Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jolanta Piątek (* 1959)

• narodila se 14. června 1959 v městě Bielawa v Dolním Slezsku

• v roce 1977 odmaturovala na gymnáziu v Dzierżoniówě a poté rok a půl studovala politologii na Wroclawské univerzitě

• v roce 1979 přestoupila na polonistiku a převzala od Renaty Otolińské vedení podzemní knihovny Studentského výboru solidarity (SKS)

• v době Karnevalu Solidarity (září 1980 až 13. prosinec 1981) knihovna fungovala oficiálně pod hlavičkou Nezávislého sdružení studentů (NZS)

• po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 vedla knihovnu opět v utajení do roku 1985

• v roce 1985 ukončila studium polonistiky a nastoupila do knihovny polonistiky, kde ukrývala zakázané knihy

• v květnu 1989 se podílela na organizaci mezinárodního semináře o střední Evropě a Přehlídky československé nezávislé kultury, které se konaly ve Wroclawi 3. až 5. listopadu 1989

• po pádu komunismu pracovala jako redaktorka publicistiky Radia Wroclaw

• v letech 2001–2010 žila v Praze a své zkušenosti popsala v knize Obrazki z Czech

• v letech 2016 a 2017 působila v pozici mluvčí těžařského koncernu KGHM Capital Group

• v letech 2017 až 2019 byla ředitelkou Radia Wroclaw

• v roce 2023 žila ve Wroclawi

Polonistka a novinářka Jolanta Piątek se v roce 1989 podílela na přípravě slavného festivalu československé nezávislé kultury, který ve Wroclawi zorganizovala 3. až 5. listopadu 1989 skupina Polsko-československá solidarita ve spolupráci s Nezávislým sdružením studentů. Ve svém vyprávění vzpomínala, že původně chtěli ve Wroclawi zorganizovat pouze mezinárodní seminář o střední Evropě, který nakonec doprovázel festival československé nezávislé kultury.

„Festival nakonec zastínil seminář, který byl původně důvodem toho setkání,“ uvedla pamětnice a popsala nejen přípravy, ale i nezapomenutelnou atmosféru koncertu českých exilových písničkářů v Teatru polském, na kterém zahrál Karel Kryl a na který dorazily k překvapení organizátorů i účinkujících tisíce Čechů a Slováků. „Davy se tlačily, všichni kouřili cigarety v divadle, kde se kouřit nesmí, a panoval tam neskutečný hluk. Na účinkující to udělalo ohromný dojem. Myslím, že Karel takové davy neočekával, ani takové přijetí. Byl opravdu šťastný,“ prozradila.

Dědeček bojoval v bitvě o Atlantik

Jolanta Piątek se narodila 14. června 1959 v městě Bielawa v Dolním Slezsku, které do roku 1945 patřilo Německu. Po posunutí polských hranic na západ připadlo Polsku a jeho němečtí obyvatelé se museli vystěhovat. Rodiče pamětnice patřili mezi Poláky, kteří po válce osídlili někdejší německé území nazývané „znovuzískané území“ (polsky Ziemie Odzyskane) s odkazem na dávné časy vlády Piastovců, kdy patřilo do polského státu.

Rodina otce pocházela z Velkopolska, historického území ve střední a západní části Polska s hlavním městem Poznaní. Její dědeček se účastnil na konci roku 1918 Velkopolského povstání proti německé nadvládě, v němž Poláci zvítězili a Polsko poté získalo zpět většinu území, které Němci zabrali při dělení Polska v letech 1772–1795.

Rodina matky žila před válkou na východě Polska v městě Pińsk (dnes Pinsk v Bělorusku), o které svedli v roce 1919 Poláci vítěznou bitvu s bolševiky v Polsko-sovětské válce. V roce 1921 se Pińsk stal součástí meziválečné Polské republiky a sídlem Pińské flotily námořnictva, v níž sloužil v hodnosti poddůstojníka dědeček pamětnice.

Po přepadení východního Polska Sovětským svazem 17. září 1939 zabrali Pińsk Sověti, kteří dědečka pamětnice zajali. Jako desítky tisíc polských vojáků ho Sověti drželi v internaci až do napadení Sovětského svazu Německem.[1] V srpnu 1941 vyjednal polský generál Władysław Anders se sovětským vůdcem Stalinem evakuaci polských vojáků do Íránu, kde zformoval polskou armádu, která bojovala proti Německu společně s Rudou armádou a vojsky dalších spojeneckých zemí.

