Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Platz (* 1937  †︎ 2024)

• narozen 10. listopadu 1937 v Praze

• 1945 svědkem bombardování Prahy

• 50. léta divadlo pantomimy

• 60. léta práce v Supraphonu

• od 1967 studium FAMU

• 1993 vedoucím tvůrčí skupiny v České televizi

• zemřel 1. února 2024

Měli jsme z toho neurčitý strach

Josef Platz se narodil 10. listopadu 1937 v Praze jako druhé dítě do rodiny. Měl o čtyři roky starší sestru. Když byly Josefovi dva roky, začala druhá světová válka. Jako malý chlapec nedokázal pochopit, jaké nebezpečí válka přináší, ale strach cítil. „Těch gestapáků jsme se fakt báli, přestože nám nic nedělali, jen po nás jezdili těma očima.“ Na konci války začalo být Československo bombardováno spojeneckými vojsky. „V noci začaly houkat sirény. Pod postelí jsme měli sbalený kabátky. Když začaly houkat, tak jsme se museli obléct a běžet naproti do domu… My jsme to nějak nechápali úplně. Věděli jsme, že je to blbý, měli jsme z toho strach, ale spíš jsme měli trochu legraci z toho, jak se ty lidi tvářili v tom sklepě a jak kouleli očima. Dneska nevím, jestli bych to vůbec vydržel.“

Během heydrichiády chodilo gestapo náhodně na prohlídky bytů a hledalo lidi schovávající parašutisty. Noční kontrola se nevyhnula ani Platzovým. „Sestra spala tehdy s tátou v manželských postelích. Byla ještě malá. Když gestapo otevřelo dveře do ložnice, tak sestra spala s vyhrnutou noční košilkou a koukala jí jenom nahá zadnice.“ Gestapák prý tehdy jen zahlédl nahé dítě, omluvil se a odešel, takže se rodina prohlídce vyhnula.

I když byl Josef za války ještě dítě, mnohé události byly tak silným zážitkem, že si je pamatuje velmi dobře dodneška. Patří k nim například bombardování Prahy v únoru 1945. „Dodnes si pamatuju zvuk těch bombardovacích svazů. Když letěli, tak to bylo takový tísnivý brumendo.“ Platzovi bydleli v Dejvicích a viděli, že bomby dopadají na druhou stranu řeky v místech, kde jsou Vinohrady. „Máma se vydala pěšky za svým tatínkem na Vinohrady. Pak nám to vyprávěla, že byl všude takovej česnekovej zápach z těch bomb.“

Jinak byla válka pro Josefa hlavně časem dětství, které navzdory podmínkám prožíval poměrně poklidně. S kamarády z ulice jezdili hodně na koloběžkách po okolí Dejvic. Po pěti třídách obecné školy začal chodit do Benešova gymnázia v Dejvicích. Gymnázium za války převzal německý výrobce letadel Messerschmitt. Na školním dvoře postavili hangár a v něm trup letadla, na kterém zkoušeli nové technologie. „S klukama jsme tam vždycky vlezli a třeba takový gumičky jsme z toho kradli. Když jsme prolézali trupem do kabiny, tak to bylo pro nás něco úžasnýho.“

Josef vzpomíná i na dny Pražského povstání. „Když vypuklo Pražské povstání, tak byl táta v práci. Někde se potuloval po barikádách.“ Zbytek rodiny se většinu času musel schovávat ve sklepě na hromadě uhlí, protože německá armáda se až do poslední chvíle chovala velmi brutálně. „Němci vyváděli v noci lidi z baráků a vedli je před tankama jako lidský štíty. Nutili je odklízet ty barikády. Bylo to strašně úzkostný.“ Když se situace otočila a Praha byla osvobozena Rudou armádou, tak se bohužel Češi často chovali podobně brutálním způsobem. Z domu, kde Platzovi bydleli, byla násilím odvedena a zastřelena jejich sousedka z Rakouska. „Ta paní neměla s Německem vůbec nic společného.“ U Platzů se na nějakou dobu ubytovali Gruzínci z Rudé armády.

