Taťjana Podhajská, roz. Kogramš

* 1926

  • „Jak se po česky bude? [Živý plot jako.] Živý plot? Sedla [jsem – pozn. aut.] tam a bomba spadla nějakých metrů dva tři [ode mě – pozn. aut.]. Tak mě se zemí, nahoru [vymrštila – pozn. aut.] se zemí a potom hodila zpátky. Bomba byla moc velká, že v jámě už bylo vody jako ve studni.“

  • „On přiběhl a povídá: ‚Já ti pomůžu. Ty už snědla svůj butterbrot?‘ Povídám, že já: ‚Tak ty taky chtěl. No jo.‘ Tak mu nechám tam kousíček, tak dám: ‚Já chodím v Hitlerjugend.‘ To byla taková spilka. Jak to bude spilka? [Jako organizace, společnost.] Tak já povídám: ‚Proč ty tam jdeš?‘ ‚Tam dávají jídlo. [Potravinové – pozn. aut.] kartičky nevystačí, maminka pořád chodí a prosí: Dejte napřed, děcka nemají co jíst. On se nazýval Hänschen, Honzík.“

  • „Když my přijeli nazad [dcera: zpátky], tak tam byly tábory několik. [Dcera: Už naši, jak jeli domů, tak taky naši dávali do táborů.] Tak dovezli do Bresta a vylézajte. [Dcera: No vystupujte.] [No vím, no.] To je naše zem. Tak hodně lidu padli na kolena a líbali zem. A nás pomístili v laher, tábor, Kartuz-Bereza se jmenoval. To byl největší tábor. Za Polska ještě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zdolbuniv, Ukrajina, 29.07.2013

    (audio)
    délka: 02:11:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hodně lidu padlo na kolena, líbali zem, a pak nás rozmístili do táborů

Taťjana Podhajská
Taťjana Podhajská
zdroj: archiv Taťjany Podhajské

Taťjana Podhajská, rozená Kogramš, se narodila 27. září 1926 v obci Mokriz v Gomelské oblasti v tehdejším Sovětském svazu (dnes v Bělorusku). Vychodila devět tříd školy a po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byla v roce 1942 nuceně nasazena do nacistického Německa. Přes Mnichov se dostala do Kolína nad Rýnem, odkud byla vybrána k práci na statku rodiny Steinhofových. Zde také prožívala spojenecká bombardování a během jednoho náletu byla lehce zraněna. V roce 1945 se dočkala osvobození americkou armádou a poté se odhodlala k návratu do Běloruska. Ve vlasti byla krátce internována v táboře Kartuz-Bereza ve městě Byaroza v Brestské oblasti a po propuštění si dodělala deset tříd školy. V roce 1946 odešla na studium do ukrajinského Lvova, v roce 1951 ukončila německou filologii, ale návrat do rodného Běloruska jí nebyl umožněn. Odešla do Rivnenské oblasti, seznámila se s Čechem Podhajským, který v roce 1947 nereemigroval a zůstal na západní Ukrajině, a v roce 1953 se za něj provdala. Pracovala jako učitelka německého jazyka na vysoké škole v Rivne a poté na škole v Hlinsku. Nejprve bydlela v Hlinsku a poté se přestěhovala do Zdolbunova. Její rodná obec byla po roce 1986 zlikvidována kvůli černobylské havárii. V současnosti žije se svou dcerou ve Zdolbunově.