Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Otto Pick (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 4. 3. 1925 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny

• 1939 - Wintonův transport

• 10. 3. 1943 - vstup do československé armády v Anglii

• 1944–1945 - obléhání Dunkerque

• v oddílu kanonů proti útočné vozbě (OKPÚV) u 3. baterie jako spojař a radista

• 15. dubna 1945 lehce zraněn

• 1948 - studentské demonstrace

• 1948 - útěk do Anglie

• studium na Oxfordu a na London School of Economics

• akademická kariéra

• 1983 - ředitelem československého vysílání ve Svobodné Evropě

• profesura v Mnichově a v Bologni

• 1991 - návrat do Československa

• vedení oboru Politologie na FF UK

• náměstkem a poradcem ministra zahraničí

• zemřel 20. března 2016

Byl jsem průměrný žák, ale v Anglii jsem byl nadprůměrný žák

Mládí v hlavním městě

Otto Pick se narodil 4. 3. 1925 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny. Tatínek sloužil jako voják z povolání v rakousko-uherské armádě a po vzniku Československa přešel do československé armády. Od roku 1927 pracoval v Německu v automobilovém průmyslu u firem Opel a Audi. Maminka pracovala v bance na Náměstí Republiky: „Tam je moje pobočka, tak chodím [tam], kde moje máma pracovala. A oni tam mají někde poznamenané, kdo tam pracoval.“ Poté si udělala konkurzní kancelář v Pařížské ulici: „A to slušně vydělávalo. Už bylo fuk, jestli má táta práci nebo ne, poněvadž máma vydělávala velké peníze.“

Rodina Picků pochází z rolnické komunity z oblasti Humpolce, dědeček z otcovy strany se však vzdal zemědělství a stal se úředníkem. Zatímco dědeček z otcovy strany měl v sobě údajně trochu židovské krve, maminka pocházela z prominentní židovské rodiny Gerstelů (Gerstlů): „Dědeček Gerstel (Gerstl) byl stařešina synagogy v Maiselovce a bydlel naproti v bytě ve třetím patře. Protože měl hrozné astma, tak se přestěhoval do Břehové ulice do přízemí. A jeho nejlepší kamarád byl zmrzlinář, který měl vedle synagogy zmrzlinářství, jak je dnes restaurace Golem, majitel se jmenoval Archangelo Geim. To byl nejlepší kamarád mého dědečka, katolický Ital a pražský obchodník.“

Wintonovým transportem do Anglie

Otto Pick se narodil v Nekázance, kde měla rodina vlastní byt, ovšem poté se všichni přestěhovali na Vinohrady. Mladý Otto navštěvoval českou obecnou školu a následně odešel studovat anglické gymnázium. Dodnes neví, jak ho maminka na Wintonův transport dostala, ani co si povídali těsně před odjezdem, jen si pamatuje, že jeli přes nizozemský Hoek van Holland do anglického Harwich: „První kulturní šok byl, když mně dali sendvič bílého chleba naplněného banánem. Jsem si říkal: ,Ježišmarjá, kam jsem se to dostal.‘“

Maturita na grammar school

Když odjížděl z protektorátu, bylo mu pouze 14 let a měl za sebou tři roky anglického gymnázia. Po příjezdu do Anglie se tedy rozhodl pro další studium na střední škole. Mezi školami byly jisté rozdíly, v Anglii musely děti nosit uniformy a také chování učitelů bylo jiné: „Tam se ještě používala rákoska. Já jsem šel k řediteli a povídám mu: ,Pane řediteli, já pocházím z civilizované země, u nás se děti nebijí. Já se bít nenechám.‘ On byl kliďas, byl báječný člověk: ,Tak dobře, tak si vymyslíme jiné tresty.‘ Já dělal hudbu a z hudby jsem i maturoval. A první trest [byl, když] jsem přišel pozdě na snídani. Tak dobře: ,Tak mi rozepište československou státní hymnu pro smyčcový kvartet.‘ To byla hrozná dřina.“

Maturita se od dnešní maturity podle slov Otty Picka příliš nelišila, dělala se ve dvou stupních, tzv. Ordinary level a Advanced level s tím, že Advanced level obsahoval nejvyšší stupeň Scholarship level: „Musím říct, že to školení v Československu bylo na mnohem vyšší úrovni. Já přijel do Anglie a všechno jsem dovedl. Byl jsem průměrný žák, ale tam jsem byl nadprůměrný žák.“

