Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pijáček (* 1958)

• narodil se 11. července 1958 v Ostrožské Nové Vsi

• vyrůstal v rodině politického vězně Antonína Pijáčka

• širší rodina byla perzekvovaná v souvislosti s kolektivizací zemědělství

• vyučil se na dřevařském učilišti

• do roku 1989 pracoval jako dělník

• volný čas dělil mezi čundry a hraní v trampské kapele

• později pomáhal i s organizací dětských táborů ve skautském duchu

• v 80. letech se spolu se ženou Pavlou zapojili do distribuce samizdatu

• roku 1989 se aktivně účastnil dění sametové revoluce a stal se zakládajícím členem vlčnovského OF

• od roku 1990 působil v komunální politice na úrovni obce, později i kraje, a v řadě kulturních organizací a komisí

• roku 2021 žil ve Vlčnově

„Rád vzpomínám i na horší časy, které jsme v rodině prožili. Je to součást naší historie,“ říká na úvod svého vyprávění Jan Pijáček (*1958), dlouholetý radní Zlínského kraje a starosta Vlčnova, který jako dítě intenzivně prožíval, jaké to je vyrůstat coby dítě politického vězně. V dospělosti našel svůj díl svobody v trampingu a křesťanství. „Tak jako řada přátel jsem si přál, aby nastal zlom, aby šlo, že ‚kam chci, tam půjdu, a co chci, budu číst‘,“ jak zpívá Spirituál kvintet v písni Až se k nám právo vrátí.

Pokus o útěk

Rodinný příběh Pijáčkových začíná dávno před Janovým narozením. Roku 1948 se jeho budoucí otec,  Antonín Pijáček (*1922), rozhodl vyjádřit nesouhlas s komunistickým pučem a během voleb téhož roku se v Ostrožské Nové Vsi zapojil do distribuce letáků vyzývajících občany Československa k použití bílých lístků a bojkotu vítězství komunistů. „Hlas pro jednotnou kandidátku bude hlasem pro republiku, pro lidovou demokracii, pro cestu svobodného a pokojného budování naší socialistické budoucnosti,“ hřímala tehdejší propaganda. Nesouhlas se směřováním země se rovnal podpoře nepřátel socialismu a reakcionářů a posuzoval se jako kriminální čin.

„Státní bezpečnost se dozvěděla, že v domě č. p. 35 je cyklostyl, na kterém se tiskly letáky, a tak si pro tatínka přišla. Když zjistil, že estébáci jsou za vraty, zavelel psovi: ‚Agare, braň!‘ a utekl.“ Schovával se pak u známých a díky kmotrovi Josefu Tomancovi se povedlo zorganizovat jeho přechod do Rakouska. Během něj byl ale 11. června 1948 v Jaroslavicích nedaleko Znojma zastaven hlídkou SNB a nepovedlo se tak pronést tajné dokumenty týkající se Zajištění pohraničního území (ZPÚ), například seznam civilních osob podílejících se na ostraze hranic v oblasti Bítov a informace o vzniku Osadních milicí na Znojemsku.

Odplata v podobě mučení a práce na uranu

„Tím, že vězněné fyzicky a psychicky lámali, od většiny získali informace, které získat chtěli – i od mého tatínka, který na to samozřejmě moc hrdý nebyl,“ říká Jan Pijáček k metodám výslechů, kterými jeho otec prošel po vazbě ve Znojmě v Uherském Hradišti pod vedením Ludvíka Hlavačky a Aloise Grebeníčka. Mučení elektrickým proudem, které způsobovalo nepředstavitelné bolesti až bezvědomí, odpírání spánku, špiclové na celách, a dokonce i ve zpovědnici, to všechno musel pamětníkův otec prožít v pekle uherskohradišťské vazební věznice. Bití přes chodidla znetvořilo jeho nohy na zbytek života a následná práce v uranových dolech, kam ho soud po vynesení rozsudku velezrady s trestem šestnáct let odnětí svobody poslal, se s velkou pravděpodobností stala i příčinou jeho úmrtí v důsledku rakoviny kostní dřeně. Celých osm let, která strávil v Jáchymově, ve Vykmanově (na Rudé věži smrti) a na Příbramsku (Vojna), ho držely v naději dopisy Janovy maminky Marie, se kterou se před zatčením nestačili vzít a která se života s ním – s vidinou trestu šestnácti let – ani přesto nevzdala. „Byla to krásná žena, pohybovala se v noblesním prostředí v Praze, a přesto na tatínka osm let čekala,“ říká pamětník. Roku 1956 došlo k revizi otcova případu a dočkal se podmínečného propuštění.

Uran a psychický teror i pro kulaky

V pracovním táboře na Jáchymovsku Janova otce brzy nato vystřídal manžel matčiny sestry Růženky Josef Jeřábek, který byl odsouzen jako kulak. Z osmiletého trestu si odseděl polovinu a ještě dva roky po propuštění z Jáchymova měl zákaz pohybu v rodném okrese.

