Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Pištělák (* 1940)

• narodil se 30. července 1940 v Brně

• ve 13 letech začal hrát basketbal

• v 15 letech nastoupil za dorost Zbrojovky Brno

• od roku 1958 hrál za Zbrojovku první ligu

• v 60. letech se Zbrojovkou získal pět mistrovských titulů

• dvakrát získal stříbrnou medaili v Poháru evropských mistrů

• od roku 1960 byl v reprezentačním týmu Československa

• zúčastnil se pěti mistrovství Evropy a olympijských her v Římě

• v roce 1967 získal stříbrnou medaili na ME v Helsinkách

• v letech 1969–1971 působil v belgickém Racing Mechelen

• po návratu do Československa znovu hrál a trénoval mládež ve Zbrojovce

• celý život pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém

• v roce 2011 odešel do důchodu a s manželkou se přestěhoval do Prahy

• v roce 2024 žil v Praze

Narodil se v Brně 30. července 1940 jako mladší ze dvou bratrů. Oba se od dětství věnovali různým sportům, k pohybu je vedli rodiče, sami velcí sportovci a sokolové. „Byli jsme skutečně sportovní rodina. Na zahradě vedle domu jsme měli pískoviště, nad ním byla konstrukce pro hrazdu. Když jsme byli malí, byly tam zavěšené houpačky, ale byly tam také kruhy, cvičili jsme na hrazdě. Po válce jsme i s bratrem, který byl o dva roky starší, chodili do Sokola.“ Jezdili také na kole, plavali, lyžovali, bruslili. „Myslím, že jsem měl sport už v krvi,“ říká Vladimír Pištělák.

Maminka Milada byla Brňačka, učila francouzštinu a tělocvik na středních školách. Bohužel zemřela, když bylo Vladimírovi teprve 11 let. „To pro nás samozřejmě byla těžká rána. Otec se asi po třech letech znovu oženil, takže jsme pokračovali. Nová matka byla velmi hodná a starala se o nás.“ Tatínek Josef pocházel z Ostravy, v Brně vystudoval silnoproud a pracoval v Západomoravských elektrárnách a Energoprojektu Brno.

Zlatá éra basketbalového Brna

Vladimír vyrůstal v brněnských Žabovřeskách. Dobře se učil, po základní škole proto pokračoval studiem na tehdejší jedenáctiletce, obdobě dnešních gymnázií. V té době se již věnoval basketbalu: poprvé střílel na koš ve 13 letech, a když mu bylo patnáct, začal hrát za mladší dorost Zbrojovky Brno, která tehdy vůbec poprvé sestavila v této věkové kategorii družstvo. „Teprve se začínal hrát republikový přebor mladšího dorostu. Sešli jsme se, vyhráli jsme přebor, pak jsme dvakrát za sebou vyhráli i starší dorost. Takže v roce 1958 jsem v dorostu prakticky vyhrál, co bylo možné.“

Kvůli basketu šlo pak učení trochu stranou. „Hráli jsme i před zahájením školy, školník nás pustil do tělocvičny. Využíval jsem všeho možného. Kde byl jaký trénink, tam jsem šel – ať už to byl Dům pionýrů nebo Sokol Žabovřesky.“ Za Zbrojovku Brno – resp. Spartak Závody Jana Švermy Brno, jak se tělovýchovná jednota Zbrojovky po určitou dobu jmenovala –, hrál Vladimír Pištělák téměř 40 let, až do roku 1993.

Začínal jako pivot pod košem, v mužích se později posunul na levé křídlo. První ligu hrál od sezóny 1958/59, v tomtéž roce také se Zbrojovkou poprvé vyjel do zahraničí – na zájezd do Egypta. Cesta nebyla snadná, mužstvo nejprve odcestovalo vlakem do Athén, poté se v Pireu nalodilo na loď a plulo přes Alexandrii do Káhiry. „Navštívili jsme pyramidy, svezli se na velbloudech. Bylo to velice zajímavé.“

60. léta byla zlatou érou basketbalové Zbrojovky Brno. S ní Vladimír Pištělák pětkrát získal titul mistra republiky a účastnil se Poháru evropských mistrů. V letech 1964 a 1968 Brňáci v poháru získali druhé místo, když v obou případech ve finále prohráli s týmem Realu Madrid. „Vrátili jsme jim to na Interkontinentálním poháru v USA, kde jsme je porazili, a hráli jsme pak finále.“ Do Ameriky se s basketbalem podíval třikrát, poprvé právě v roce 1969 během Interkontinentálního poháru.

