Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Petrlík (* 1949)

• narozen 3. listopadu 1949 v Českých Budějovicích

• pochází z Petříkova v Novohradských horách

• v roce 1952 jeho rodina pomáhala agentům CIC

• v roce 1953 všechny zatkla StB a komunistická jurisdikce rodiče odsoudila za velezradu

• matka Jiřina Petrlíková dostala 13 let v komunistickém vězení v Pardubicích, propuštěna byla po polovině trestu v roce 1959

• otec Jaroslav Petrlík byl odsouzen k 12 letům na uranu v Jáchymově, propuštěn byl na amnestii v roce 1960

• po zatčení rodičů strávil pamětník šest měsíců v dětském domově v Boršově nad Vltavou

• šest let byl v náhradní péči u rodinných známých v Jehličné u Sokolova

• od roku 1959 žil s rodiči v Petříkově

• vyučil se zámečníkem v podniku Calofrig v Borovanech

• v letech 1968–1978 členem KSČ

• po roce 1989 byli oba jeho rodiče rehabilitováni

Když začátkem března 1952 zaklepala trojice mladíků na okno domu č. 36 v Petříkově, nikdo z obyvatel si tehdy pravděpodobně neuměl ani představit, jaké následky to na jejich životy bude mít. Babičku Karla Petrlíka, Julii Lustovou, tehdy o nocleh poprosili tři mladíci. Brzy se ukázalo, že jsou to agenti CIC (Counter Intelligence Corps), kteří přišli do komunistického Československa za účelem špionáže. Rodiče spolu s prarodiči malého Karla Petrlíka nechali mladíky u sebe doma několikrát přespat a souhlasili i s tím, že jim pomohou. Nedlouho nato byla celá skupina odhalena a všechny obyvatele domu č. 36 zatkla Státní bezpečnost (StB). Oba rodiče komunistická jurisdikce ve veřejném procesu odsoudila za velezradu a tehdy tříletý Karel musel do dětského domova.

Vyšetřovací vazba bylo to nejhorší, co rodiče v kriminále zažili

„Mámu si pamatuji velmi dobře. Všude mě tahala a já spíš zlobil. Musela mě hlídat,“ vzpomíná na první roky života Karel Petrlík. Když byl malý, jeho matka, Jiřina Petrlíková, nechodila do práce a veškerý čas trávili spolu. Žili v nevelké obci Petříkov v blízkosti Novohradských hor, kde bydleli v malém pronajatém stavení č. 36 s babičkou Julií Lustovou a jejím druhým manželem Josefem. Společně se starali o menší hospodářství. Jaroslav Petrlík, pamětníkův otec, dojížděl každý den do práce do Českých Budějovic. Rodina žila skromně, ale dobře a nic nenasvědčovalo, že tomu bude jinak. Vše se změnilo v březnu 1953.

Dne 26. března 1953 ráno vzbudila Jiřina Petrlíková svého syna slovy: „Karlíku, musíš vstávat. Musíme jet.“  StB všechny obyvatele domu č. 36 naložila do antonů a odvezla je do Českých Budějovic do vyšetřovací vazby, kde rodiče Karla Petrlíka strávili následující čtyři měsíce. „Byli v celách, kde byl jenom jeden člověk. Nikdo jiný tam nebyl. Máma říkala, že byly stavy, kdy už si myslela, že se zbláznila. Tak se učila počítat a kontrolovala se, jestli umí počítat.“ K výslechu je vodili se zavázanýma očima, celou dobu netušili, co se kolem nich děje ani co se stalo s jejich blízkými. Nemlátili je, ale „ono někdy, když tě uráží, dělají z tebe něco, co nejsi, tak je to někdy daleko horší“, vyprávěla Jiřina Petrlíková později svému synovi. „Na vyšetřovací vazbu si stěžovali, i táta, že to bylo to nejhorší, co v kriminále zažili.“

