Ing. Arch. Josef Pleskot

* 1952

  • „To je vždycky hořký výsledek nějakých společenských změn, protože myslím, že tomu tak v historii vždycky bylo, že generace, která ty změny dejme tomu iniciovala, připravovala, že dosáhla jisté satisfakce, nejenom za sebe, ale v našem případě to bylo i za naše rodiče, možná tak trochu i za prarodiče. To všechno ano, ale musím říct, že to nebylo za všechny rodiče a za všechny prarodiče, protože mnozí, kteří vlastně ani, možná je ani nenapadlo, že by ty změny mohly být a že si třeba vlastně asi ani nedokázali uvědomovat, že žijí ve společnosti, která je vychýlená, prostě neuvěřitelným způsobem, prostě špatným směrem. V proudu, který byl jednoznačně negativní. Tak ti se pak, tihle spoluobčané se postupně probouzeli a začali uplatňovat své vize, své nároky a pochopitelně, já vlastně do jisté míry dovedu pochopit, ale do té chvíle, než cítím vyváženost. A ta vyváženost spočívá v tom, nebo by spočívala v tom, že ta společnost dospěje k nějakým konsensům, kdy je možné táhnout za jeden konec. Že ani jedna ta složka společnosti se nebude cítit nějakým způsobem upozaděná nebo naopak na výsluní nebo nějak ukřivděná. Ale postupně vlastně to zase všechno převládlo tím druhým směrem, nebo ještě ne, pořád je dobře. A pořád je nadějně, takhle bych řekl, pořád je nadějně. Ale přece jen se mi zdá, že jistá negativní energie začíná převažovat a opravdu se toho bojím. A pochopitelně tomu také napomáhají všechny krize, které se dějí v celé západní civilizaci i v celém světě, ať už je to finanční, nebo energetická, zdravotní a tak dále. To všechno nahrává tomu, aby se zrelativizoval ten výdobytek té možnosti demokraticky rozhodovat, demokraticky myslet, demokraticky si připouštět, že ne jediný názor, nebo jen ten můj vlastní názor, je ten správný a jediný a tak dále a tak dále. Shrnuto a podtrženo, zdá se mi, že ne úplně dost jsme využili těch třiceti let k tomu, abychom této jistoty dosáhli.“

  • „Přišel jsem na to místo, kde k tomu střetu došlo, a tam už opravdu nebylo vůbec nic, jenom jsem potkával řadu zoufajících, plačících, někdy i třeba nějak zkrvavených... pamatuji si na ty tváře... pak jsem se s nimi potkal třeba i v metru, když jsem odjížděl domů... zoufalých lidí, ale na Národní třídě už nebylo nic. Nebo v tom místě už nebylo nic. Jenom pár poházených nějakých zátarasů a nějakých předmětů, to už si přesně nevybavuju. Ale pamatuju si na jeden moment, který mně tedy utkvěl v hlavě, a to úplně na celý život, jako zkušenost z té demonstrace. Nebo ty momenty byly dva. Jednak, na tom Albertově jsem se necítil úplně tak jako mezi svými. Já jsem tam předpokládal v tom davu trošku vlídnější atmosféru, ale já jsem kolem sebe evidoval dost divných lidí, a pak teprve jsem si pospojoval, že to možná nebyli úplně ty lidi, kteří tam přišli ze stejných důvodů, jako jsem tam přišel já se svým kolegou z práce a se svou kolegyní z práce. Prostě byli to jiný lidi a zdálo se mi prostě, že to byli nasazený, který nás nějakým způsobem třeba… nebo kontrolovali tu situaci. A potom druhá zkušenost přímo z té Národní třídy, když jsme tam stáli v tom sevření, hlava na hlavě nebo tělo na těle, tak se stalo, že z jednoho z těch činžovních paláců, které obklopují Národní třídu, tak z balkónu, z posledního patra, jsem úplně periferně zahlédl pohyb a uviděl jsem tam paní, která do toho davu, který byl pod ní, vychrstla vědro vody. A já jsem si tehdy nějak uvědomil, že možná nastává nějaká změna, možná se blýská na lepší časy, ale bude mezi námi pořád hodně takových, kteří budou vylévat vědra vody do toho, řekněme, začínajícího... do těch planoucích jiskérek.“