Dědeček pamětnice se jako námořník na ponorce zapojil ve Velké Británii do bitvy o Atlantik, jež trvala po celou dobu druhé světové války a měla rozhodující význam pro vítězství Spojenců. Po skončení války ve Velké Británii zůstal a babička pamětnice musela začít nový život po válce sama se dvěma dětmi – matkou pamětnice a starším synem, s nimiž prožila válku v Kazachstánu, kam ji Sověti deportovali z Pińsku v roce 1940.[2]

Babičku Sověti deportovali do Kazachstánu

„Moje matka se narodila v roce 1937, takže si toho z války moc nepamatovala, ale nevzpomínala na ni zle. Pohled mojí babičky na válku byl specifický – nikdy nepotkala Němce, protože ji zatkli v Pińsku Rusové a vyvezli ji do Kazachstánu se dvěma dětmi. Ale celý život se bála Němců. Říkala, že válku přežila díky Rusům, kteří jí v Kazachstánu pomáhali,“ vypráví pamětnice. Díky pomoci Rusů se prý babička vyhnula narukování do platerówky, tedy samostatného ženského praporu pojmenovaného po hrdince polského listopadového povstání proti Rusům Emilii Plater (1806–1831).

Do Polska se babička s dětmi vrátila až v roce 1946 v jednom z mnoha repatriačních transportů, ve kterých přijížděli na „znovuzískané území“ Poláci z někdejšího východního Polska (Kresy Wschodnie) a ze Sibiře a Kazachstánu. Tam je Sověti poslali na nucenou práci v době války. Babička se usadila na Štětínsku na severozápadě Polska, kde matka pamětnice vystudovala střední školu a v městě Łobez potkala otce pamětnice. Pracoval zde jako stážista na poště.

Pamětnice vyrůstala v dolnoslezském městě Dzierżoniów, kde se rodiče po svatbě usadili. Její otec zde po dokončení dálkového studia elektrotechniky pracoval jako učitel na střední průmyslové škole radiotechniky. Vychovávala pracovníky pro tamní továrnu na výrobu rozhlasových přijímačů Diora S.A.

„Otec byl v komunistické straně, ale přitom poslouchal Svobodnou Evropu. Když jsem v posledním ročníku gymnázia dostala jako dobrá studentka od třídní učitelky nabídku stát se kandidátkou komunistické strany, tak můj otec zareagoval velmi odmítavě. Řekl, že učitelka by nám takové návrhy dávat neměla, protože každý by se měl rozhodnout sám, až bude dospělý,“ popisuje pamětnice. Nabídku odmítla, aniž by následoval jakýkoli trest – po maturitě ji přijali na Wroclawskou univerzitu, kde začala na doporučení kamarádky studovat politologii.

„Rychle jsem poznala, že to není nic pro mě, byla to samá marxistická teorie společenského vývoje, takže jsem chtěla přestoupit na polonistiku. Podařilo se mi to po roce a půl,“ vzpomíná. Polonistiku studovala o ročník výš její kamarádka Renata Otolińska, která se angažovala ve wroclawském Studentském výboru solidarity (Studencki Komitet Solidarności, SKS) a vedla jeho tajnou knihovnu.[3] V té byly publikace samizdatových vydavatelství – největší nakladatelství Niezalezna Oficyna Wydavnicza (NOWa) vydalo od svého vzniku v září 1977 do srpna 1980 téměř 200 brožur a knih.

Vedla podzemní studentskou knihovnu

V roce 1979 knihovnu předala pamětnici a dala jí přitom radu, aby na sebe neupozorňovala. Jolanta Piątek si ji vzala k srdci a zájmu tajné policie (Służba Bezpieczeństwa) se jí podařilo unikat. Zatčení se vyhnula, i když v polovině roku 1982 převzala od jiné kamarádky kolportáž – jezdila do Varšavy a Krakova pro knihy vydané v samizdatu či v exilu.

Po vzniku Solidarity mohla knihovna fungovat oficiálně – stala se knihovnou Nezávislého sdružení studentů (NZS). Na rozdíl od svého tajného fungování, kdy knihy nebyly shromážděny na jednom místě, ale cirkulovaly mezi úzkým okruhem čtenářů, měla už vlastní prostor. Nejdříve ho našla v Institutu polské filologie a později v klubu Progres na fakultě filozofie. „V době Karnevalu Solidarity ale moc lidí pro knihy nechodilo, protože se daly sehnat všude. Byl to výbuch, vycházelo strašně moc knih, a tak se knihovna v té době hodně rozrostla,“ popisuje pamětnice. Většinu knih se jí podařilo zachránit před konfiskací po vyhlášení válečného stavu.