Rodiče pomáhali agentům CIC

V průběhu roku 1952 přespali v domě č. 36 v Petříkově tři mladíci – Josef Lažanský, Josef Klečka a Miroslav Kučerňák. Trojice přišla z Vídně, kam všichni před několika měsíci ilegálně emigrovali z komunistického Československa a kde byli naverbováni americkou zpravodajskou službou CIC. Ve spisu StB s krycím názvem „Pošťák“ jsou popisováni jako mladí, neproškolení muži s kriminální minulostí hledající dobrodružství. V Československu měli rozesílat protistátní tiskoviny (letáky, zpěvníky, dikobrazy) a protikomunistické dopisy na nejrůznější adresy a získat věci různého charakteru (mapy, filmy, fotoaparáty).[1]

Trojice tehdy nepřišla do Petříkova náhodou. Svazek StB prozradil, že Julie Lustová byla tetou Josefa Lažanského. Složitá situace – pohybovali se tehdy na nepřátelském území s falešnými pasy za účelem diverzní činnosti a neměli se kde skrýt – dovedla Josefa Lažanského do míst, která dobře znal, a dovedla ho tetě, u které tušil, že mu pomůže. Lustovi a Petrlíkovi po krátkém váhání souhlasili nejen s tím, že u nich mohou všichni tři zůstat, ale také přislíbili, že jim pomohou. „Naši se dostali do takové situace, že začali přechovávat špiony, kteří sem chodili z Německa nebo z Rakouska, roznášeli různé letáky a rozesílali to po republice,“ říká k tomu pamětník.

Rodiče Karlu Petrlíkovi nikdy přesně nevysvětlili důvody, které je k rozhodnutí pomoci agentům přivedly. „Samozřejmě tam byl i nějaký zisk peněz, protože to bylo dotované ze Západu. Oni nějaké peníze dostávali, ale nevím kolik.[2] Museli být trochu přesvědčení, že režim, který tady je, který nastupuje, komunistický, že to není, jak to má být,“ uvažuje dnes Karel Petrlík.

Velezrádné úkoly

Lažanský, Kučerňák a Klečka přespali v Petříkově celkem čtyřikrát. Dne 24. dubna 1952 byli zatčeni a vyslýcháni. O necelý rok později, 26. března 1953, si Státní bezpečnost přišla pro ostatní do Petříkova. Spolu s Petrlíkovými a Lustovými zatkla StB Jindřicha Kříhu, Josefa Bícu a Kateřinu Petrlíkovou. Komunistická prokuratura připravila proces, který 10. července 1953 představila soudu. „Po druhé světové válce američtí imperialisté snaží se všemi prostředky dosáhnout světovlády a nastoupiti tak cestu fašistických uchazečů o světové panství. K dosažení svého protilidového cíle podněcují a vedou války proti porobeným, organizují vojensko-politické pakty a připravují novou světovou válku proti zemím tábora míru. Snaží se vytvořit pro tento zločinný cíl co nejvýhodnějších podmínek pro sebe, oslabit a rozvrátit vládu lidu v zemích tábora míru,“ začíná štvavá obžaloba, poplatná nejen svým jazykem komunistickému režimu.

„Manželé Petrlíkovi a Lustovi věděli přesně a v celém rozsahu o velezrádných úkolech, s nimiž Lažanský, Klečka i Kučerňák přicházejí na území republiky, věděli, že jsou registrovanými agenty americké špionážní služby, a znali i obsah rozvratných letáků. Tím, že jim za vysokou odměnu poskytovali úkryt a jídlo i společně s nimi plnili jejich rozvratné úkoly, spolčili se s nimi k velezrádnému cíli zničení samostatnosti i zničení a rozvrácení lid. dem. zřízení republiky,“ píše se v komunistické obžalobě.[3]

Soused mi říkával: „Až se táta vrátí, má u mě včely“

Vedle celostátních případů politických procesů s mimořádným propagandistickým dopadem se v padesátých letech v Československu konaly procesy menší, lokální, jejichž exemplární význam souvisel se specifickými místními podmínkami. Nutno zmínit, že často plnily nejen funkci varovnou a výchovnou, ale rovněž propagandistickou, mobilizační a stabilizační. Mezi takové procesy lze počítat i případ skupiny „Pošťák“.