Na pantomimu jsem se nemusel učit slova

Po dokončení gymnázia nastoupil Josef Platz na elektrotechnickou průmyslovku a následně na České vysoké učení technické.  „Na průmyslovce jsme měli perfektní učitele třeba na češtinu nebo na dějepis. Pak až zpětně jsem zjistil, že to byli vyhozený profesoři z univerzity. Nám to tehdy bylo samozřejmě úplně jedno.“ I když směřoval své vzdělávání technicky, Josefa velmi zajímalo i umění, především divadlo. Pravidelně chodil do kina Čas, kde se střídavě promítaly krátké filmy a socialistické týdeníky. „Jednou jsem tam šel a byl tam krátký film o Marcelu Marceau, slavném francouzském mimovi… To mě tak nadchlo, že jsem kvůli tomu absolvoval tři ty týdeníky, abych to viděl znovu. Řekl jsem si, že to musím dělat.“

Josef se přátelil s Miloslavem Šimkem a spolu nacvičili představení Dva z plivníku, které hráli v karlínském divadle U Zábranských. „Já jsem si nepamatoval jediný slovo, to bylo hrozný. Pak jsem řekl: ‚Slávku, hele, já na to kašlu. Já si budu dělat svoji pantomimu, tam se nemusím učit slova.‘“ Josef se rozhodl založit pantomimickou skupinu a dal na ČVUT na nástěnku inzerát, že hledá do své skupiny herce. Tak vznikla skupina Pantokaberet. Soubor jezdil pravidelně na soutěžní festival pantomimy do Litvínova, kde několikrát vyhráli. „Bylo to něco nového. Mohly se vyjadřovat myšlenky, které se nemusely psát.“

Veškerá kultura v komunistickém Československu podléhala přísné cenzuře. Aby mohlo být jakékoliv představení povoleno, musel se scénář nechat schválit na Hlavní správě tiskového dozoru. „Tam jste museli napsat, co budete dělat. Oni to pak povolili a dali tam kulatý razítko. Ta pantomima měla to kouzlo, že se to nějak napsalo a pak se to udělalo úplně jinak, takže to mělo podtexty. Dalo se tam spoustu věcí udělat, který by slovy neprošly.“

Josef docházel s přáteli ze souboru na hodiny Jarmily Krešlové, která vyučovala na DAMU. „Chodili jsme tam na hodiny pohybový průpravy. Věděla, co potřebujeme, a ona nás naučila vyjadřovat se tělem. Bylo to strašně dobrý.“ Přes pantomimu se Josef seznámil s mimy Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou. Začali spolupracovat a připravovat společná představení pro Státní divadelní studio. Hybner s Turbou a Richardem Rýdou nacvičili velmi úspěšné představení Harakiri, se kterým na konci 60. let mohli jezdit i do zahraničí. „Já jsem jezdil s nima. Měl jsem se starat o to, když se to představení natáčelo v televizi. Já jsem měl dohlížet na to, jestli to dělají dobře.“

Tyhle už jsme nevítali

Po dokončení vysoké školy nastoupil Josef Platz do Supraphonu, kde pracoval nejprve jako technik a později jako zvukový režisér. Nahrávání desek bylo v 60. letech technicky velmi náročné. „To se stříhalo mechanicky. Dneska je všechno opticky, kde si člověk najde to místo. Dřív to bylo jenom sluchem. Jezdili jste po tý hlavě a tam jste musel najít to místo, označil jste si to místo tužkou a pak jste to nůžkama přestřihl a lepenkou slepil… Když se to lepilo, tak to bylo pak slyšet. Pak to tam muzikant poslouchal, tak jste musel třeba zakašlat, když se blížila ta slepka.“

Josefa kromě pantomimy pohltil i animovaný film. Rozhodl se proto zkusit studium na FAMU. Od roku 1964 se na školu pokoušel dostat celkem třikrát, ale vždy mu to bylo zamítnuto s tím, že už jednu vysokou školu má. V roce 1967, kdy se začaly poměry v Československu více uvolňovat, mu bylo studium náhle povoleno. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek nastoupil tedy Josef ve svých třiceti letech na další vysokou školu. Animovanému filmu se nakonec nevěnoval, ale zaměřil se především na dokumentární tvorbu.