„Té osudné noci z 12. na 13. prosince 1981 jsem s kamarádkou opustila institut, kde jsme stávkovali, a jela s ní do Brzegu pro balík s jídlem. Přišel jí z Vídně. Ráno nás probudila majitelka bytu, že se něco děje, že nejde televize. Zapnuly jsme rádio a slyšely Jaruzelského. Vlaky jezdily, takže jsme jely zpět do Wroclawi. Vlak byl plný lidí, ale všichni mlčeli. Ve Wroclawi nejezdily tramvaje, došly jsme do institutu pěšky – a tam nikdo nebyl. Vrátná nám řekla, že všechno sebrali,“ vypráví pamětnice. Poté odjela pro knihy na fakultu filozofie, odkud je prostě vynosila.

Knihovna začala fungovat opět v utajeném režimu, knihy si půjčoval jen omezený okruh známých. Z českých autorů byl největší zájem o knihy Milana Kundery a Bohumila Hrabala. Po ukončení studia v roce 1985 předala vedení knihovny Nezávislému sdružení studentů, přičemž zakázané knihy ukrývala ve velké knihovně Institutu polské filologie, kde začala po studiu pracovat.

V roce 1987 se zapojila do činnosti Polsko-československé solidarity, skupiny, která propojovala zejména výměnou informací disidenty v Polsku a Československu. Pomáhala s přepisováním textů pro její informační bulletin, který začali ve Wroclawi vydávat Mirosław Jasiński a Jarosław Broda. Přepisovala i překlady knih českých autorů Jana Pelce a Josefa Škvoreckého, které Polsko-československá solidarita vydávala. Kromě toho psala i své vlastní texty.

Nápad na wroclawský festival vznikl v jejím bytě

V květnu 1989 začala se svým partnerem Mirosławem Jasińským a dalšími lidmi z okruhu Polsko-československé solidarity a Nezávislého sdružení studentů připravovat mezinárodní seminář o střední Evropě, jehož myšlenka se zrodila na varšavské schůzce členů Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (International Helsinki Federation for Human Rights). Předsedal jí Karel Schwarzenberg. 

Konkrétní podobu dostal festival v jejím malém bytě v šestnáctém patře panelového domu v ulici Zachodnia při debatách neoficiálního organizačního výboru ve složení Mirosław Jasiński, Jarosław Broda, Tadeusz Kuranda, Remik Lenczyk a Mieczysław Piotrowski. S přislíbenými sedmi tisíci dolary od americké nadace National Endowment for Democracy (Nadace pro rozvoj demokracie) se rozhodli seminář rozšířit o přehlídku nezávislé československé kultury. Na ní chtěli představit nezávislé filmy, knihy, výtvarné umění a hudbu – folkové písničkáře i rockové skupiny.

„Seminář si nikdo nepamatuje, na rozdíl od festivalu, na který přijely davy Čechů,“ konstatuje Jolanta Piątek, která rozesílala pozvánky významným disidentům střední Evropy s prosbou o referát na seminář, který měl podtitul Kultura na rozcestí: mezi totalitarismem a komercionalismem.

Pozvánky z Wroclawi mířily také k českým umělcům v exilu i v Československu. „Přijet slíbila celá česká emigrace, s opozicí v Československu to bylo horší, protože Státní bezpečnost Čechům v příjezdu do Polska bránila,“ vzpomínala. Na hranicích Státní bezpečnost zadržela také kamion s 65 obrazy československých umělců, které měly být vystaveny ve Wroclawi v rámci festivalu.

I přesto se podařilo do Wroclawi dostat tisícům Čechů a Slováků. Všichni našli ubytování díky vstřícnosti města. V pátek 3. listopadu nadšeně uvítali v přeplněném Teatru polském Karla Kryla, kterého uvedla moderátorka koncertu Maryna Miklaszewska. Jako překladatelka jeho písní připomněla, že v roce 1984 vyšla v nezávislém vydavatelství NOWa kazeta s písničkami Karla Kryla, které zpívali Antonina Krzysztoń a Andrzej Michalski. Hodně mladých Poláků se pak učilo česky, aby mohli zpívat Krylovy písničky v originále.

