Josef Pochman

„Výzbroj ve Francii byla předpotopní, skoro žádná, byla zkrátka špatná. Anglie byla země, která vlastně neměla skoro žádnou zbrojní výrobu, ale postavili fabriky, vyzbrojili armády skutečně moderně. Měli jsme moderní tanky, stenguny, každý měl svoji ruční zbraň, nebo byly tomiguny. Ty tanky byly skutečně na tu dobu výborný.“

„Tak jsme se otočili a šli jsme do města Šala, okupovaného Maďary. Po zakoupení lístků do Budapešti jsme chtěli odjet vlakem zpátky s kamarádem do Budapešti na francouzský konzulát. Pro jistotu jsme se rozdělili. Sedl jsem na první rychlík a kamarád jel dalším vlakem. Na peróně ho ale chytl maďarský policista a on mu nerozuměl ani slovo, tak začal vydávat všelijaké zvuky, jakože je hluchoněmý. Policajt mu zasalutoval a nechal ho jít. V Budapešti jsme byli ubytovaní u židovské rodiny. V Budapešti na francouzském konzulátu nám dali nějaké peníze a odvezli nás k maďarským hranicím, odkud nás měl průvodce převést do Jugoslávie. Ten nás zavedl kousek k hranici a nechal nás vlastnímu osudu. Pak jsme se nemohli dohodnout na směru, tak se naše skupina rozdělila na dvě části. Moje skupina asi pěti lidí přešla podél trati a dostali jsme se do Subotice, kde jsme si na nádraží dali kafe a kde nás našli jugoslávští vojáci. Koupili nám oběd a lístky do Bělehradu, tam jsme byli ubytovaní v bývalé sokolovně na slamníkách.“

„Odešel jsem do civilu a s naším orchestrem z Anglie jsme hrávali v Praze v Lucerně. Tehdy jsem se seznámil se ženou, která pocházela z Brna, a já jsem udělal konkurz do filharmonie v Brně. Ale místo bylo jen pro jednoho, tak jsme se dostali do Zlína, a protože se tam manželce líbilo, tak jsme tam zůstali a já hrál s filharmonií. … Po únoru 1948 jsem narazil na plno podlých lidí. Jeden houslista, bývalý spolužák a člen národních socialistů, dostal z filharmonie výpověď. Já jsem ještě s třemi kolegy oběhal úřady, abychom ho z toho dostali, on pak později, když vstoupil do strany, na oplátku nás navrhoval na brigádu do dolů. Po mém přestupu do Brna, mě jeden kolega za moji pomoc nařkl, že jsem reakcionář. Ale naštěstí jsem do strany nikdy nevstoupil.“

„Z Jugoslávie jsme jeli přes Řecko, Turecko do Bejrútu. Odsud jsme dopluli lodí do Marseille, cestou nám bylo špatně, denně jsme fasovali víno, které však nikdo nepil. A z Marseille jsme jeli vlakem do Agde, kde bylo naše základní středisko. Dostali jsme uniformu, prodělali jsme výcvik a za dva měsíce jsme odešli na frontu. Za úkol jsme měli hlídat území mezi Marnou a Loarou, což jsme činili. Jenže Francouzi začali ustupovat, aniž by našim dali vědět, což bylo strašné. Tak jsme museli na poslední chvíli ustupovat taky. Šli jsme silnicemi plnými lidí, na které Němci dělali nálety. Viděl jsem, jak zabili mladou mámu s dítětem, o tom se mi pak ještě dlouho zdávalo. Lidé, kteří vstoupili ve Francii do armády a měli tam své rodiny, tak tam zůstali. Ve Francii byly dva pluky, asi 1500 lidí, do Agde se z nich vrátilo jen malý zlomek. Ale nevědělo se, co dál, naše vedení přemýšlelo, jakou cestou se dostat z Francie. Nakonec nám generál Fauché, přítel T. G. Masaryka, sehnal takové malé uhelné lodičky, na kterých jsme dopluli až do Gibraltaru, bez zbraní, ty jsme museli nechat na pobřeží, stejně tak jako i civilní osoby. Zajímavé bylo, že se při jednom náletu v Gibraltaru najednou objevil na jedné z lodí těžký kulomet, který si chlapi rozebrali ve Francii a pronesli na loď, a po jeho složení útočící letadlo sundali.“

„Snad třikrát za tu dobu, co jsme tam byli, jsme byli jen v hotelu, jinak si nás vždycky Angličané rozebrali. A dovedete si představit, jak vám je, když se vás zeptají, jak jste se sem dostali, a vy neumíte řeč. Ale člověk postupně nabírá slovíčka, občas jsem se pak podíval do slovníku. Měl jsem možnost poznat Angličany a musím říct, že to jsou vzorní lidé, ohromní, přátelští. A na rozdíl od Francouzů, kteří tu válku nechtěli a nedělali nic proti tomu, aby ji vyhráli, tak Angličani šli všichni bojovat proti Němcům, ať to byl lord nebo poslední dělník. Všichni zapnuli na plný obrátky. Támhle takový hraběnky vytíraly chlapům zadky v nemocnicích. Oni vlastně neměli nic, oni měli pár vojáčků v koloniích, ale dokázali postavit muniční továrny, dokázali ještě zásobovat Rusy. Vyzbrojit se tak, že to bylo unikum.“