Po dokončení průmyslovky začal Josef s kamarádem chodit do veslařského oddílu. Zde se seznámil s úspěšnou veslařkou Edou Kriseovou. Po několika letech se v roce 1962 vzali. Eda byla reportérkou nejprve v Mladé frontě a následně v Mladém světě. V roce 1967 se Josefovi s Edě narodila první dcera Tereza. Eda Kriseová následující rok odjela se skupinou novinářů na cestu do Izraele. Právě v té době však Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. Josef byl v Praze s malou dcerkou a s Edou se mu dlouho nedařilo navázat spojení. „Ti Rusové vypadali úplně stejně, měli úplně stejný uniformy, byli zase v té samé ulici u nás, zase si myli onuce tam na tom plotě… Tyhle už jsme nevítali, z těch jsem měl strach… Bylo to velmi nepříjemný. Měl jsem roční dceru. Chodil jsem s tím kočárem mezi tankama. Bylo to hrozný.“

Josefově ženě Edě se nakonec podařilo dostat z Izraele přes Itálii do Vídně, ze které se konečně mohla telefonicky spojit s domovem. Přemlouvala Josefa, aby i s dcerou přijeli za ní a emigrovali ze země. „Mně se tenkrát nějak zdálo, že to nejde. Tak přijela sem. Pak jsme o tom ještě několikrát uvažovali. Já jsem to odmítl. Dodneška mi to vyčítá.“

Eda Kriseová psala v tu dobu do Literárních listů, které byly v roce 1969 zrušeny, a Edě bylo zakázáno publikovat. V roce 1972 se do rodiny narodila další holčička Magdaléna. Jelikož Eda nesměla pracovat, Josef zůstal jako jediný živitel rodiny. „Já jsem to prožíval se ženou, u ní byly výslechy na denním pořádku. Ona se to pak naučila zvládat docela dobře, ale byly to strašný nervy.“

Hrozně mi vadilo to pokrytectví

Josef po dokončení FAMU získal práci jako externista v Krátkém filmu Praha. Pak se díky jednomu příteli dostal ke spolupráci s redakcí dětského studia Československé televize. Vzhledem ke kádrovému posudku nemohl nastoupit jako zaměstnanec. „Já jsem byl jako externista, což mělo svoje výhody, ale mělo to i nevýhody. Třeba vám někdy nezaplatili.“ V dětské redakci se stal Josef prvním režisérem Studia Kamarád, kde stál u zrodu velmi populární loutkové show Jú a Hele.

V dětské redakci nebyl dozor normalizačního režimu tak přísný. „To bylo fajn, tam to nebylo tak krutý jako třeba v publicistice.“ Občas ovšem Josef připravoval i publicistické pořady. „To bylo někdy na blití. Museli jsme se furt zpovídat nějaký pionýrský vedoucí a pak se šlo na pivo, kde se říkalo, jak je to ve skutečnosti. To bylo zvláštní, jak se lidi přetvařovali. To pokrytectví mi hrozně vadilo.“

Komplikace nastaly, když byl Josefovi nabídnut vstup do komunistické strany. Odmítl podepsat, a tak mu jako externímu pracovníkovi téměř rok nechtěli dát jakoukoliv práci. To byla pro rodinu se dvěma malými dětmi ničivá situace, protože se najednou ocitli bez peněz. Opět uvažovali o emigraci, ale nakonec Josef práci zase dostal. „To jsme věděli, že pokud přejedeme hranice, tak to znamená, že se nikdy neuvidíme třeba s rodičema.“ Další šikanou režimu bylo, když Josefovi vzali řidičák a musel chodit na přezkoušení, aby mu ho vrátili zpět. „Z dnešního hlediska to nebylo nic proti tomu, co prožili jiný lidi. To se nedá srovnat.“