Neštěstí se v souvislosti s kolektivizací nevyhnulo ani matčinu bratrovi, Janovu kmotrovi Janu Kovářovi, který hospodařil na rodinném gruntu v Kostníkách na Znojemsku. Následkem nátlaku ze strany vedení obce, aby vstoupil do JZD, že je jinak vystěhují, utrpěl šok a téměř přestal mluvit. „Kmotr si musel před nimi kleknout a poprosit je, aby ho vzali do družstva, v hrůze, že by je druhý den vystěhovali. Babička pak vzpomínala, že když přišel domů, tak za vraty omdlel, a když kmotra probrali, zjistili, že přestal skoro mluvit. Já jsem ho zažil, a tak si ho pamatuju, že ať bylo smutno, nebo veselo, už nikdy nemluvil. Říkal jen ‚ano‘ a ‚ne‘,“ vzpomíná Jan Pijáček.

K době kolektivizace se váže i jedna z pamětníkových nejstarších vzpomínek. Jako malý vyrůstal na rodinném gruntě svých prarodičů v Ostrožské Nové Vsi a živě si pamatuje na chvíli, kdy si k nim přišli družstevníci pro dobytek: „Přestože družstvo už fungovalo, hospodařili na svém a do JZD vstoupit nechtěli. Jednoho krásného dne si ale stejně přišli pro dobytek. Tatínkovi bratranci museli tatínka násilím odvléct a zavřít do komory, kde byly masivní dřevěné dveře a malé větrací okénko. Do něj narvali pytle, aby nebylo slyšet, jak nadává a křičí. Měli strach, že by se s nimi pobil. Kdyby udělal nějaký takový exces, šel by si zbylých osm let odsedět. To si jako malý chlapec pamatuju a ten zážitek byl tak silný, že když dnes na ten dvůr přijdu, tak vím, kde přesně jsem tehdy stál.“ 

Dvojí metr

Ačkoliv Jan vyrůstal poměrně velkou část dětství v šedesátých letech, kdy se poměry v porovnání s předchozí dekádou citelně uvolnily, vzpomíná si na ústrky ze strany učitelů, které snášel kvůli otcovu statusu politického vězně. Líčí například situaci, která se pravidelně opakovala během hodin výtvarné výchovy, když došlo na známkování. Jan, ačkoliv výtvarně zdatný, neměl nárok na to být dobře ohodnocen. „Ve škole jsem si všímal toho, že i tam byli lidé zlí, a vracelo se, že tatínek byl kriminálník,“ vzpomíná. Druhým momentem, kdy Jan poznal, jak to tehdy ve škole fungovalo, se stala slohová práce v páté třídě, kdy měly děti na základě vzpomínek pamětníků sepsat dění během osvobození Bzové, kde Jan tehdy vyrůstal a chodil do školy. Jelikož si skutečně dal tu práci a pamětníky oslovil, zjistil a také do sešitu zapsal, že byli osvobozeni rumunskou armádou, což údajně ve škole způsobilo poprask. „Musel jsem to přepsat, že nás osvobodila sovětská armáda,“ vzpomíná Jan na upravování historie podle ideologické objednávky.

Podobné problémy zažíval i na odborném učilišti ve Valašském Meziříčí. Spor s učitelem češtiny, který se snažil, aby nebyl připuštěn k závěrečným zkouškám, vznikl ze msty proto, že pamětník odmítl účinkovat jako plamenný recitátor budovatelské poezie během bezduchých schůzí KSČ. Když to vypadalo, že Jan z češtiny vinou učitele propadne, ozvali se spolužáci. „Tehdy jsem si uvědomil, jak silná je solidarita lidí, když celá třída... všichni kluci si stoupli v lavicích a začali mlátit pěstmi na protest. Učitel běhal po třídě, lískal je a tahal za vlasy, a pak ze třídy utekl,“ vzpomíná Jan.

Svoboda byla jinde

Po takových zkušenostech není divu, že se pamětník rozhodl v navazujícím studiu nepokračovat. Raději dal přednost zaměstnání a volný čas nejčastěji trávil v přírodě s trampy nebo jako horolezec v Tatrách. Na první čundr jel poprvé o prázdninách po deváté třídě a až do nástupu na vojnu jezdil pravidelně na potlachy. „Byla to příležitost cítit se svobodně. Být svobodný, dělat si, co člověk chtěl,“ říká. Pamatuje si také, že trampy pravidelně kontrolovala Veřejná bezpečnost, občas někoho odvedla a i mezi trampy se našli lidé, kteří spolupracovali s StB. Skrze účinkování v trampské kapele Traband (zkratka trampský band) se pak Jan seznámil i se svou budoucí ženou Pavlou, která navíc strávila pár šťastných let (1968–1970), kdy se obnovil Junák, v oddíle otce Wabiho Daňka. Společné děti pak vychovávali vedle křesťanství i v duchu skautství, které přetrvalo navzdory zákazu v oddílech TOM, které často vedli právě bývalí vedoucí Junáka.