  • „Po době, kdy vlastně promýšlím všechny ty věci a už úplně svobodně, tak si říkám, že byli architekti dobří a špatní. A těch dobrých architektů bylo hodně. Jen pracovali ve špatné době, ale přesto dokázali postavit věci, před kterými dneska i mladá generace stojí s údivem. Jako je třeba budova Federálního shromáždění od Karla Pragera, jako je nedávno zbouraná budova Transgasu – a všechno to vznikalo v době velké nesvobody. Já vždycky říkám, nebo často říkám, teď v poslední době, ti architekti, kteří tenkrát v té době nesvobody tvořili, tak ale studovali v době úplné svobody. A u nás je to, nebo v mé generaci je to úplně jinak. My jsme studovali v době úplné nesvobody a tvoříme v době úplné svobody. Kdo na tom vlastně byl líp? No, těžká otázka. Prostě, ti architekti, Karel Hubáček, Karel Prager, spousta dalších skvělých architektů, Jan Šrámek, Šrámková, Bočan, Masák… nevím, nechci teď jmenovat úplně všechny, abych na nikoho nezapomněl, protože by to bylo nespravedlivé, ale vlastně dokázali v té době vytvářet skvělé věci a možná, že ani my třeba tak dobré věci nevytváříme. V té době svobody.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.11.2021

    (audio)
    délka: 01:35:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 06.12.2021

    (audio)
    délka: 47:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dokud se svoboda znovu neztratí

Josef Pleskot na fotografii z maturitního tabla (r. 1972)
Josef Pleskot na fotografii z maturitního tabla (r. 1972)
zdroj: archiv pamětníka

Josef Pleskot se narodil 3. prosince 1952 v Písku, dětství a dospívání prožil v nedaleké vesnici Čížová, v domě svých prarodičů. Do prvního ročníku píseckého gymnázia nastoupil v září roku 1968, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kterou hořce prožíval a s mladickým nadšením se zapojil do protestů proti okupaci. Po maturitě krátce studoval obor pozemní stavitelství a poté byl přijat ke studiu architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Už během studií se začal stýkat s osobnostmi blízkými disentu, především z okruhu filozofa Jana Patočky. Prvotním impulzem byla touha získávat vědomosti nad rámec toho, co mu škola nabízela, ale současně cítil i potřebu vyjádřit nesouhlas s poměry v tehdejším nesvobodném Československu. Promoval v roce 1979 a na fakultě zůstal další tři roky, když mu tam bylo nabídnuto místo asistenta. Vědecká kariéra byla ale podmíněná vstupem do Komunistické strany, což odmítl a z fakulty odešel. Až do roku 1991 pak pracoval v Krajském projektovém ústavu v Praze. Už od prvního ročníku dostával nabídky k realizacím, které se vymykaly tehdejšímu pojetí masové výstavby, a přestože se profesně cítil poměrně spokojený, nedokázal nevnímat negativní vývoj ve společnosti a manipulace ze strany tehdejšího komunistického vedení. Podepisoval petice, účastnil se protirežimních demonstrací, včetně té nejzásadnější v listopadu 1989. Těsně po pádu komunismu v Československu se v průběhu několika dalších měsíců aktivně zapojil do dění. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra architektů a také jedním z kandidátů na ministra stavebnictví v první polistopadové vládě. Vstoupit do vysoké politiky ale odmítl a rozhodl se naplno věnovat práci architekta. V roce 1990 založil vlastní architektonický ateliér, pod jehož hlavičkou vytvořil řadu vysoce ceněných architektonických realizací. Kromě jiného se podílel na architektonické proměně Pražského hradu v době, kdy byl prezidentem Václav Havel. Josef Pleskot patří mezi nejvýraznější a nejvíce oceňované osobnosti současné architektury. V roce 2021 žil střídavě v Praze a v Čížové.