„Ve vesnici Jamník se stalo to neštěstí. Dodnes jsem nepochopil, jak se to mohlo stát. Já jsem zrovna vařil snídani. Najednou slyším strašnou ránu a vidím oslnivou záři. Kluci z obsluh 3. a 4. děla byli spáleni v křeči. Byly v nich úplné škvarky, jak v krematoriu. Jeden ještě žil, Nikolaj Savljuk. Neměl vlasy, všechno spálené, kusy masa a kůže z něj visely. Byl to můj kamarád z dětství, ale já ho nemohl poznat. Přišel za mnou a říká: ,Ivánku, prosím tě, smiluj se nade mnou, vem pušku a zastřel mě, vidíš, já stejně umřu!‘ - ,Nikolajku, nemůžu nic takového udělat!‘ Nemohl jsem ho poznat, měl i rty opálené. ,Ne, já tě nezastřelím, to radši zastřelím sám sebe.‘ Tak mi dal hodinky, abych je předal jeho mamince, až se dostanu domů. ,Já už za hodinu umřu a nebudu žít…‘ Naložili ho do auta, vezli ho pár kilometrů, a umřel.“
„Byl tam takový koncentrační tábor ohrazený jako pro krávy. Tam byli soustředěni Němci. Říkali, že jsou to kolaboranti, nějací hajní a lesníci. Jednoho hrbáče tam zastřelili. Byl to takový chudák, mrzák s ruksakem. Lidé, co si říkali partyzáni, ho tam zastřelili před nějakou kapličkou, že byl udavač. Mně se to moc nezdálo. Stál klidně, ještě mu dali zakouřit cigaretu a nějakej tam na něj řval: ,Honem, honem dokuř, ať tě můžem vodprásknout!‘ “
„Jednoho dne se mi stal nepříjemný úraz. Poráželi jsme stromy, krásné mohutné buky, prý na stavbu lodí a ponorek. Já osekával větve, spadl druhý strom, mě to vyhodilo a hlavou jsem dopadl na strom a vylezlo mi oko. Krvácelo to, měl jsem jen kapesník, odvedli mě do koliby a tam mě nechali. Protože jsem uměl trochu maďarsky, rozuměl jsem tomu, jak se o mně domlouvají strážní. Jeden z nich navrhoval, že nejjednodušší by bylo mě zastřelit. Ale jiný, vousatý starší muž, se nade mnou slitoval. Nejdřív jsem slyšel, jak řekl ,segen gyerek - chudák dítě‘. Pak mi říká po maďarsky: ,Vykašli se na to a touhle roklinou utíkej nahoru, tam se už někam dostaneš mezi lidi.‘ Myslel tím partyzány. Možná to byl maďarskej komunista. A ještě říkal: ,Utíkej pomalu, aby tě nezastřelili.‘ “
„Když jste byl u partyzánů, účastnil jste se nějakých akcí?“
„Ne, já byl na to moc mladej, tak mě k tomu nechtěli pustit. Říkali, že budu dělat spojku. To jsem si vždycky někam nacpal ty příkazy a rozkazy. Například za košili, mezi nohy nebo tak. Často se šlo za druhou skupinou někam daleko sněhem. U druhé skupiny jsem musel říct heslo v ruštině. Heslo bylo pokaždé jiné – třeba sekera, pilka, kobylka… Obsah zpráv jsem neznal. Byla napsaná na papírku a sbalená do trojúhelníku. Zprávy jsem nesměl číst, protože kdyby mě chytli a mučili, tak bych to určitě řekl a prozradil celou skupinu.“
„Musel jsem také chodit na stráž. Jednou jsem střežil transformátor, kde měli uskladněný střelný prach. Najednou čtyři chlapi jak hory. Přišli ke mně. Měl jsem automat na krku. Povídají: ,Što ty, davaj zakuriť!‘
,Já nekouřím.‘
,Tak čo tu robíš?!‘
,Strážím.‘
,A čo tam máš?‘
,A co je ti po tom, co tam mám?‘
,Ty znáš Hlinku?‘
,Neznám, kdo to je?‘
Kousek jsem couvnul a on, takovej udělanej sportovec, mi šáhnul na hlaveň automatu. Pustil jsem asi čtyři náboje. On zařval a já vidím ještě jednoho s nožem. Povídám si: ty svině šli na mě! Až se mi z toho udělalo špatně. Oni se dali nahoru ulicí a já jsem jim ještě vystřelil po nohách. Jeden se svalil na zem a ostatní ho popadli v podpaždí. Asi jsem ho zasáhl. Měl jsem z toho šok, tak mi nalili štamprdle a odvedli mě do kuchyně, abych si lehl.“
Ivan Picura se narodil 30. dubna 1923 ve městečku Rachov na nejvýchodnějším cípu tehdejšího Československa. Měl sedm sourozenců, čtyři sestry a tři bratry. Rodina byla hodně chudá. Od deseti let musel pravidelně pracovat, aby mohl zůstat ve škole. Plavil tehdy dřevo na výrobu papíru. Za vydělané peníze si kupoval školní potřeby. Otec byl zemědělec, matka zůstala v domácnosti. Maďarští okupanti krutě potlačovali jakýkoliv odpor a zavedli povinné „dobrovolné“ odvody do armády. Mladému Ivanovi se ale na frontu nechtělo ani povinně, ani „dobrovolně“. Musel proto společně s otcem, strýcem a bratrancem asi v polovině roku 1940 za trest na nucené práce do lesního tábora u Kobylecké Polany. Podařilo se mu utéct k partyzánům. Kvůli jeho subtilní postavě a nevinnému vzezření, které nevzbuzovalo podezření, z něj partyzáni udělali spojku. Odmítl vstoupit do Rudé armády, chtěl do československého armádního sboru. V Rymanówě se připojil k 8. baterii 5. dělostřeleckého pluku, kde vykonával zároveň funkci kuchaře a obsluhy děla. Od Rymanówa jeho jednotka postupovala přes Duklu, Svidník, Stropkov, Levoču a Prešov až k Liptovskému Mikuláši, kde se dělostřelci zakopali u vesnice Jamník. Po těžkých bojích u Mikuláše, kde tito dělostřelci pomáhali pěchotě s ostřelováním německých pozorovatelen na továrních komínech, se Ivan Picura dostal přes Vrútky do Žiliny. Konec války ho zastihl v Olomouci. Vojáci tehdy slyšeli volání Prahy o pomoc. Z politických důvodů však museli zůstat na místě. Po válce využil Ivan Picura nabídky ministerstva obrany a vstoupil do služeb SNB. Později přešel k vězeňské službě. Postupně sloužil ve věznicích na Pankráci, v Liberci, Ústí nad Labem a nakonec v Litoměřicích, kde hlídal i nechvalně proslulého velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckela. Po bolševickém převratu v roce 1948 Ivan Picura těžko snášel křik mučených, jehož ozvěna se rozléhala po celé věznici. Nakonec musel z vězeňské služby odejít, protože nechtěl vstoupit do KSČ ani StB. Po vyučení elektrotechnikem pracoval nejdříve jako opravář rádií a televizorů, potom na vysílači na Bukové hoře. Se ženou Věrou, rozenou Rampouskovou, která je původem z Volyně, má dceru a dva syny. Ivan Picura zemřel v roce 2004.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
