnáctiletý Antonín Maršálek a stejně starý Jiří Plátek. Pod vedením Jaroslava Podlipného se soustřeďovaly zbraně a sbíraly informace o pohybu německých okupantů.

„Tak jsme dali základ k nové organizaci. Prostřednictvím správce střelnice, otce Antonína Maršálka, jsme měli zbraně i náboje, mohli jsme podávat přesné zprávy o pohybu útvarů, jenomže jsme nevěděli komu. To bylo dané klukovskou náturou, že musíme něco dělat bez ohledu na následky. Měli jsme především chuť, odvahu a bylo to dané i legionářskou tradicí. Neměli jsme ponětí, co se nám může stát.“

„Třicet kilometrů od Boleslavi nás kamarád zavedl do rokle, kde se prováděla ostrá střelba. Nebylo to tak slyšet, tak jsme normálně stříleli ostrými náboji, jakoby se nic nedělo. Kdyby to někdo řekl, tak bychom všichni letěli.“

„Když byla heydrichiáda, tak na náměstí v Boleslavi byla nějaká německá paráda. Já měl v posteli flintu a potřebovali jsme ji zakopat. Všechno bylo soustředěné ve městě na jejich parádu a my jsme šli kolem města obloukem, abychom se dostali k řídkému lesu a zakopali flintu.“

„Uznávám, že Kašík měl vyšší inteligenci, ale on zase uznával mě a vše se řídilo podle mě. Zasáhli jsme celkem asi padesát lidí.“

„Kdybychom věděli, do jakých nelidských míst se lidé za odboj dostali a už se nedostali ven, tak bychom se do toho vůbec nepouštěli. Bylo to spojená klukovina s vlastenectvím a s odvahou. Nemít odvahu, tak bych do toho nešel.“

Gardová skupina jádrem ve skupině rotmistra Jana France:

V zimě 1941 se Gardová skupina dostala k Obraně národa rotmistra Jiřího France. Gardová skupina měla již na počátku roku 1941 kolem 50 lidí, studentů a mladých dělníků, z nichž si vedoucí úlohu podržel Jaroslav Podlipný s Vladimírem Kašíkem. Oba do svých řad získávali další členy Gardové skupiny. Organizace Jaroslava Podlipného měla přinášet Francově skupině informace o pohybu německých vojsk, vykonávat zpravodajskou činnost a opatřovat zbraně. Stala se tak základním pilířem rotmistra z Obrany národa.

„Nejdříve jsme byli samostatní (Gardová skupina – pozn. autor) a pak jsem se obrátil na skautského vedoucího, rotmistra Kovaříka, a svěřil se mu. On  se obrátil na France, který pracoval na městském úřadě a tím se to rozjelo. Navrhl nám, že bychom v případě revoluce mohli dělat různé spojky. My jsme navrhli, že máme určité zbraně a máme možnost dělat zpravodajskou službu. Nakonec nás vzal k sobě. Byli jsme jádrem jeho organizace.“

„Je těžké činnost rekonstruovat, protože byla utajená. Obrana národa doplatila na používání normální vojenské organizace a nikoliv konspirativní. Němci jeli podle seznamu a zavírali. Jan Franc nás taky chtěl vojensky řídit, ale pak vzal ohled na naše zájmy a na utajení. Neměli jsme ani zkušenosti. Poté přeměnil  strukturu z armádní organizace do větší ilegality (tzv. Severočeské hnutí – pozn. autor) a tím se vše změnilo. Franc řídil útvar, což byla organizace více vedená majorem Kuchtou v Severočeském hnutí. Franc předával zprávy Kuchtovi a ten je buď použil pro svoje účely nebo je postoupil dále do zahraničí.“

Hlavním představitelem Severočeského hnutí se stal major Kuchta. Ve Francově domě se konaly jednání hlavních představitelů této odbojové organizace, včetně Jaroslava Podlipný  jako představitele Gardové skupiny.

