Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Viděl radistu Potůčka ze Silver A, jak utíká gestapu a kličkuje v rákosí
narodil se 5. listopadu 1927 v hornohradeckých Končinách
matka i otec pocházeli z velmi chudých poměrů
otce zajali během první světové války Srbové
rodinu vážně zasáhla hospodářská krize ve třicátých letech
otec od roku 1937 pracoval na stavbě protinacistického opevnění
v roce 1942 se pamětník náhodně setkal s radistou Jiřím Potůčkem
vyučil se litografem v tiskárně Josefa Doležala v Červeném Kostelci
na konci války unikl nucenému nasazení
po válce odešel studovat na grafickou školu do Prahy
v roce 1956 se oženil a vrátil se do rodného kraje
díky bohatým pracovním zkušenostem se mu podařilo zachránit před zavřením tiskárny v Novém Městě nad Metují a ve Velkém Šenově
v šedesátých letech spolupracoval s Vojtěchem Kubaštou na výrobě prostorových pohádek
v srpnu 1968 tajně rozvážel letáky proti sovětské okupaci
v roce 1969 nesouhlasil s vedoucí úlohou KSČ a musel z tiskárny odejít
devět let nenacházel adekvátní profesní uplatnění
odmítl pracovat pro tiskárnu Rudého práva
jeho děti se z kádrových důvodů opakovaně nedostaly na vysokou školu
syn Ivan Pinkava se pod patronací Jána Šmoka dostal na FAMU
po roce 1989 se pamětník věnoval vlastnímu vydávání knih, zejména o rodném kraji
v roce 2023 žil s manželkou Marií v Červeném Kostelci a pravidelně organizoval benefice pro potřebné
Dlouhý, pestrý a složitý. Tak svůj život charakterizuje Josef Pinkava. Jeho příběh sahá hloubko do historie, protože v době druhé světové války mu bylo už patnáct let. „Byla to léta plná strachu. Ale i v těch nejtěžších dobách jsme pevně věřili v naše vítězství a porážku nacismu. Tajně jsme poslouchali zprávy z Anglie, i když za to hrozil trest smrti.“
Josef Pinkava dodnes s pohnutím vzpomíná, jak se sousedé navzájem domlouvali, kdo se postará o malé děti, kdyby někdo z rodiny během války zemřel. V roce 1942 se stal náhodným svědkem útěku Jiřího Potůčka před gestapem. Radiotelegrafistu z výsadkové skupiny Silver A viděl nedaleko Zábrodí, jak se snaží zmást pronásledovatele.
Patnáctiletý Josef tehdy pracoval s otcem na poli u rybníka Brodský, nedaleko Končin. „Náhle jsme uslyšeli střelbu a asi za deset minut se z lesa vynořil muž. Postupně vybíhal a zabíhal do rákosí, pravděpodobně aby zahladil stopy. Po čtvrt hodině ho následovali čtyři gestapáci se psem. Večer jsme se dozvěděli, že v Končinách byl u pana Burdycha ukrytý radista s vysílačkou Libuše. Měli jsme strach, protože pan Burdych se s otcem velmi dobře znal. Celou noc jsme nespali,“ vypráví pamětník o náhodném setkání s Jiřím Potůčkem.
Poslední člen ze zvláštní výsadkové operace Silver A Jiří Potůček se prostřílel z obklíčení gestapem v chalupě u Burdychových a pak prchal kolem rybníka směrem k Zábrodí do školy, aby zamířil na Pardubicko. „Učitel v Zábrodí se nezachoval čestně. První, co udělal, že vzal kolo a jel to ohlásit do Červeného Kostelce.“
Jiří Potůček unikal gestapu ještě asi šedesát kilometrů, kus cesty bez bot. V obci Trnová vyčerpáním usnul. Zde ho našel a zastřelil český četník. Antonína Burdycha a pět příbuzných nacisté popravili na pardubickém Zámečku.
Po druhé světové válce se Josef Pinkava věnoval tiskařině. V šedesátých letech se zasloužil o unikátní provedení slavných prostorových pohádek výtvarníka Vojtěcha Kubašty. České pohádky směřovaly na export do všech západních zemí a Japonska a komunistický režim těžil z obrovských zisků valuty. Po roce 1968 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy funkcionáři na jeho zásluhy zapomněli a pomstili se mu za občanskou statečnost.
Když litograf a grafik Josef Pinkava otevřeně nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy, vyhodila ho KSČ ze zaměstnání. Trvalo devět let, než mohl znovu plnohodnotně pracovat. Nikoho nezajímalo, že se mu v padesátých letech podařilo zachránit před zavřením tiskárny v Novém Městě nad Metují a ve Velkém Šenově. Jeho dvě děti se kvůli kádrovému profilu opakovaně nedostaly na vysokou školu.
