„My jsme do pátku zůstali v Bratislavě. Já jsem se zúčastnil demonstrace na náměstí Slovenského národního povstání, kde jsem slyšel mluvit Dubčeka a lidi, kteří pro nás reprezentovali rok 1968. Mluvil tam Lasica nebo Satinský, mluvili tam slovenští herci. My jsme z té demonstrace odjeli skoro v deset v noci. Kolem půlnoci jsme byli v motorestu U devíti křížů za Brnem a tam nám pumpař řekl, že Jakeš odstoupil. Doma jsem měl vzkaz, že mám v sobotu ráno přijít do divadla. Dorazil jsem tam a v té době bylo Občanské fórum v začátečním běhu. Od té chvíle jsem tam s těmi lidmi zůstal.“
„My jsme léta vnímali, jak režim slábne, že to musí skončit. Sice si to lidé mysleli čtyřicet let, ale v té době… Druhý den mě překvapila brutalita, se kterou policie zakročila. Tedy SNB, Sbor národní bezpečnosti. V tu chvíli bylo jasné, že takhle to dál nejde. Pak se vyskytl jeden můj kamarád, který přišel – já jsem v té době dělal v Drupusu, což byl projekční ústav, kde bylo asi čtyřicet lidí – s protestním dopisem předsedovi vlády. V té době představa, že někdo podepíše dopis, kde se bude protestovat proti komunistům, byla nepředstavitelná. Já jsem si ho vzal a hned jsem se jako první podepsal. Obešel jsem zhruba těch čtyřicet lidí v Drupusu a nepodepsal to jediný.“
„V páté třídě, zaprvé, nám nosili věci, které jsme si museli povinně kupovat, já jsem je nechtěl, to byla první věc. Druhá byla, že naše pionýrská vedoucí, která byla hodně angažovaná komunistka, nám chtěla něco vyprávět a položila nešťastnou otázku: ‚Děti, viděly jste někdy žebráka?‘ Já, když jsem byl malý kluk, chodil jsem do nemocnice a tam jich seděly desítky a já jsem jim házel korunky. Ona místo aby řekla: ‚No dobře, ale teď už je to o deset let dál a už tady žádní žebráci nejsou‘, což byla pravda, tak já bych musel mlčet. Ona se na mě podívala a řekla: ‚Ty lžeš!‘ Mně, když někdo řekl, že lžu, tak jsem se tak naštval, že se mnou nebyla řeč. Řekl jsem jí: ‚Vy lžete, vy nás nemáte právo učit!‘ Zbytek třídy mě bral trochu jako svého předsedu třídy, mluvil jsem za ně. Najednou se všichni začali zvedat: ‚Já je viděl taky!‘, ‚Já taky!‘ Ona utekla ze třídy. Já jsem se po asi čtyřiceti letech, po revoluci, dozvěděl od své bývalé třídní, že tato žena chtěla, aby mi napsala do posudku, že nesmím studovat, což se nestalo, protože moje třídní to odmítla udělat.“
Miroslav Petráň se narodil 13. června 1951 v Pardubicích a celý život žil v domě, který postavil jeho dědeček. Maminka byla úřednice a tatínek, vystudovaný architekt, se v komunistické éře své profesi nemohl věnovat. V páté třídě měl konflikt s pionýrskou vedoucí. Po střední škole vystudoval Stavební fakultu ČVUT v Praze a začal pracovat jako projektant v Pardubicích. Oženil se a narodily se mu dvě dcery. V roce 1976 se mu podařilo vycestovat s manželkou do Švédska. V 70. letech také pracovně pobýval v Sovětském svazu a vzpomíná na tamní nuzné poměry, vzdálené tehdejšímu propagandistickému obrazu. Bezprostředně po zásahu na Národní třídě 17. listopadu v roce 1989 podepsal protestní dopis předsedovi vlády. Následně se účastnil prvních demonstrací v Pardubicích. Angažoval se v pardubickém Občanském fóru a řadu let pak zůstal aktivní v komunální politice, krátce byl i poslancem. Působil jako předseda představenstva Dostihového spolku a pod jeho vedením získala Velká pardubická mezinárodní prestiž.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
