kapitán v. v. Oldřich Pich

„To vám bylo třetí nebo čtvrtou noc. A ta druhá Polka na mě: ,Pane, máte papíry?‘ Já povídám: ,Proč?‘ - ,Němci tu sú. Kontrolojú.‘ Tak mě vtlačili mezi ty kufry a koše. Já jsem se tam vtlačil a založili mě tam. Svítili tam, ale nekopali. Od druhé do pěti ráno tam dělali tu kontrolu. Já jsem měl u sebe pistoli. Říkal jsem si: Každopádně, ať se něco děje. Prošli. Nevím, jestli tam někoho našli nebo ne, ale odešli. Tak jsme tam byli asi deset, dvanáct dnů. Ale na ten třetí nebo čtvrtej den mi donesla ta obchodnice polévku. Já říkám: ,Já bych se potřeboval oholit.‘ - ,Já nemám chlapa, ale něco seženu.‘ Tak vám mi přinesla strojek na holení, mýdlo, kolínskou, ručník. Já říkám: ,Odkuď to máte?‘ - ,Nechť se pán neptá. Až bude pán oholený a všechno, ať jde se mnou.‘ To bylo v té druhé jeskyni. Tam vám byl celý národní výbor. A toho jednoho poslali. To byly modré průkazky a natřikrát se to skládalo. Já jsem náhodou měl civilní fotku, takovou malou. Tak to tam vlepili. To tam bylo rozbité. Tam bylo suché razítko a tak to bylo vidět. A ten jeden zjistil, že na dvoufrankovce je ten samý znak, akorát opačně. Oni ho tam přilepili, takže to nebylo tak docela poznat.“

„Jak jsem šel do té Châteauneuf. To bylo osm kilometrů a na cestě mě chytli policajti. Hned mě sbalili. Výslech. Já už jsem se francouzsky pěkně domluvil. A potom mě táhli, jak byly ty cely. Na té zdi kulky ve zdi a ten policajt říká, že jestli se nepřiznám, že přijdu na to, na co přišli ti přede mnou. On ta kurva, že už se tak vyjádřím, řekl, že jsem německý špion a že mám podrobené (padělané) papíry. Ty papíry podrobené byly. To určitě zjistili. A ten Polák, co jsme tam s ním šli, ne ten Francouz, přijel na kole a ledva půl hodiny nebo hodinu a už odmykal. Tak ten Polák mi zachránil život. On měl tři děti a celou rodinu garantoval za mě. Tak už mě nepustili a dali mě do lágrů.“

„V Životicích byla polská škola, ale potom se tam postavila česká škola. A na té české škole byl nad vchodem asi metr na metr mosazný lev. A já jako kluk jsem byl všudybyl. Všechno jsem viděl. A ten důstojník na tom koni se otočil a stál. A hasiči se žebříkem a hasičskými sekerami shazovali toho lva. A lidé říkali: ,Neste ho hore nohama, aby se už nevzpamatoval.‘“

„Oni jak se (spojenci) vylodili, tak asi těch sedm kilometrů od moře si obsadili a rovných čtyřicet dnů to stálo. Oni pořád všechno naváželi. A teď jak jsme postupovali do té fronty, tak nás napadly ty dvoumotorový letadla. Byly speciální, na tanky. Tenkrát už byly ty raketový torpéda, co se elektricky odpalovaly. On najížděl, odpálil. Jsme dostali zásah. Nás tam z toho oddílu zůstalo z těch sto padesáti asi osmnáct. První vyskočil ten velitel. Ti tři už tam zůstali. Já jsem vyskočil za ním. Byl jsem jako střelec navrchu. Tak jsem pár kroků skočil do příkopy a dostal jsem střepinu do levé nohy. Tak jsem se vtlačil do toho můstku. Můstek – díra malá. Já jsem myslel, že to roztlačím. To víte, takový kluk zdivočelý. To nebyla sranda. Potom začli z moře zase ještě valit. Mě potom jako raněného dali zpět do Francie. Já jsem byl v nemocnici. Tam to bylo tak přeplněné, že už jsme leželi na chodbě. Takové jakési matrace. Já jsem tam byl týden a už mě vyvalili pryč. Poněvadž já jsem měl střepinu, tak mně to vytáhli, zašili. A už tanky nebyly. Jenom byly ty Panzer grenadier. Tak jsme potom byli přidělení k jednotce Panzer grenadier, protože tanky už nebyly. Nebylo už asi z čeho brát.“