Josef Pinkava se narodil 5. listopadu 1927 na hornohradeckých Končinách, které jsou dnes součástí obce Zábrodí. Matka Emilie Čejchanová přišla na svět jako jedno z pěti dětí a stejně jako pamětníkův otec Adolf Pinkava nepoznala svého otce. Oba dědečkové zemřeli velmi mladí. Když byly otci Adolfu Pinkavovi čtyři roky, skonala i jeho matka a ujala se ho bezdětná sousedka, která mu nahradila rodinu.
Otec začal po dokončení základní školy pracovat jako přidavač u zedníků a následně získal i výuční list. Práce ho bavila a začal vydělávat dostatek peněz. Jako odezvu na to, jakou chudobu kolem sebe viděl a co sám prožíval, vstoupil do sociálně demokratické strany. Po začátku první světové války musel otec narukovat do rakousko-uherské armády, o čemž velmi nerad vyprávěl. Přesto pár historek Josef Pinkava coby malý chlapec zaslechl.
„Asi jednou za čtvrt roku k nám jezdil pan Martinec, s otcem zasedli za stůl, nikdo je nesměl rušit a vyprávěli si o vojně. Účastnili se spolu bojů na srbské frontě, ale nechtěli bojovat za císaře pána v rakouské uniformě. Kdyby se však dobrovolně vzdali, byli by popraveni. Proto se schovávali. Když je našli Srbové, chtěli je také zastřelit. Stačilo ale vykřiknout, že jsou Češi, a vše se v dobré obrátilo. Do konce války pracovali v zajateckém táboře, kde hledali potravu pro prasata, aby se alespoň trochu najedli,“ vzpomíná Josef Pinkava na otcovo vyprávění.
V roce 1922 se rodiče vzali a od pamětníkovy babičky koupili chalupu. Babička potřebovala peníze pro své dva syny, Josefa a Toníka, které poslala do kněžského semináře v naději na důstojnější život. Rodina musela žít velmi skromně, aby mohla splácet půjčku na bydlení. Ještě krušnější časy ovšem nastaly, když na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století vypukla hospodářská krize, jak vypráví Josef Pinkava: „Přestalo se stavět, všechny zednické práce byly zastavené a otec zoufale sháněl jakoukoliv práci v okolí. Jedna cesta do nové práce v textilce v Náchodě mu trvala v zimě tři hodiny. K tomu zakoupil za poslední peníze tkalcovský stav a s matkou tkali, abychom vůbec přežili.“
Nelehká finanční situace rodiny se paradoxně lepšila s blížící se válkou. Otec začal pracovat jako zedník při stavbě opevnění na Slavíkově v letech 1937–1938. „Do opevnění jsem nosil tatínkovi oběd, a tak jsem věděl mnohé o přípravách na válku. Vědělo se, že kdybychom začali stavět bunkry o rok dříve, stihneme je dostavět. Ale když Hitler získal Sudety, bunkry nebyly hotové. Obrana se tedy musela řešit jinak.“ Hned na začátku války nastoupil Josef Pinkava do tiskárny Josefa Doležala v Červeném Kostelci, kde se později vyučil litografii.
Na začátku heydrichiády bylo Josefu Pinkavovi šestnáct let. Přestože byl výslovně zakázaný tanec a zábava, domluvil se s kamarády na uspořádání taneční zábavy v hospodě Na Špici. „Sice bylo všude půl metru sněhu, ale najednou se rozletěly dveře a hlídka vykřikla, že k nám jdou Němci.“ Hospodský bleskově vypnul zahraniční rozhlas, místní kutálka přestala hrát k tanci a mladí zatím přestavěli stoly v sále. „Němci s puškami chtěli vědět, co celá ta akce znamená. Hospodský nejprve dělal, že nerozumí, ale to už přišla dvě děvčata a vysvětlovala, že je to benefiční akce s poslechem hudby na pomoc obětem války.“
Jeden z nejsilnějších zážitků z doby války prožil Josef Pinkava se svým otcem v roce 1942. Společně pracovali na poli u rybníka Brodský, nedaleko Končin. „Náhle jsme uslyšeli střelbu a asi za deset minut se z lesa vynořil muž. Postupně vybíhal a zabíhal do rákosí, pravděpodobně aby zahladil stopy. Po čtvrt hodině ho následovali čtyři gestapáci se psem. Večer jsme se dozvěděli, že v Končinách byl u pana Burdycha ukrytý radista s vysílačkou Libuše. Měli jsme strach, protože pan Burdych se s otcem velmi dobře znal. Celou noc jsme nespali,“ vypráví pamětník o náhodném setkání s Jiřím Potůčkem.