Oba rodiče byli v politickém procesu odsouzeni za trestný čin velezrady. Komunistická jurisdikce odsoudila tehdy sedmadvacetiletou Jiřinu Petrlíkovou ke 13 letům odnětí svobody, jedenatřicetiletému Jaroslavu Petrlíkovi vyměřila trest 12 let odnětí svobody. Babičku Julii Lustovou odsoudili i přes vysoký věk k 13 letům a Josef Lust dostal 9 let.[4] Veškerý majetek rodiny propadl státu. „Ty tresty byly hodně neúměrné tomu, co dělali. Kdyby vysloveně převáděli lidi nebo… To by byla nějaká činnost, ale taková větší,“ komentuje to dnes Karel Petrlík.

Samotná dražba majetku obyvatel domu č. 36 probíhala v Petříkově krátce po měnové reformě, v létě 1953. Prababička Marie Petrlíková vyprávěla, že se tehdy někteří sousedé o dražené věci téměř poprali. Skoro každý si chtěl výhodně nakoupit a někteří u toho ještě provolávali: „Až budou Jiřinu se Slávkem věšet, tak se půjdeme podívat.“ Ale ne všichni se tehdy chtěli obohatit na cizím neštěstí: „Marušků tam jeli s vozem s krávou. Koupili postele, ložnici, odvezli to mojí prababičce a řekli: ,Až se Jiřina se Slávkem vrátí, aby měli alespoň postel, kde se vyspí.‘ Další soused koupil tátovy včely a pruty, na kterých o prázdninách s malým Karlem společně chytali ryby, a soused říkával: ,Tohle jsou tátovy pruty. Víš, až se táta vrátí, tak já mu je vrátím. A má ještě u mě včely.‘“

V dětském domově se cítil, že je proti všem

„Pamatuji si, když mě vzali od mámy a dali mě do dětského domova. Když mě převáželi do dětského domova do Boršova. Paní, co mě vezla, té jsem roztrhal šaty. Vyváděl jsem jako pominutý,“ vypráví pamětník. Pro čtyřletého Karla to všechno byl velký šok. „Myslím, že jsem se hodně zatvrdil a s nikým jsem se moc nekamarádil. Děti si hrály, já jsem si s nimi také mohl hrát, ale já jsem si raději hrál sám,“ vzpomíná na dobu strávenou v dětském domově a dodává, „všichni byli proti mně. Já to tak cítil. I když nebyli, ale já jsem to tak cítil.“ Asi o půl roku později požádali rodinní přátelé, manželé Jungovi, o dočasnou adopci malého Karla. Rodiče z vyšetřovací vazby s dočasnou adopcí souhlasili. Až po mnoha letech máma Karlu Petrlíkovi svěřila, že její jedinou útěchou v nejtěžších chvílích bylo vědomí, že se dostal do dobrých rukou.

Jako dítě nenáviděl uniformy

Kateřina a František Jungovi si odvezli malého Karla do Jehličné u Sokolova, dnes zaniklé obce. „Tam jsem prožil celé mládí od čtyř let prakticky do šesté třídy,“ vypráví. Na své náhradní rodiče, kterým říkal teto a strejdo, vzpomíná s velkou láskou. „Za těch šest let jsem si s nimi vytvořil velmi silný vztah a byli to moji druzí rodiče.“ Jungovi neměli vlastní děti a malému Karlovi se věnovali naplno. Nikdy u toho však nezapomněli na jeho vlastní rodiče, často o nich mluvili, připomínali mu je. Celkově ho připravovali na čas, až se k němu rodiče z vězení vrátí. „Těšil jsem se na ně, až je pustí. Strašně jsem se těšil.“

„Já jsem byl agresivní vůči policistům a uniformám,“ vypráví Karel Petrlík. Pro malého kluka se uniformy staly symbolem moci, symbolem těch, kteří mu odvedli rodiče. Na Sokolovsku tehdy ale nenosili uniformy jen příslušníci VB, oblékali si je horníci, nádražáci, vojáci. Vzpomíná, že kdykoliv, když proti nim šel někdo v uniformě, přecházeli s tetou a strejdou na druhou stranu ulice. Náhradní rodiče se totiž báli, jak zareaguje. Jednou se dokonce stalo, že v autobuse pokopal příslušníka VB.