„Franc měl starý a osamělý baráček u Boleslavi a tam jsme měli náš hlavní stan. Jednalo se o situaci v obci ohledně kolaborantů, ohledně vyzbrojení a případného povstání. Hlavním posláním bylo připravit povstání. Připravoval se třeba soupis vozidel, které by mohly přepravovat vojáky nebo materiál.“

„My jsme měli za úkol zpravodajskou službu. Kluci skutečně nosili zprávy nejenom z Mladoboleslavska, ale i z totálního nasazení se občas vraceli domů a přinášeli s sebou zajímavé zprávy. Tyto byly důležité z hlediska případných leteckých útoků. Měli jsme dále kontakty se železničáři a zprávy od nich. Museli tomu rozumět, museli znát terén a vědět o úkrytu. Také od nás chtěli místo možného shozu materiálu, a tak jsme několikrát dávali konkrétní místa. Byla to na příklad planinka obklopená lesem s nutnými příjezdovými cestami, ovšem aby cesty nevedly přes větší město či vesnici. Informace se předávaly přes kontakt do Anglie.“

V další odbojové skupině - v pražském Předvoji:

V říjnu 1944 byl jako strojní technik přemístěn z Mladé Boleslavi do pražské Avie, kde se za pomoci Vladimíra Kašíka dostal do komunistické ilegální organizace Předvoj. Vladimír Kašík se jako technische nothilfe dostal do Předvoje dříve než Jaroslav Podlipný, jenž se do ilegální organizace dostal právě na Kašíkovu přímluvu.

„Přestože byl Předvoj komunistický, byl založen v kostele na Smíchově. Kašík byl k nim zapojen dříve a mě přivedl jako svého bývalého spolupracovníka. Kašík byl v Technische Nothilfe a dost se přemisťovali. Na Vysočině měli kontakt a zprávy od místních partyzánů.“

V Předvoji působil Jaroslav Podlipný jako spojka s Mladou Boleslaví. Stále bydlel v severočeském městě a do pražské Avie dojížděl s nejnovějšími informacemi, materiálem nebo bombami. Původní Gardová skupina se rozdělila, někteří dále působili ve Kuchtově Severočeském hnutí a někteří vstoupili do Předvoje.

„Sabotáže v Avii byly na příklad prováděny kamufláží, natíráním jakoby opravených částí letadel, plánovitě se zpomalovala výroba. Hrálo to svou roli, zda přijde zakázka včas na frontu nebo zda je tak kvalitně udělaná, aby frontu přežila. Např. kormidla letadel byla zfalšovaná a při střemhlavém letu při pokusu o narovnání nevydrželo. Pak už nikdo neposlal z fronty vzkaz o špatné výrobě. Cílem bylo zpomalit nebo znemožnit výrobu, nesmělo se však poznat, že je to záměrně špatně vyrobené.“

Zatčen a transportován do Terezína:

V dubnu 1945 byl zatčen gestapem za spojení s Francovou skupinou. O Předvoji gestapo nevědělo.

„Vracel jsem se domů večer o víkendu. Haisler jel domů a já šel taky domů, ulice byly prázdné. Šel jsem domů, sešel jsem do suterénu a vedle mámy stál gestapák s vojákem. Tím to skončilo.“

„Když do Terezína člověk přišel, tak měl určité iluze, že měl i kartáček na zuby. Za prvé ho nebylo kam uložit a za druhé další den člověk viděl, že se ani na opláchnutí nedostanete.“

V cele 34 už neměli pro nově příchozí vězně palandy, a tak spal Jaroslav Podlipný na betonu. Na celé cele byly 3 až 4 záchody. Jaroslav Podlipný pracoval jako pomocný dělník na Richardu.

„Když jsme dělali na Richardu pomocné práce, tak neustále vidím ten obraz před sebou: Hned jsme vypili polévky,  vězni si svlékly kalhoty a odstraňovali hnidy.“

„Mrtví lidi se házeli vedle záchodu a čekalo se na židovské komando, až je odvezou na dvoukolce. Nebo tam byl nějaký mladý kluk, co někomu ukradl chleba. Dozorci ho položili na lavici a vykonávali na něm trest a já jsem měl dojem, že to jdou rány tak hluboko do masa, až byly vidět kosti. Byla tam atmosféra neustálého strachu nebo únavy.“