Kryl hrál svým fanouškům i na ulici

Pamětnice dorazila k divadlu po skončení koncertu s Jaroslavem Hutkou a před divadlem uviděli Karla Kryla, jak hraje na autě pro své fanoušky, kteří se do divadla nevešli. „Když to Hutka viděl, tak oněměl,“ vzpomíná. Jaroslav Hutka zahrál ve Wroclawi následující večer na závěr koncertu, kde vystoupili všichni písničkáři společně.[4]

Euforickou atmosféru večera, kdy divadlo praskalo ve švech a všichni v něm kouřili, ještě umocnilo, když na pódium vběhl východoněmecký disident Wolfgang Templin a oznámil, že ve Východním Berlíně večer demonstrovalo milion lidí. Čtyři dny po konci festivalu padla Berlínská zeď, a když 12 dní po festivalu začala v Praze sametová revoluce, nebyla Jolanta Piątek už tolik překvapená. „Ale zaskočilo mne, že se to stalo tak rychle,“ přiznává pamětnice.

Následující rok, kdy se z pádu komunismu radovala celá východní Evropa, přivedla na svět prvního syna. Pracovala jako redaktorka publicistiky v Radiu Wroclaw a v letech 2001 až 2010 žila se svým mužem Mirosławem Jasinským a dvěma syny v Praze a své zkušenosti popsala v knize Obrazki z Czech.

Na Češích se jí líbí, že se na rozdíl od Poláků neohlížejí na to, co řekne svět, a jdou si svojí cestou. Největší rozdíl mezi Čechy a Poláky je podle ní ten, že Poláci mají Čechy mnohem více rádi než Češi Poláky.

Po návratu do Wroclawi pracovala opět v Radiu Wroclaw, v letech 2016 a 2017 působila v pozici mluvčí těžařského koncernu KGHM Capital Group a v letech 2017 až 2019 byla ředitelkou Radia Wroclaw.

Její poselství pro budoucí generace zní, aby lidé nepodléhali ideologii, která ve společnosti převládá, a aby měli odvahu přemýšlet. V roce 2023 žila ve Wroclawi.

 

 

[1] Přes deset tisíc zajatých důstojníků polské armády a polské policie Sověti popravili střelbou zezadu do hlavy v Katyni na jaře 1940 (z celkového počtu 21 768 zavražděných Poláků – vědců, lékařů, inženýrů, právníků, učitelů, veřejných činitelů, podnikatelů a dalších). Sovětské úřady dalších 50 let (1940–1990) svou odpovědnost za katyńský masakr popíraly. Zdroj: https://pl.wikipedia.org/wiki/Zbrodnia_katy%C5%84ska

[2] V důsledku sovětské agrese proti Polsku 17. září 1939 se východní oblasti meziválečného Polska (západní Ukrajina a západní Bělorusko) staly součástí Sovětského svazu. Sovětské úřady okamžitě zahájily násilnou rusifikaci polských občanů, což znamenalo i jejich hromadné deportace do hloubi Sovětského svazu, kde byli využíváni na práci. Na začátku února 1940 Sověti deportovali 140 000 Poláků – především rodiny vojáků, úředníků, lesních služeb a železničářů z východních oblastí předválečného Polska. V dubnu 1940 dalších 61 tisíc Poláků. Zdroj: https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/137719,Deportacje-Polakow-w-glab-Zwiazku-Sowieckiego.html

[3] Studentský výbor solidarity (Studencki Komitet Solidarności, SKS) byl ve Wroclawi založen 14. prosince 1977 v reakci na zavraždění studentského aktivisty Stanisława Pyjasa příslušníky polské tajné policie (SB) v Krakově. Fakulta filologie Wroclawské univerzity patřila k hlavním místům studentského odporu. Renata Otolińska se stala mluvčí wroclawského SKS a vedla jeho podzemní knihovnu do podzimu 1979, kdy ji předala pamětnici. V prosinci 2022 byla před budovou Institutu polské filologie odhalena figurka trpaslíka, respektive trpaslice, která má tvář Renaty Otolińské. Zdroj: https://www.wroclaw.pl/dla-mieszkanca/krasnalka-ze-studenckiej-opozycji-ma-twarz-prawdziwej-osoby-zdjecia

[4] Fotografie z festivalu i semináře jsou dostupné v digitalizovaném archivu Nezávislé fotografické agentury (NAF). Dementi na https://atom.zajezdnia.org/index.php/solidarnosc-polsko-czesko-slowacka