„Úplně nejjistější bylo, když mně přistrčili přihlášku do partaje, já jsem jim řekl, ať si ji strčí někam. Takhle jsem jim to neřekl, řekl jsem jim prostě, že to nepodepíšu, ale myslel jsem si to a samozřejmě, když mě pak odřízli od práce a žena byla taky mimo, ta neměla možnost vydělávat. Měli jsme už dvě děti, tak jsem si říkal, tak jestli půl roku tomu dám a jestli mi nedají práci, tak to balíme. Eda chtěla pryč už dávno, ta už by byla v osmašedesátém pryč.“
„Když vypuklo 5. května slavné Pražské povstání, tak táta byl v práci, takže ten někde se potuloval po barikádách a my jsme byli teda doma a čekali jsme, co se bude dít, což se dělo poměrně dost, protože v noci jednak Němci se bránili tak, že vyváděli lidi z baráků, z bytů a vodili je před tankama jako takový štíty – dneska se tomu říká živé štíty – a hnali ty lidi, aby odklízeli ty barikády, aby mohly ty tanky projet, takže to bylo takový… bylo to strašně úzkostný a všichni jsme se báli. Já jsem se teda bál taky, i když jsem si nedovedl v té době – mně bylo kolik, sedm osm let –, jsem si nedovedl vůbec představit, co to je.“
„Byli to Rusové, ale ty už jsme nevítali, z těch už jsem měl strach, protože jednak furt stříleli někam, něco furt stříleli, když jste šel domů, tak tam stáli a říkali ,Kam jdete?‘ a měli kvéry natažený. Bylo to velmi nepříjemný. Já jsem se mezitím oženil, měl jsem malý dítě, měl jsem roční dceru, takže jsem chodil s tím kočárem, protože žena byla momentálně pryč, tak jsem chodil mezi těma tankama. Nebyl to příjemnej pocit. To se vůbec nedá říct, že by to byl příjemnej pocit, bylo to hrozný. Bylo to hrozný a bylo to pro nás, který jsme to zažili v tom pětačtyřicátém, tak to byl dost nepříjemnej zvrat a hlavně to, jak oni to provedli a jak se chovali a jak to vůbec celý vypadalo, tak to bylo něco otřesnýho.“
Josef Platz se narodil v Praze 10. listopadu roku 1937, kde prožíval druhou světovou válku. Jako dítě nedokázal dostatečně odhadnout nebezpečí, ale strach cítil, když se museli schovávat před nálety nebo když Němci z okolních domů vybírali jejich sousedy a využívali je jako živé štíty před tanky. Josef Platz vystudoval ČVUT a po roce 1967 i FAMU, protože ho nadchla animovaná tvorba a dokumentární film. K umění měl Josef Platz vždy blízko. Od mládí hrál divadlo, a to především pantomimu. Založil skupinu Pantokaberet a později spolupracoval s mimem Borisem Hybnerem. V roce 1962 se oženil s reportérkou Edou Kriseovou, které byla začátkem normalizace zakázána veškerá činnost, a Josef tedy musel rodinu uživit sám. Nejprve pracoval v Supraphonu a následně jako externí spolupracovník v Československé televizi, kde spoluvytvářel Studio Kamarád a loutkový pořad Jú a Hele. Po sametové revoluci se v České televizi stal vedoucím jedné tvůrčí skupiny dokumentárního filmu. Josef Platz zemřel 1. února 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