Další vzpomínku na konfrontaci se Státní bezpečností si Jan Pijáček vybavuje v souvislosti s ekologickým hnutím, jehož součástí spolu se ženou také byli. „Dělali jsme různé akce, sdružovali jsme lidi. Například dneska je to Den Země, a společně s trampy z Tisu, to byla ta organizace, jsme se potkali s velkou nepřízní policajtů. Občas se nám stalo, že některé z lidí, kteří v lese sbírali plechovky, odtáhli na policejní stanici, vylískali jim tam, zavezli je do lesa a zase je vypustili. Já sám jsem ale nic takového osobně nezažil,“ říká Jan.

Vzpomíná také na jednu příhodu, která se udála během vlčnovské Jízdy králů. Zpěvák Jožka Černý se tehdy rozhodl zazpívat píseň „Když jsem šel z Hradišťa“ v původní, neupravené verzi, kde nebylo slovo „požehnání“ nahrazeno spojením „za svítání“. „U stolu kousek od nás seděl v civilu esenbák a ten se rozčílil, vyběhl ven a chtěl hlásit, že tam Černý zpívá zakázanou písničku,“ připomíná Jan všudypřítomné fízlování.

Ozvěny dění v Evropě ve druhé polovině osmdesátých let sledovali Pijáčkovi především prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy. Zde se dozvídali o paralelní kultuře, disentu a sílících hlasech požadujících ukončení totality například po vzoru Polska prostřednictvím hnutí Solidarita. Díky okruhu podobně naladěných přátel se také například zapojili do půjčování samizdatového vydání alegorie George Orwella Farma zvířat. A roku 1985 se zúčastnili setkání věřících na Velehradě u příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice prostřednictvím vatikánského vyslance, státního sekretáře Agostina Casaroliho.

„Pamatuji si, jak tam pobíhali estébáci v civilu převlečení za trampy. Když přišla část obřadu, kdy si věřící podávají ruce, tak se kolem nich utvořil kruh a všichni jim podávali ruce, takže je tím podáním ruky vlastně ocejchovali, že z toho davu to jsou právě oni. To samotné setkání věřících byl velice povzbudivý zážitek. Nikdo netušil, že se něco takového může odehrát,“ vzpomíná Jan a dodává, že se mu později, v roce 1990, poštěstilo stát se jedním z pomáhajících dobrovolníků i během návštěvy papeže Jana Pavla II.

Sud se spoustou děr, který bylo potřeba naplnit vodou

O dění v Praze a studentské demonstraci, která skončila masakrem a naháněním lidí na Národní třídě 17. listopadu 1989, se spolu se ženou dozvěděli až z vysílání televize. Záhy ale do Vlčnova dorazili studenti, kteří přinesli osobní svědectví, a na popud tamějšího MNV bylo také svoláno první setkání na náměstí ve Vlčnově. Dění dostalo spád a podobně jako téměř všude vznikaly živelně místní buňky Občanského fóra, opět se tiskly letáky, plakáty a jezdilo se na koordinační rady do Uherského Hradiště i do Prahy. „Když bylo největší setkání na Letné, táhli jsme tam ze svatovítské katedrály, kde byla mše. Tam byly s námi i dva autobusy lidí z Vlčnova a tam jsem si říkal, že už se to nemůže vrátit zpátky, to by bylo něco špatně. Možná to ale byla určitá míra naivity, protože v osmašedesátém roce si také všichni mysleli, že je to všechno v suchu, ale pak přišli okupanti z Varšavské smlouvy a bylo to všechno v pytli, že?“ říká Jan.

„Devětaosmdesátý rok a moje účast na jeho dění, to bylo něco, co jsem si říkal, že musím vrátit tatínkovi a mamince, své rodině, strejdovi Josefovi, kmotrovi Honzovi,“ vysvětluje pamětník, proč ani na chvíli neváhal a do rozjetého vlaku přirozeně naskočil. Své působení ve vedení Vlčnova a řešení výzev s tím spojených pak připodobňuje k sudu se spoustou děr, který bylo potřeba naplnit. „Bylo potřeba lidem naslouchat, ale většina lidí chtěla jenom mluvit,“ říká Jan Pijáček. Nakonec vydržel naslouchat neuvěřitelných třicet let, přičemž vystřídal řadu pozic ve vedení obce i kraje, ale také se aktivně podílel na zachování nehmotného dědictví Vlčnovska, za což byl v srpnu 2021 vyznamenán cenou Jože Plečnika.