Abych na otce viděl, museli mě dvě hodiny držet v náručí

Po soudu v červenci 1953 deportovali Jaroslava Petrlíka do lágru v Jáchymově, do jednoho z nejtvrdších komunistických lágrů v tehdejším Československu. Jednou za půl roku měl dovolenou návštěvu. „První návštěvy byly skutečně hrozné,“ vzpomíná na těžké chvíle Karel Petrlík. Dvouhodinové návštěvy se odehrávaly v tzv. papíráku, dřevěné provizorní stavbě, kam vězně přiváželi v zaplachtovaných autech. „To bylo jako boxy na koně, jako když stojí na závodišti. Jeden kůň vedle druhého. Mezi tím byly příčky, takže nebylo vidět vedle. Vepředu byly dveře, které měly jenom nahoře malé okno, a to ještě mělo mříž. Na jedné straně stál táta s jedním dozorcem, který poslouchal každé slovo, a na druhé straně jsme stáli my. Já jsem na tátu zespoda neviděl, tak mě museli držet v náručí.“ Když tehdy požádali o židli, na kterou by si mohl malý Karel stoupnout, odpověděli jim strážci s úkosem, že pokud se jim něco nelíbí, návštěvu můžou ihned ukončit.

Otci se nějak podařilo na první návštěvu zařídit pro malého Karla balík. „Bylo tam spousta čokolády a plyšový medvěd. Byl jsem šťastný a s tím medvědem jsem spal strašně dlouho, protože byl od mého táty,“ pamatuje si dodnes.

V ženské věznici v Pardubicích, kam po soudu deportovali Jiřinu Petrlíkovou, byly podle vzpomínek pamětníka návštěvy o poznání uvolněnější. Odehrávaly se v zasedací místnosti, kde všechny vězně hlídali jen dva strážci. „Seděli jsme za stolem, ale já jsem celou dobu seděl mámě na klíně,“ vypráví a dodává: „Tam jsem to snášel daleko líp.“

První měsíce po návratu z vězení mámě někteří ani neodpovídali na pozdrav

Jiřinu Petrlíkovou podmínečně propustili po polovině trestu v létě 1959. Po návratu z vězení neměla prakticky nic. Prababička jí tehdy koupila alespoň hodinky, aby mohla chodit do práce. „Začátky, když sháněla práci, musely být opravdu těžké. Nikdo ji nechtěl,“ vzpomíná pamětník. V podniku Calofrig v Borovanech ji odmítli s tím, že na nějakou kriminálnici nejsou zvědaví. Karel Petrlík vypráví, že to byla pro mámu velká rána. „Máma jela na okres a řekla tajemníkovi, že se chce vrátit zpátky do kriminálu, že se tam k ní lidi chovali líp, než se k ní chovají teď.“ Do Calofrigu ji na přímluvu okresního tajemníka KSČ nakonec přijali. V borovanském podniku poté rychle zapadla mezi ostatní, byla spokojená a oblíbená. Začlenění do běžného života se taktéž neobešlo bez těžkostí. Několik měsíců po návratu z vězení jí mnoho z Petříkovských neodpovídalo na pozdrav, vyhýbali se jí.

V roce 1960 byla prezidentem Antonínem Novotným vyhlášena amnestie pro politické vězně. Amnestie se vztahovala i na Jaroslava Petrlíka. V roce 1960 byl po sedmi letech propuštěn na svobodu. Podle vyprávění měl otec návrat do života trochu lehčí, neměl problém sehnat práci a lidé ho přijali snadněji.

