Dalibor Plšek

„V tom výcviku jsme absolvovali jeden padesátikilometrovej pochoďák s plnou polní. Což nikomu nepřeju. Tam se pozná, jak člověk je schopen sáhnout na dno svých sil. Na jednu stránku, z hlediska lidskýho to bylo dobře, že člověk poznal, co dokáže nebo co nedokáže. Na druhou stránku jsme to považovali tak trošičku, no… Za tejrání, by se dalo říct. Ale přežili jsme to, samozřejmě. Při tom pochodu jsem poznal, že lidi dovedou mezi sebou bejt kamarádi a přátelé. Když někdo nemohl, že se mu pomohlo, že se mu vzal samopal. Protože jsme šli s veškerou výzbrojí, to znamená municí. Ono táhnout pětadvacetikilovou bednu s nábojema nebyla žádná sranda. Sice je pravda, že na tom pochodu byla vždycky po tý hodině chvilka odpočinku. Ty zkušenější ale říkali: ‚Nesedejte si, nelehejte si, protože nevstanete.‘ Když jsme došli, tak jsme padli, doslova pomalu jako mrtvý. A tejden jsme se vzpamatovávali z toho vlastního pochoďáku. Ale byla to součást výcviku.“

„Jednou jsme šli ještě s jedním vojákem, protože sami jsme na demarkaci na kontrolu hraničních znaků nesměli chodit. Vykonávali jsme kontrolu hraničních znaků po státní hranici v úseku Pohraniční roty Maxov. Tam byla samota, které se říkalo U Singra, stojí tam dodnes. Nejenže měl Němec zemědělství, měl tam i občerstvení pro případné návštěvníky, nebo když mu přijel někdo pomoct pracovat, měl občerstvovací (stánek), nechci říkat hospodu. Když jsme přicházeli k budově, byl červencový parný den, seděli tam dva příslušníci Grenzpolizei a popíjeli pivko. Samozřejmě, nám se lepil jazyk na patro, byli jsme schvácení, nicméně jsme jim to přáli. Jeden z příslušníků nás oslovil a říkal, jestli nechceme jít taky na pivo. Já jsem mu německy odpověděl, že je mi líto, máme to zakázané a musíme pokračovat ve výkonu služby. Oni se tomu zasmáli a my jsme šli dál. Nicméně dozvuky byly, naštěstí mne napadlo, že jsem tehdy napsal do záznamu, co jsme na státní hranici viděli, že tam byli dva příslušníci a zvali nás na pivo, ale že jsme to odmítli. Tím to skončilo, pro mne byla věc vyřízená. Jenže potom mne pracovníci kontrarozvědky vyslýchali, musel jsem o události napsat extra záznam. V podstatě nešlo o nic, byl to humorný příběh, voják to zřejmě donesl, ale nevím, dál jsem po tom nepátral, pro mne to byla vyřízená věc. Ale byl to jeden ze zážitků z vlastní služby, nikdy jsme si nemohli dovolit nejen překročit státní hranici, ale vůbec navazovat kontakty. Právě to, že já jsem jim odpověděl německy, bylo podezřelé.“ (A voják, který byl s vámi, rozuměl německy?) „Ne.“

„Na tý pohraniční rotě ta situace vypadá trošičku jinak třeba než v civilu nebo v jiných oblastech lidského života. Musím říct, že pohraničníci byli vedení k tomu, že to, co dostanou za úkol, aby vždycky beze zbytku splnili. Byla to tvrdá náročná služba. Musím i dneska uznávat, že ty kluci, kteří sloužili tehdy a odkroutili si těch dvacet sedm měsíců u pohraniční stráže, si zaslouží hlubokou úctu. Protože oni nechránili komunistickou stranu. Oni chránili Československou republiku. Oni chránili svoji vlast. Nikoliv nějaký ty politický aspekty. To bylo vedený tím… Nechci řikat, že to byl nějakej nacionalismus, ale bylo to vlastenectví. Jistěže tam byli určitý jedinci, kteří třeba pochybovali o některých věcech. Pochopitelně já jsem taky pochyboval o některých věcech. Zejména když se třeba řešil z dvacátýho sjezdu Komunistické strany Sovětského (svazu – pozn. ed.) Chruščovův projev na odhalení Stalinova kultu osobnosti. To byly věci, který nám do určité míry otvíraly oči.“

„1968 byl rušný rok. To byla legrace… Když přijela sovětská vojska na hranici hraničního pásma mezi Mlýneček a Filipovu Horu, vyjel jsem tam a upozornil jsem velitele sovětské roty, která tam byla, protože jsem jakž takž zvládal i ruský jazyk. Vysvětlil jsem mu, že je tam cedule ,Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení‘, a jestli mají bumážku. On řekl, že ne. Já jsem říkal: ,Je mi líto, za tento prostor odpovídáme my jako pohraničníci. Tady se nic neděje, tady je všechno v pořádku. Můžete se vrátit zpátky do vnitrozemí.‘ A oni potom odjeli.”

„To byla největší sviňárna, jakou mohli na českým národě udělat. Proces normalizace. Pět set šedesát čtyry tisíc vyhozenejch komunistů. Poctivejch lidí, kteří jenom nesouhlasili s tím, že sem vtrhly cizí vojska. Bez ohlášení, že jo. Nehledě na to, že třeba některý politický otázky tady skutečně sehrávaly (roli – pozn. ed.)… Já jsem se s tím nikdy nesrovnal. A nehodlám se s tím srovnávat ani dnes. Já to považuju za proces, kdy komunisté udělali něco, co by si za klobouk nikdy neměli dát. Styděl bych se být dneska komunistou. Ne proto, že je to komunistická strana. Ale proto, jakým způsobem se vůči národu zachovali.“