Emigrace nepřicházela v úvahu

Již v roce 1960 také poprvé nastoupil za národní výběr; v italské Bologni přispěl ve třech utkáních k tomu, že se reprezentace kvalifikovala na olympijské hry v Římě. Tam pak jako nejmladší hráč příležitost zasáhnout aktivně do hry sice nedostal, byl však součástí týmu, který zde vybojoval páté místo. Během 60. let se pak pětkrát zúčastnil mistrovství Evropy, k jeho největším úspěchům patří stříbrná medaile z mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 1967, kde Čechoslováci ve finále podlehli Sovětskému svazu.

„Večer před finálovým zápasem jsme byli na filmu Doktor Živago. V průběhu filmu se najednou ozvalo funění a Jiří Zídek překračoval lavice – měl přes dva metry – a spěchal na záchod. K obědu totiž byly švédské stoly, on pořád chodil: ‚Hoši, musíte ochutnat tu omáčku, ta je vynikající!‘ Jenže kdo si jen lízl, ten v noci dostal šílený průjem. Takže ráno měl náš doktor plné ruce práce. Sehnal od polského družstva opium a ti, co byli takto postiženi, dostali kapky na kostku cukru, aby se vůbec mohlo hrát. Neříkám, že bychom jinak bývali vyhráli – Sověti byli nadupaní, ti by se radši zabili, než aby prohráli – ale celkem bylo rozhodnuto předem.“

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl zrovna se Zbrojovkou na zájezdu v Itálii. O tom, co se stalo v Československu, se tehdy hráči dozvěděli od recepčního v italském hotelu. Na tomto zájezdu s ním sice byla i manželka – oženil se v roce 1964 –, doma ale zůstal jejich dvouletý synek Igor. Nejen kvůli němu vůbec nezvažovali, že by se do vlasti nevrátili. Emigrace pro ně nikdy nepřicházela v úvahu.

Chtít hrát a vyhrávat

V době po sovětské invazi nicméně zlatá éra brněnského basketbalu pomalu končila – i kvůli emigracím hráčů a funkcionářů. „Tehdy už byl rok pryč ing. Jiří Novák, který všechno technicky a organizačně zajišťoval. Ivan Mrázek odešel do Padovy dělat trenéra.“ Vladimír Pištělák ještě na podzim 1969 odehrál mistrovství Evropy v Neapoli, bezprostředně poté – a těsně předtím, než se na dlouhý čas československé hranice uzavřely –, odešel stejně jako jeho spoluhráč František Konvička do Belgie.

V jejich případě však nešlo o emigraci. Pištělák zůstal v Belgii dva roky, hrál basketbal za belgický klub Racing Mechelen a v roce 1970 s ním získal titul mistra Belgie. Bylo to zároveň jediné období v jeho životě, kdy se živil výhradně basketbalem, v Československu jinak vždy zároveň pracoval: poté, co v roce 1962 absolvoval brněnskou techniku, nastoupil do Výzkumného ústavu energetického a s belgickou přestávkou tam působil celý život. Do Belgie odjel se ženou a starším synem, během tamního pobytu se pak manželům Pištělákovým narodil mladší syn Petr.

Po návratu do Československa si v roce 1971 mohl dovolit koupit auto a skromnou chatu v Beskydech, kam pak rodina ráda jezdívala. Znovu nastoupil do Zbrojovky Brno, už to ale „bylo něco jiného“. V první polovině 70. let začal ve Zbrojovce trénovat mládež, v 80. letech byl trenérem juniorské reprezentace Československa.

Politicky se podle svých slov nikdy neangažoval. Vždy když mu byl nabízen vstup do komunistické strany, odmítal prý s tím, že „není ještě vyspělý“. Po převratu v listopadu 1989 skončila jeho trenérská činnost ve Zbrojovce, dál však působil jako funkcionář v České asociaci trenérů. Konec komunistického režimu přivítal, byť některé ze změn, ke kterým došlo v polistopadové éře, neviděl rád. „Myslím, že byla chyba, že se zrušila tréninková střediska mládeže, protože tam se koncentrovaly talenty.“

V roce 2011 odešel v 71 letech do důchodu a přestěhoval se s manželkou do Prahy, aby mohli synům pomoci s vnoučaty. „V životě jsem měl tři opěrné body: rodina, práce – nikdy jsem nebyl profesionální trenér ani hráč – a potom basketbal. Teď mi zbývá rodina, což je dobré.“ Díky basketbalu se podíval do světa a poznal mnoho dobrých lidí. Sport podle něho dokáže mladé lidi formovat, naučí je týmové práci i vyrovnat se s výhrami a prohrami. Talent mají mnozí – ale to není to nejdůležitější. „Nejlepší byli hráči, kteří měli takzvaně touhu po výkonu. Aby chtěli hrát a vyhrávat, aby je to těšilo,“ říká Vladimír Pištělák a zdůrazňuje také důležitost vzdělání a férového jednání. „Když člověk tvrdě pracuje, výsledky přijdou.“