Ludmila Petřvalská

„Na to mám vzpomínku, protože jsme bydleli u cesty a byla tam veliká stodola. Do Tylovic přijela kolona s postřelenými koňmi. Byl u nás lazaret pro koně. To bylo hrozné, ty jizvy plné hnisu. Protože jsme měli tu stodolu, tak si v ní ustájil koně velitel. Byl to krásný chlap. Všechny roby byly do něho zblázněné. Byl půl Čech, půl Němec. A ty koně. Jednoho si odvezli, na druhém, krásném bílém, ten důstojník jezdil. Jmenoval se Odin. Byli v té stodole neuvázaní a my se jich báli. Pak se blížilo osvobození a oni museli s koňmi odtáhnout. Myslím, že šli do Hranic. Ten důstojník se s námi přišel rozloučit. Prosil, abychom Němcům odpustili, že se máme držet a ať se máme dobře. To byla taková hezká vzpomínka. Ale bylo strašné se na ty mrtvé koně dívat. No, lidi ať čert vezme. Ale proč mají trpět koně, zvířata?“

„Ještě těsně před osvobozením se staříček, můj děda, vydal na pole, že se schová před válkou, před Němci i Rusy. Došel až tam a tam šla vrchem ruská armáda. Přišel zpátky v noci celý vystrašený, protože se právě tam střílelo. Pak jsme tam chodili po osvobození, na to naše pole. Bylo tam plno nábojů, flint. Kluci tylovští to pobrali. Samozřejmě, že se to nesmělo. Tam bylo vidět, že byly velké boje před Rožnovem mezi Hážovicemi a Ostrým. Tam všude válka byla vidět.“