Jeho manželka byla režimem stíhána tvrději. Stala se součástí kulturního disentu. S přáteli vydávala časopis Obsah. Vždy se sešli jednou měsíčně v nějakém bytě a každý musel přinést kopie textu, který napsal. Z toho pak složili několik výtisků časopisu. „Scházeli se na různých místech. Byla okolo toho konspirace, nikdy se o místě setkání nemluvilo do telefonu.“ Kromě vydávání časopisu sloužila setkávání i jako vzájemná podpora v době, kdy nemohl nikdo z nich vydávat svá díla. „Byli tam lidi, kteří přinášeli novinky z různých okruhů. Těch skupin lidí bylo hodně.“

Ačkoliv o emigraci uvažovali manželé několikrát, tak Josef nakonec vidí i kladné stránky toho, že se rozhodli v Československu zůstat. „Možná, že si dnes i říkám, že tím, že jsme tu zůstali, tak jsme prožili spoustu krásných chvil s lidmi, kteří byli okolo ženy. Tohle bychom venku nikdy nemohli zažít.“ Disidenty spojovalo právě vymezení se vůči režimu a předepsanému způsobu života. Snažili se žít svobodně ve státě, který svobodu omezoval ve všech sférách. „Já cítím vinu a budu ji cítit celý život, že jsem nebojoval se zbraní v ruce proti komunismu, ale není to v mé povaze. Budu si to ale vyčítat, že jsem nebyl aktivnější. Žena byla hodně aktivní, tak to vzala i za mě.“

Sametová revoluce a práce v 90. letech

V listopadu 1989 se po tzv. sametové revoluci začal hroutit komunistický režim. Eda Kriseová se hned v listopadu stala tiskovou mluvčí Václava Havla. „Od té doby jsem ji vlastně neviděl. V těch prvních fázích tam byla skutečně furt.“ Josef tehdy prožíval revoluční dobu v Československé televizi. „Pracoval jsem v Jindřišský a Václavák byl za rohem, tak vždycky když byla možnost, tak jsme běželi ven na demonstraci… V tý televizi jsme taky viděli nějaké ty rychlokvašky, jak se báli.“

V průběhu revoluce trávila Eda v podstatě veškerý čas prací pro Občanské fórum a Josef se dozvídal mnohé znepokojivé informace jako například, že se vyzbrojují lidové milice a že za Prahou se připravují tanky na zákrok. Do poslední chvíle skutečně nebylo jisté, zda nebude revoluce brutálně potlačena. „Nebylo to tak jistý, jak se o tom dnes mluví. Nebylo to vůbec jasný, to jsou jen kecy. Je škoda, že se nějak zapomnělo, že to ten Havel tehdy nesl jako osobní zodpovědnost.“

Nakonec byla revoluce úspěšná. Na konci roku byl novým prezidentem zvolen Václav Havel a Eda Kriseová s ním odešla pracovat na Hrad. Josef zůstal v Československé televizi. Na začátku 90. let mu na chodbě někdo předal jeho kádrový svazek. „Ve všech zaměstnáních, která jsem měl, se mnou šel ten můj kádrový spis, který jsem samozřejmě nikdy nedostal do ruky… Někdo, komu jste se třeba jenom trochu nelíbil, o vás mohl napsat nějakou hroznou lež, která se s vámi táhla celý život, a vy jste nemohl vědět, proč to je.“

Až do roku 1993 působil Josef Platz v televizi stále jako externista a natáčel dokumenty. V roce 1992 se stal ředitelem České televize Ivo Mathé, který zavedl systém tvůrčích skupin a Josefa oslovil, aby jednu ze skupin dokumentární tvorby vedl. Poté co se v televizi změnily poměry, se Josef rozhodl odejít do důchodu. V současnosti žije v Praze. Jeho dcera Tereza je primářkou v Ústřední vojenské nemocnici a dcera Magdaléna se věnuje publicistice a žije v Lyonu. Josef Platz a Eda Kriseová mají pět vnoučat.