Grace Piney

* 1973

  • „To je otázka za milión, za tu bych měla dostat zaplaceno... Pravda je, že nevím, jaká bude budoucnost Kuby. Přála bych si, aby to byla budoucnost svobody, aby Kubánci mohli žít v míru, aby se národ znovu vybudoval. Ale na Kubě je skutečně potřeba obrovské množství práce. Na Kubě je nutná rekonstrukce na všech úrovních. Vnější úroveň – to, co lidé vidí, když přijedou na Kubu, je zničení Havany. Ale to není všechno. To je možná dokonce ta nejjednodušší část – budovy, jejich obnova bude pravděpodobně tím nejméně složitým úkolem. A přesto je už teď situace komplikovaná. Kubánci, kteří budou hlavními aktéry a obyvateli budoucnosti, jsou dnes teprve v rané fázi svého mládí. Narodili se do totalitního systému, vyrůstali s rétorikou plnou nenávisti, s chybným narativem. A doufám, že projdou procesem změny myšlení, který jim umožní žít v svobodné Kubě, v demokratické Kubě, kde budou lidská práva a svobody respektovány. Ráda bych věřila, že toho budou schopni dosáhnout sami. Ale pravda je, že je to potřeba je to naučit. Proto je jakákoliv práce ve prospěch Kuby je velmi nutná.“

  • „Pro mě je naprosto šílené si představit, proč může být komunismus pro někoho lákavý, protože si opravdu nedokážu představit, jak by mohl někoho přitahovat. Musím vynaložit velké intelektuální úsilí, abych si to dokázala představit. Nedokážu se vcítit do myšlenky, že by komunismus mohl být lákavý. Ale když analyzuji chování lidí, pro které komunismus lákavý je, myslím, že jim prodává ideály – a oni si je kupují. Prodává jim ideál rovnosti, příležitostí, který je ve skutečnosti lží. Protože v jakémkoli kontextu… Ať ti dá cokoli… Pokud tě připraví o svobodu, ve skutečnosti ti nedává vůbec nic.“

  • „Dlouhé prsty represí castrovského režimu dosahují ke Kubáncům, i když žijí mimo Kubu. Existuje o tom mnoho svědectví. V mém konkrétním případě jsem odešla s vědomím, že odcházím se závazkem. Neodešla jsem proto, abych se měla lépe mimo Kubu, ale abych pracovala pro Kubu. A jakmile jsem začala tuto práci dělat, začaly se objevovat problémy. Když jsem organizovala svůj první kongres o Kubě [Creación y Exilio con Cuba a la Distancia], který se konal na Univerzitě v Cádizu, tam začaly první komplikace. Univerzita souhlasila s tím, že studentům, kteří se kongresu zúčastní, udělí akademické kredity. Poskytla nám také rozpočet a univerzitní prostory, což znamenalo, že kongres se měl konat v učebnách Univerzity v Cádizu. A pak, tři dny před začátkem kongresu – v době, kdy už mnoho účastníků letělo nebo dorazilo do Cádizu – nám oznámili, že kongres se konat nesmí. Řekli nám, že nesmíme používat jméno univerzity a že studentům nebudou přiznány akademické kredity, přestože už byly schválené a podepsané v dokumentu. Když jsme se snažili zjistit důvod, dozvěděli jsme se, že univerzitu kontaktovali z Havany a komunisté na Univerzitě v Cádizu se postavili proti konání kongresu. Dostali jsme výhrůžky demonstracemi v ulicích, vyhrožovali nám bombovými útoky, psali proti nám nenávistné plakáty a v médiích nás dokonce obvinili z organizování teroristického kongresu... Přitom to byl akademický kongres, kterého se účastnili profesoři z různých univerzit po celém světě.“

  • „Mnoho lidí na Kubě muselo odejít bez svých dětí, nebo jejich děti odešly a oni museli zůstat, což byl případ mých rodičů. Když jsem připravovala dokumenty k odchodu z Kuby, univerzita mi odmítla poskytnout mé akademické záznamy, vyhrožovali mi, že mě nechají odejít, ale mé dítě ne. Mému synovi byl tehdy jeden rok... Provedli domovní prohlídku, zavřeli mě do místnosti nebo do temné komory s vínově červenými závěsy a důstojník Ministerstva vnitra mi řekl, že v nejlepším případě mě nechají opustit Kubu, ale že můj syn je dítětem Revoluce, a právě proto mi odmítají vydat mé akademické dokumenty. Byly to měsíce velkého napětí. Když jsem se nakonec dostala do Španělska i se svým synem, vážila jsem 80 liber [36 kg], tedy byla jsem ve velmi vážném stavu. Prakticky rok jsem nespala, protože mi vyhrožovali, že mi syna vezmou, a už jednou vtrhli do mého domu a zpřeházeli mi celý byt. Měla jsem strach, že přijdou znovu a odnesou mé dítě. Takže jsem si lehala do postele, dávala si studené obklady na oči a dostala jsem se do stavu polobdění – nebyla jsem úplně vzhůru, ale byla jsem dostatečně uvolněná na to, abych si trochu odpočinula. Ale nikdy to nebyl plnohodnotný odpočinek. Slyšela jsem všechny zvuky, vnímala každý pohyb a neustále jsem kontrolovala, že dítě leží vedle mé postele.“

  • „Když mi bylo pět let, ještě před školní zkušeností hodin dějepisu o Španělech [kdy ji učitelka obvinila, že Španělé byli během koloniální éry vrazi], a to muselo být v roce 1978, moje rodina vypráví, že jsem se postavila před svého otce a řekla mu, aby mě poslal pryč z Kuby, samotnou nebo s kýmkoli, protože na Kubě není svoboda a já jsem svobodu potřebovala. Mám syna a když mu bylo pět let, poslouchala jsem, co říká, a hodně jsem přemýšlela o tom, jak strašlivá musí být realita, ve které dítě už v pěti letech vnímá, že neexistuje svoboda, že ji potřebuje a že je možné ji hledat. Vzpomínám si, že jsem v tom věku prožila mnoho bezesných nocí. Trávila jsem celé noci přemýšlením nad tím, co bych mohla udělat pro to, aby na Kubě byla svoboda.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, 24.05.2017

    (audio)
    délka: 01:10:32
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dlouhé prsty castrovského režimu dosahují i ke Kubáncům žijícím daleko od Kuby

Grace Piney during the recording in Miami, 2017
Grace Piney during the recording in Miami, 2017
zdroj: archivo de Post Bellum

Grace Piney se narodila v roce 1973 na Kubě do španělské rodiny. Vzpomíná, že již ve věku pěti let měla jasno v tom, že na Kubě chybí demokracie, což zásadně ovlivnilo její životní cestu. Následkem toho se v devíti letech odmítla při pionýrském pozdravu „být jako Che [Guevara]“, což jí způsobilo mnoho problémů na základní škole, které ji provázely prakticky až do její emigrace do Španělska. V exilu se nejprve věnovala organizaci Mezinárodního kongresu o tvorbě a exilu s Kubou z dálky (Creación y Exilio con Cuba a la Distancia) v letech 2000–2008, ale kvůli neustálým dálkovým hrozbám ze strany kubánského castrovského režimu tuto práci opustila a stala se projektovou manažerkou kulturních iniciativ v hispánsko-kubánské nadaci. V roce 2011 se přestěhovala do Miami ve Spojených státech, kde pracuje jako editorka kubánských zpráv v deníku Nuevo Herald, čímž si udržuje přehled o realitě svého rodného ostrova.