Povinná byla matematika a angličtina (Ordinary level), přičemž při postupu na Advanced level se vybíraly další čtyři předměty, z nichž další dva se vybíraly na zkoušku ze Scholarship level, který znamenal stipendium pro studium na univerzitě. Otto Pick dělal Scholarship level z němčiny a z dějepisu. Měl tak volnou cestu ke studiu na univerzitě a získal stipendium ke studiu na Oxfordu.

Spojařem u Dunkerque

Studium však musel Otto Pick odložit, neboť se rozhodl pro vstup do československé armády. Vzhledem ke svému mládí a vzdělávání vstoupil do armády až v roce 1943, byl zařazen jako spojař a radista, prodělal spojařský výcvik a zúčastnil se tankového výcviku ve Skotsku. Brigáda se po první invazní vlně na francouzské pobřeží přesunula na jih Anglie a do francouzského Falaise putovala až ve druhém sledu invaze: „Tam bylo krásně tepla a hrozného smradu, protože ta kapsa Falaise byla zavřená, a tam hnilo několik německých divizí a fůra mrtvého dobytka. Ten smrad byl děsný. [Koní hodně?] Koní, taky dobytka z polí, krav a podobně. Tenkrát nikdo nevěděl, jak to vyčistit. Ale tenkrát byly v americké armádě černé jednotky, tak tam poslali černé jednotky, aby to pohřbily a nějakým způsobem se zbavily toho smradu.“

Poté byla brigáda přesunuta k Dunkerque, kde měla v obklíčení udržet německé vojsko admirála Frisiuse. Dunkerque byl navíc přístav, který měl pro Francouze strategické využití, a tak město nemělo být příliš poškozeno. Otto Pick sloužil v oddílu kanonů proti útočné vozbě (OKPÚV) u 3. baterie jako spojař a radista: „Mým úkolem bylo v noci chodit a ty dráty spravovat. To spravování bylo jednoduché, dráty spojit, dát kolem toho izolačku a zase odejít. Ale když jste to dělal, tak jste klečel v té vodě. Jestli jste měl zbraň nebo ne, to bylo na nic, protože jste měl obě ruce zaměstnané. Já byl mladý a blbý, moc jsem se nebál, to se přiznám, ale tam jsem se bál, když jsem chodil sám v noci spravovat ty linky.“

Čechoslováci provedli na Dunkerque dva velké útoky, 28. října 1944 a 15. dubna 1945, při druhém útoku byl Otto Pick zraněn: „Můj oddíl byl vytvořen z relativně mladších vojáků, ti se museli vybírat z rozličných baterií, [utvořili] takovou pěší četu a pustili nás do útoku. Měli jsme cíl, kterého jsme měli dosáhnout, a ten jsme dosáhli. My jsme de facto byli jediná československá jednotka, která dosáhla svého cíle. A to byla taková rozflákaná farma. Měli jsme podporu čtyř tanků shermanů, a když jsme to tam obsadili, tak se [tanky] stáhly a my jsme se dostali do velmi přesně zamířené dělostřelecké a minometné palby. Bylo to blbý, zabilo to velmi rychle tři nebo čtyři kamarády. Velitel jednotky, té ad hoc pěší čety, byl nějaký Rosťa Černý. Tomu to hrozně zranilo obě nohy. My jsme zalezli tam dolů a on povídá: ,Musíme zavolat zpátky shermany, aby nás odsuď vysekaly.‘ No tak jak na ty shermany? Tak mně povídá: ,Běžte a zavolejte je na rádiu. Máte někde frekvenci, a když ne, tak ji najdete hledáním.‘ Tak jsem vylezl z toho krytu, protože v krytu nebyl signál, tanky jsem našel a dostal jsem šrapnel do hlavy. Krvácel jsem hrozným způsobem, ale nic moc to nebylo. Vysílal jsem dál, pak jsem se obrátil, a když jsem šel do toho krytu, tak velký kus šrapnelu bouchl do mého rádia a zůstal tam. To rádio už potom nebylo, ale já díkybohu byl. Tanky během deseti minut přijely a minomet, co po nás střílel, vyřídily.“