Narození mladšího syna bylo pro rodinu požehnání

Vztah Karla Petrlíka k mámě velmi poznamenalo šestileté odcizení: „Já jsem si jejich návrat představoval v růžových barvách. Těch šest let člověka odcizí. To je beze sporu. Docházelo tam k určitým střetům. Mezi mnou a mámou.“ Nějaký čas trvalo, než se spolu opět sžili.

Stejně jako si k sobě znovu hledal cestu malý Karel s mámou, hledali si k sobě cestu i manželé. „Trochu se hádali. Vztahy tam nebyly takové harmonické, jako jsem zažil u mé tety,“ říká pamětník a dodává, že jejich občasné hádky tehdy nesl velmi těžce. „Já si myslím, že se sblížili tím, že se narodil brácha. To bylo požehnání, protože ten rodinu stmelil a rodina zase žila trošku jinak,“ vypráví pamětník o svém mladším bratrovi Jaroslavovi, který se rodičům narodil až po návratu z vězení, v roce 1967. 

Přísahu skládal nadvakrát

V roce 1967 se Karel Petrlík vyučil zámečníkem a začal pracovat v podniku Calofrig. Nedlouho poté, 2. srpna 1968, nastoupil na vojnu do Bechyně. O tři týdny později vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. „My jsme neměli ani přísahu, takže nás honem vzali na zasedačku, kde nám rychle řekli, tady budete skládat přísahu. To podepsali. Nesměli jsme číst: ,Přísahám věrnost pracujícímu lidu‘ a tím to končilo, protože pod tím bylo: ,věrnost Varšavské smlouvě‘ a ,v čele se Sovětským svazem‘. To se nesmělo číst,“ říká pamětník a pokračuje, „a pak za tři měsíce přišlo, že přísahu máme neplatnou, tak jsme museli dělat novou.“ V kasárnách v srpnových dnech panovala velká nejistota a zmatek, „nikdo si nedovedl představit, co bude“. Všichni několik dní spali v plné polní. Velitelé je dokonce chodili kontrolovat, jestli mají obuté kanady.

Během několika týdnů se však situace otočila. Přestože zpočátku nesměli vojákům Varšavské smlouvy podat ani vodu, za několik měsíců měli s vojáky Varšavské smlouvy navázat přátelství. 

Těsně před vojnou v roce 1968, dostal Karel Petrlík přihlášku do KSČ. Zprvu do strany vstoupit nechtěl. Byli to paradoxně rodiče, kdo ho přemluvil. Říkali: „Musíš jít, protože když nepůjdeš, tak oni to svedou na nás a budeme jako černé ovce.“ Prověrkami po srpnu 1968 pamětník prošel, ale později na stranických schůzích s mnoha věcmi nesouhlasil. Se svou nespokojeností se dostal až na ústřední vedení KSČ, kde mu tajemník na jeho připomínky oznámil: „Soudruhu, uvědom si, že strana může všechno.“ V roce 1978 ho z KSČ vyloučili. Přestože v té době zastával pozici mistra, nemělo vyloučení z komunistické strany na jeho další život a práci žádný vliv.

Sametovou revoluci Karel Petrlík velmi vítal. „Můžeme děkovat Bohu, že jsme se toho dočkali, že máme svobodu, demokracii. Ale nemůžeme všechno schovávat za demokracii,“ říká a připomíná tím odpovědnost, která jde ruku v ruce se svobodou a samostatností. Po roce 1989 byli oba rodiče Karla Petrlíka plně rehabilitováni a finančně odškodněni. Jaroslav Petrlík se však očištění svého jména již nedožil, zemřel v roce 1987.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Spis StB uvádí, že manželé Petrlíkovi od agentů CIC v období duben 1952 – březen 1953 obdrželi celkem 60 000 Kčs, přičemž průměrná mzda v roce 1952 činila mírně přes 1000 korun.

[3] Svoboda, Libor. Státní bezpečnost v Českobudějovickém kraji v roce 1953. In: Petráš, Jiří a Svoboda, Libor (eds.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2014, s. 52–78. ISBN 978-80-87211-98-4. 

[4] Z vyprávění vyplývá, že oba prarodiče propustili z vězení kvůli vysokému věku asi po čtyřech letech.