„Z těch posledních si pamatuji apel 1. května. Všichni nastoupili, vybrali 30 lidí a počítalo se s jejich popravou. A oni je pustili. Druhý den, 2. května, byl zase nástup a každý počítal, že když někoho vyvolají, tak ho pustí. Lidé se úplně dopředu drali. Já mám konkrétní případ mého bývalého podzemního velitele Dvořáka. Při vyvolávání slyšel ‚…slav Dvořák‘ a hned se hnal dopředu. Jeho soused, středoškolský učitel kreslení, který Dvořáka znal, ho zadržel. Slyšel ‚…slav Dvořák‘ a myslel, že je to on. Učitel ho zadržel, takže nenastoupil. Místo něj hledali Jaroslava Dvořáka, nikoliv Miroslava. Nemohli ho najít, protože byl na marodce, a tak ho přitáhli z marodky. Byl o 10 let mladší, starý jako já, a byl z Předvoje. Vybraní byli skutečně popravení. Takže ten můj Dvořák měl štěstí, že se neprohrabal dopředu a že ho zadržel středoškolský profesor.“

Jaroslav Podlipný byl v době osvobození v bezvědomí, dostal tyfus a záškrt. Dostal se do rukou zdravotníků a po 3 dnech se probudil v nemocnici na Krétě. V dalších nemocnicích byl až do července 1945. Po osvobození Terezína pomáhala vězňům známá herečka Nataša Gollová, dodávala vězňům čaj do vozu a snažila se jim všelijak pomoci. „Když nám podávala čaj do okének vagonů, bylo to první seznámení s někým, koho jsme brali jako reprezentanta svobodné vlasti. Nás to strašně dojalo.“

Po válce uplatnění na ministerstvech:

Po válce dobrovolně vstoupil do KSČ. Začal učit technické předměty na učňovské škole v Mladé Boleslavi a po přestěhování i v Praze. Při výkonu zaměstnaní začal v roce 1947 studovat pedagogickou fakultu, obor psychologie. Zároveň se stal vedoucím základní odborné školy v podniku Praga a poté metodikem a inspektorem v automobilovém průmyslu. Posléze se dostal na ministerstvo sociální péče za ministra Erbana (1948 – 1951).

„Pamatuji si to přijetí. Byl jsem ještě vyjukaný, že se dostanu před někoho vládního. Dodnes si pamatuji jemnou vůni tabáku při příchodu k ministrovi. Vše proběhlo dobře.“

Jaroslav Podlipný byl převeden na ministerstvo pracovních sil (později záloh) a na ministerstvo školství.

„Dostal se tam Hrbek a to byl jasný představitel předválečného levé fronty. Chtěl to nalajnovat podle jejich představy, začal provádět úpravy a já dostal za úkol upravit národní výbory podle jejich přání. Odmítl jsem to udělat, tak mě prakticky vyhodili.“

Jaroslav Podlipný musel v roce 1970 opustit ministerstvo a také byl vyloučen ze strany KSČ. „Vyloučení znamenalo být zrádcem, byla to horší pozice než nestraník.“

Nakonec se uchytil v podniku na expedici zboží pro školy. Odešel do důchodu v roce 1987 a v penzi byl povolán na ministerstvo školství, aby dělal tajemníka rehabilitační komise a podílel se na rozhodování o rehabilitacích.

„Někteří lidé chtěli komisi zneužít. Třeba se někdo dal zapsat na dvě vysoké školy, nemohl začít vzhledem k platným opatřením a z obou škol chtěl doktorát. A to se pouze přihlásil. Vždy a v každém hnutí se najdou podvodníci. Některé případy byly opravdu dost složité.“

„Nechci upírat zásluhy jednotlivců, ale nesouhlasím s Havlem. Rok 1989 znamenalo spíše předání moci, nikoliv probojování. Ta partaj už byla uhnilá a nebyla schopná provádět všechny věci, jejich moc už taková nebyla, pomalu odumírala.“

Poselství: „Neměli by lidé vše brát jako o život, nestojí to za to. Po letech vidíte, že pokud se někdo angažoval, tak se to obrátí proti němu. Každý je po bitvě generálem a když je v tlaku událostí, tak to není sranda, vše se musí hodnotit z hlediska tehdejších podmínek. A ten odboj – lidí řeknou, proč se organizovaly buňky stejně s rozhodlo někdy jinde, co jsme bláznili, zbytečně se dávali lidé v nebezpečí…Bylo třeba ukázat, že Německu nepodléháme a nesouhlasíme. Když se prováděly i drobné věci, tak to také pomáhalo.“

V roce 2009 natočil a zeditoval Luděk Jirka