Poslední člen ze zvláštní výsadkové operace Silver A Jiří Potůček se prostřílel z obklíčení gestapem v chalupě u Burdychových a pak prchal kolem rybníka směrem k Zábrodí do školy, aby zamířil na Pardubicko. „Učitel v Zábrodí se nezachoval čestně. První, co udělal, že vzal kolo a jel to ohlásit do Červeného Kostelce.“
Jiří Potůček unikal gestapu ještě asi šedesát kilometrů, část cesty bez bot. V obci Trnová vyčerpáním usnul. Zde ho našel a zastřelil český četník. Antonína Burdycha a pět příbuzných nacisté popravili na pardubickém Zámečku.
V roce 1944 měl Josef Pinkava odjet v rámci nuceného nasazení kopat zákopy pro německou armádu k Ostravě. Maminka vybavila tehdy sedmnáctiletého syna speciálně ušitým pláštěm proti dešti, mnoha konzervami a salámy, aby do konce války přežil. „Na nádraží nám ale výpravčí oznámil, že nesmíme vagony obsadit, protože je nakonec potřebuje využít armáda. Až po válce jsme se dozvěděli, že si všechno statečně vymyslel pracovník tiskárny pan Hoffman, který mluvil plynně německy a vydával se po telefonu za důstojníka. Tak nás ochránil,“ vzpomíná pamětník.
Místo k Ostravě odjeli s několika kamarády vykonávat lesní práce do Jestřebích hor, kde zůstali až do konce války. „Každého stromu, který opustí tento les pro wehrmacht, bude škoda,“ oznámil Josefu Pinkavovi místní hajný a od toho se také odvíjelo malé pracovní nasazení. Půl roku před koncem války rodiče ubytovali na půdě mladé manžele z bombardované Varšavy, kteří utekli ze zajateckého tábora ve Vratislavi do Čech, k Náchodu. „A zase až po válce jsme se dozvěděli, že v okolních chalupách se ukrývali další lidé, kteří se schovávali před nacisty,“ doplňuje Josef Pinkava.
Konec války si jako mladík užíval. S několika kamarády si dočasně vzali koně nebo motorky po prchajících Němcích, než je museli odevzdat státu. Hned poté se Josef Pinkava rozhodl pro další studium na nové Průmyslové grafické škole v Praze, kam se i přes nesouhlas rodičů odstěhoval a také se sám živil příležitostnou prací. Po dostudování dostal příležitost nastoupit na Generální ředitelství polygrafického průmyslu do technického úseku, kde byl tehdy nedostatek lidí s grafickým vzděláním.
Když v roce 1948 došlo během komunistického puče také k rozkolu ve vedení sociální demokracie, které byl Josef Pinkava členem stejně jako jeho otec, nevěnoval tomu pozornost. „Po hádkách Bohumila Laušmana a Zdeňka Fierlingera a sloučení sociální demokracie s KSČ se i ze mě stal komunista. Politice jsem se nevěnoval a pak bylo najednou pozdě vystoupit. Hrozily tvrdé sankce ve škole i v zaměstnání,“ hodnotí svoji stranickou příslušnost pamětník. Jeho politický nezájem se však radikálně změnil v roce 1968.
Postupně se ale rozhodl pro návrat do svého rodného kraje. V roce 1956 se oženil s Marií Kožnarovou a začal pracovat v tiskárně v Červeném Kostelci jako technolog. Už během znárodnění byla ale k této tiskárně přičleněna i tiskárna v Novém Městě nad Metují, kde v daném roce odvolali ředitele Mouchu. Důvod byl teatrální. „Tiskárna vyráběla nekvalitní krabičky na nekvalitní žiletky pro podnik Diu Jevíčko. Na žiletky chodily stále stížnosti, až vedoucí oficiálně odpověděl na reklamaci prohlášením: ‚Když se holím Diu, tak bolestí chčiju,‘ a okamžitě letěl.“
Na jeho místo nastoupil Josef Pinkava a vzápětí se dozvěděl, že tiskárna je určena k likvidaci. „Šedesát pracovníků tam pracovalo za pomocí parního stroje na nekvalitních výrobcích. Hrobaře se mi tam dělat nechtělo a začal jsem jednat,“ vysvětluje Josef Pinkava začátek záchrany.