Německý admirál Frisius se vzdal až po kapitulaci Německa dne 9. května 1945. Otto Pick se byl na kapitulaci ještě podívat a poté se celá brigáda sbalila a přes rozbombardované Německo odjela do osvobozeného Československa. Oddíl kanonů proti útočné vozbě byl umístěn v oblasti Železné Rudy a mimo jiné hlídal zdejší německé obyvatelstvo, aby se nestalo obětí revolučních gard. Otto Pick byl krátce poté odvelen do Kyjeva, kde cvičil ruské vojáky jako instruktor spojařského kurzu.

Útěk z Československa v roce 1948

Otto Pick se po demobilizaci přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako student se zúčastnil i demonstrace v roce 1948, která však byla nešťastnou ranou z pistole přerušena a vystrašení studenti se rozutekli. Pociťoval nutkání odejít z Československa, a protože měl studijní stipendium na Oxfordu, a navíc byl jedním ze zahraničních vojáků působících v Anglii, kteří měli brány do této ostrovní země otevřené, věděl, že se mu naskýtá jedinečná možnost útěku.

Jednoho dne odjel do Strakonic, kde měl připravenou schůzku s převaděčem. Ve Strakonicích na náměstí však uslyšel z amplionu při čtení zatykačů své jméno, převaděč nepřišel, a tak věděl, že se situace obrátila k horšímu. Tušil, že jeho spolubojovníci z Československé samostatné obrněné brigády chystají útěk do svobodné zóny, a tak se s nimi zkontaktoval a společně utekli přes hranice do Německa: „Šli jsme nalehko, ale já nesl pětileté dítě pětadvacet kilometrů. Tak jsme přešli hranice celkem bez velkých problémů. Tenkrát nebyl žádný ostnatý drát, nebyly miny, byly jenom hlídky a ty byly líné, jezdily v autech po silnicích. Když jste si vypočítal intervaly mezi přejížděním hlídek, tak jste se dostal ven.“

V Německu se skupina utečenců přihlásila německé pohraniční stráži, druhý den přijela CIC a odvezla Otta Picka a jeho ženu do Pasova, do Řezna, do Frankfurtu a následně do Aljašky (Zlaté klece), kde byli internováni českoslovenští prominenti. Otto Pick se mezi prominenty zařadil, jelikož měl kontakty s anglickou ambasádou.

Akademická kariéra

Otto Pick se na Oxfordu rozhodl pro studium historie a poté začal pracovat v BBC. To ho však začalo nudit, a tak odešel studovat na slavnou London School of Economics, kde zdárně dokončil doktorát a kde začal učit jako odborný asistent. Postupně se etabloval v akademické obci jako vědecký pracovník. Otto Pick vzpomíná také na Arnošta Gellnera, další dítě z Wintonova vlaku a účastníka zahraničního odboje, který byl jeho kolegou na London School of Economics a zároveň celoživotním přítelem.

V roce 1966 se vytvářela nová univerzita v Guildfordu, kam Otto Pick přešel. Postupně se vypracoval na děkana a prorektora a právě v Guildfordu získal profesuru. Za vlády premiérky Margaret Thatcherové přišly škrty na univerzitách a Otto Pick musel propustit ze zaměstnání 90 kolegů, a nakonec propustil sám sebe. V roce 1983 odešel do Mnichova a stal se ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy: „Moc se mi to nelíbilo. To vysílání bylo vynikající, ale ty vztahy byly špatné.“

Získal další profesury, v Bologni a v Mnichově. Přišla další nabídka profesury v Bostonu, ale Otto Pick se v roce 1991 rozhodl vrátit do Československa, kde měl spolu s dalšími konstituovat Ústav mezinárodních vztahů na Fakultě filozofické Univerzity Karlovy. Zde také učil a posléze se stal jejím vedoucím. V devadesátých letech se stal náměstkem ministra zahraničí. Dnes působí jako poradce ministra zahraniční a stále přednáší na Fakultě Filozofické Univerzity Karlovy a v Diplomatické akademii.

V roce 2012 natočil Martin Reichl a Luděk Jirka, v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka