„My mladí jsme se zorganizovali sami. Protože mladí pokaždé trpěli. A chodívali po skupinkách. Tahle skupina může jít už dnes, po týdnu pak může jít další. Protože kdybychom šli ve velké skupině, zabili by nás.“ – „Jak jste tedy šli? Kolik vás ve skupině bylo?“ – „V naší skupině nás bylo jen šest. Tři dívky a tři chlapci.“ – „Jak jste přešli hranici?“ – „No, prostě jsme lhali. Jdeme sem – Oshikuku, Oshakati, Ondangwa, tam, někam tam. Lhali jsme, že jdeme na pohřeb babičce. Ale nebyla to pravda. Jen jsme se snažili projít.“ – „A tu hranici střežili?“ – „Ano. Oni… [nesrozumitelné, jazyk ošivambo] že prý hranice… [území na] kilometr mezi tím je prázdné [země nikoho]. Ano, tak. Takže takhle jsme šli, a než jsme přešli, spali jsme v kostele poblíž hranice.“ – „A báli jste se?“ – „Ano! Protože nás obklopovali Búrové, chodili kolem. A my jsme tam šli a řekli jsme, že jdeme na pohřeb babičce. Daleko, daleko, daleko. Protože jsme nic neměli. Prázdné ruce. Oni měli zbraně.“ – „Ale proč by vás nenechali jít do Angoly? Víte to? Mohlo jim to být jedno.“ – „Kdo? Búrové?“ – „Ano. Chtěli, abyste tam zůstali?“ – „Ano, protože oni věděli, že když tam půjdeme, tak něco zorganizujeme, dáme se k armádě. Že budeme bojovat proti tomu, aby byli v naší zemi. Chtěli jsme, aby naše země byla svobodná. O to jde. Ale někteří tam nedošli. Chytili je v ‚zemi nikoho‘. Některé z nich zabili, některé chytili a zavřeli do vězení.“ – „Jak jste tedy prošli vy?“ – „Z boží milosti jsme přešli okolo jedenácté. Měsíc byl tak krásný…! Ale my jsme se nejdřív pomodlili, aby nás pánbůh ochránil. Bylo nás šest s jedním vojákem. Přeřízl drát. Oni totiž na hranici natáhli drát. On ho přeřízl svým nožem. Pak jsme prošli. Proklouzli jsme jako voda.“
„Vzpomínám si. Protože nám řekli, ať si sbalíme. Děti dostaly hodně dárků. I my. Pak jsme jeli dvěma autobusy do Prachatic s tím, že je vezmeme s sebou. Pak jsme těmi autobusy jeli do Frankfurtu v Německu, odkud jsme letěli letadlem. Hmm.“ – „Slyšel jsem, že do Prachatic už jste autobusem jednou jeli.“ – „Hmm.“ – „Ale pak jste se vrátili do Považské.“ – „Ano.“ – „Co se stalo?“ – „Poprvé? Protože plán cesty se změnil. Nevíme, co se stalo.“ – „Takže jste přijeli do Prachatic, kde jste měli s sebou vzít děti, a pak?“ – „Pak, když dorazila ta zpráva, jsme se vrátili do Považské.“ – „A jak dlouho jste tam zůstali?“ – „Zůstali jsme tam možná další měsíc. Ano. Přišli pro nás nějací lidé, byli to… asi… nevím… nějací úředníci. Měli nás doprovázet. Ano.“ – „Jaký byl návrat do Namibie? Protože pro vás to bylo po mnoha letech v exilu.“ – „Bylo to velké překvapení, protože jsme nečekali… Když jsme odešli do exilu, neznali jsme Windhoek a já nevím co. Tak jsme říkali: ‚Jé, tohle tak vypadá…‘ Protože v naší oblasti jsou planiny. Oni tam mají hory. A když jsme tam přijeli, bylo tam hrozné horko. Na to jsme nebyli zvyklí. Protože tam, odkud jsme, bylo chladno.“ – „A některé děti říkaly, že zažily šok. Protože byly zvyklé na život v jiném prostředí. Sprcha, záchod…“ – „Ano, tak to je. Tak to je.“ – „Jaké to pro ty děti bylo, když přijely sem?“ – „Ach. No, byly i nešťastné. Ale to nejde! Domov je domov. Tak to je. Ale k některým z nich se jejich rodiny chovaly špatně. Ale k některým se zase chovaly dobře, dobře, dobře. Děti, které neměly rodiče, pro ně to bylo… no. A pro některé děti byla hodně těžká škola. Tak to je.“
Josephine Tuyenikelao Phillipus se narodila 18. února 1958 v obci Elaka Lawpa v severní Namibii u hranic s Angolou. Vyrůstala u prarodičů, její rodiče pracovali v rámci systému apartheidu pro bělochy. V květnu 1978 utekla do Angoly a přidala se k osvobozeneckému hnutí SWAPO, prošla zdravotnickým výcvikem v exilovém táboře Lubango. Posléze vystudovala pedagogiku v Lusace v Zambii, studia dokončila v roce 1989. V témže roce odjela jako jedna ze čtyř vychovatelek se skupinou 64 namibijských dětí do Považské Bystrice do tehdejšího Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO. To tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Cílem vyslání skupiny na Slovensko bylo vychovat z dětí příští namibijskou elitu. V roce 1991 se spolu s dětmi předčasně vrátila do Namibie. Po návratu působila až do důchodu v internátní škole ve městě Usakos, kde byla také integrační škola pro navrátivší se děti ze zahraničí. Dnes (2022) žije na severu Namibie v polopoušti v obci Ohaali, je podruhé vdaná.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!