Dr. Jaroslav Podlipný

„Nataša Gollová se – jako všechny herečky za války – zkompromitovala s Němcem. Ona také cítila vinu, tak se přihlásila po válce jako sestra (na ošetřování bývalých terezínských vězňů – pozn. autora). Nebyla u lůžka, ale podávala nám do vozu čaj. Vyšla o ní brožurka od jednoho mladého spisovatele, velmi hezky to napsal, ale o její pomoci do Terezína tam nebylo ani slovo. Napsal jsem mu, jestli něco bude dále, aby nezapomněl, že se zúčastnila této pomoci. On mi neodepsal a nic nebylo dále. Pro nás to tehdy bylo, když nám podávala čaj do okének vagonů, první seznámení s někým, koho jsme brali jako reprezentanta svobodné vlasti. Nás to strašně dojalo.“

„Tu školu jsem vedl dobře, tak mě dali na ústředního metodika, až jsem se dostal na ministerstvo sociální péče, tehdy pečující o učně. Ministrem byl Erban a dodnes si pamatuji první přijetí. Byl jsem ještě vyjukaný, že se poprvé dostanu před někoho vládního, a dodnes vím o takové jemné vůni tabáku, když mě představoval vedoucí ministrovi. To se tehdy přijímalo přímo u ministra. Dodnes rozliším ministrův tabákový parfém, z něj to vyzařovalo. Já byl celkem vyjukaný, co bude, ale vše proběhlo dobře a na rozdíl od praktiků jsem dělal pedagogickou fakultu, tak jsem navíc měl k dispozici jiné přednosti. Tak jsem v odborné kariéře pokračoval, pak to přešlo na ministerstvo pracovních záloh. Ty pracovní zálohy dodnes považuji za instituci, která budoucí kluky opravdu dobře připravovala. Byli přidělení k dělníkům a dělníci museli mít pedagogický kurz alespoň pro první dva roky. Pak šli do provozu a to už bylo něco jiného. To bylo dobré. Poté se název přeměnil na pracovní zálohy a pak se to rozpadlo. Při tom rozpadu jsem se dostal na školství.“

„Z těch posledních si pamatuji apel 1. května. Všichni nastoupili, vybrali třicet lidí a počítalo se s jejich popravou. A oni je pustili. Druhý den, 2. května, byl zase nástup a každý počítal, že když někoho vyvolají, tak ho pustí. Lidé se úplně dopředu drali. Já mám konkrétní případ mého bývalého podzemního velitele Dvořáka. Při vyvolávání slyšel ‚…slav Dvořák‘, a hned se hnal dopředu. Jeho soused, středoškolský učitel kreslení, který Dvořáka znal, ho zadržel. Slyšel ‚…slav Dvořák‘ a myslel, že je to on. Učitel ho zadržel, takže nenastoupil. Místo něj hledali Jaroslava Dvořáka, nikoliv Miroslava. Nemohli ho najít, protože byl na marodce, a tak ho přitáhli z marodky. Byl o deset let mladší, starý jako já, a byl z Předvoje. Vybraní byli skutečně popraveni. Takže ten můj Dvořák měl štěstí, že se neprohrabal dopředu a že ho zadržel středoškolský profesor.“

„Nejdříve jsme byli samostatně a pak jsem se obrátil na bývalého skautského vedoucího, to byl rotmistr Kovařík. Tomu jsem se svěřil. Furt jsem nevěděl, na koho se obrátit, až jsem se s Kašíkem rozhodl, že se obrátíme pro radu k rotmistru Kovaříkovi. Ten byl v roce 1940 až 1941 nepřipravený a pravil, abychom se cvičili v šermu a tak dále. Bral to s humorem. My jsme to tak dělat nechtěli. Tak on se po nějaké době obrátil na svého známého France, pracujícího na městském úřadě, protože vojáci byli většinou rozmístění na těchto úřadech. Tím se to rozjelo. Franc byl nejdříve osobně zapojen v Obraně národa, pak se to komplikovalo a organizace se později přeměnila na organizaci nazývanou Severočeské hnutí. Ze začátku se hnutí nijak nejmenovalo. Tím jsme navázali kontakt a Franc po vzoru první světové války chtěl, abychom po revoluci dělali různé spojky. Řekli jsme, že to pro nás není, že máme určité zbraně a máme možnost dělat zpravodajskou službu. Nakonec nás vzal k sobě a my jsme byli skutečným jádrem organizace, protože Francovi ostatní odbojáři byli jednotlivci.“