Aby se podařilo tiskárnu modernizovat, zorganizoval stovky hodin brigádnických prací. Sami zaměstnanci si v budovatelském nadšení továrnu přestavěli. Josef Pinkava zajistil převodem starší, ale pořád modernější stroje od známých z oboru. „Všechno ale probíhalo v utajení před řídícími orgány. Ředitel Mertlík předcházel všem kontrolám, my jsme dál plnili závazky a nikdo si ničeho nevšiml. Když po dvou letech přijel hlavní ředitel z Ústí nad Labem podle centrálního plánování tiskárnu zavřít, nemohl to udělat, protože jsme byli na skvělé úrovni.“
Scénář se opakoval později znovu, kdy ústřední ředitel požádal Josefa Pinkavu o záchranu tiskárny ve Velkém Šenově. Všechno probíhalo v mnohem větším měřítku, protože tiskárna měla 360 zaměstnanců. Záhy se však ukázalo, že nešlo jen o technologii výroby, ale mnohem spíše o řešení národnostních vztahů. „Asi třetina zaměstnanců měla německou národnost. Sice to byli antifašisté, kteří u nás mohli zůstat, ale Češi se k nim nechovali dobře. Projevilo se to třeba i ve mzdách. Byla taková móda na Němce ukazovat prstem. Chtěl jsem to narovnat. Brzy to šlo správným směrem.“
Na konci padesátých let se Josef Pinkava poprvé setkal s výtvarníkem Vojtěchem Kubaštou. Tiskárna ve Velkém Šenově začala ve vysoké kvalitě tisknout jeho dodnes slavné prostorové pohádky určené na export. Vývoz zajišťoval podnik zahraničního obchodu Artia v Praze a stát těžil z vysokých prodejů v západní Evropě i v Japonsku valuty. V letech 1967–1969 byl podnik největším exportérem v dané oblasti.
Všechny zásluhy však byly rázem zapomenuty během roku 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Josef Pinkava odmítl v roce 1969 veřejně v rozhlase a v novinách sdělit, že souhlasí se vstupem vojsk a s vedoucí úlohou strany. Záhy ho komunisté odvolali ze všech funkcí. „Celý závod byl nesmírně aktivní v odporu proti okupaci. Tiskli jsme letáky doplněné o dobové fotografie z Prahy a já jsem je tajně rozvážel s jednou slečnou v autě Volha po celém Šluknovském výběžku. Ona měla záměrně výstřih, krátkou sukni a Sověti nás vždycky nechali projet,“ vysvětluje Josef Pinkava.
Jeho odvolání proběhlo stručně a rychle, ale chtěl se ještě rozloučit s lidmi z tiskárny, kterým před lety zachránil pracovní místa. „Nové vedení nic neřeklo, ale sekretářka to zaslechla a hned zařídila svolání všech zaměstnanců v sále. Celý provoz se zastavil. Poděkoval jsem všem za spolupráci na událostech posledních dní a popřál jsem jim hodně zdraví. Nikdy v životě jsem neviděl tolik slz, které tam padly,“ vzpomíná dojatě Josef Pinkava.
Období perzekucí na sebe nenechalo dlouho čekat. Z každé další práce pamětníka vyhodili. Po čase se mohl Josef Pinkava ze svého politického angažmá vykoupit. Dostal nabídku zařídit a zprovoznit novou ofsetovou tiskárnu v Bílé Labuti v Praze. Součástí byl i luxusní byt. Mělo to však háček. Výroba byla určena výhradně pro tisk Rudého práva, a tak Josef Pinkava odmítl.
Dcera Kateřina se po gymnáziu hlásila na vysokou školu, ale kádrový profil hovořil jasně. „Po sezení u odvolací komise mě doběhla žena a řekla mi, že když zaplatíme čtyřicet tisíc, nějak se to udělá. Váhal jsem, ale nakonec jsem do toho nešel. Peníze bych si někde půjčil, ale s uplácením jsem se nemohl srovnat. Dodnes nevím, jestli jsem udělal správně. Dcera na moji angažovanost z roku 1968 částečně doplatila,“ bilancuje Josef Pinkava.
Podobná situace nastala i u syna Ivana. Několikrát se hlásil na fotografii na pražskou FAMU. Když se opakovaně z kádrových důvodů na školu nedostal, na týden úplně odešel z domu. „Měl jsem hrozný strach a tehdy mi zavolal zakladatel specializace na fotografii na FAMU Ján Šmok, pedagogické eso, že to nějak zařídil a že se Ivan má okamžitě dostavit na FAMU. Ale my jsme ani nevěděli, kde je.“
Vše se nakonec v dobré obrátilo a Ivan Pinkava, dnes významný světový fotograf, v roce 1986 promoval. Rok 1989 vnímal Josef Pinkava pozitivně, ale zachvátila ho velká skepse ohledně privatizace, zejména tiskáren, které zachránil před zavřením.
I nadále se věnoval grafické práci a zejména službě rodnému kraji, o kterém vydal vlastním nákladem několik publikací. V době natáčení rozhovoru v roce 2023 žil s druhou ženou Marií Pinkavovou v Červeném Kostelci. „V životě jsem vždycky hledal tu hranici, kdy dělám něco správně nebo dobře, a já jsem to chtěl ještě o kousek lepší nebo hezčí,“ uzavírá své vyprávění Josef Pinkava.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Gabriela Míšková)