Ing. Arch. Miroslav Petráň

„My jsme léta vnímali, jak režim slábne, že to musí skončit. Sice si to lidé mysleli čtyřicet let, ale v té době… Druhý den mě překvapila brutalita, se kterou policie zakročila. Tedy SNB, Sbor národní bezpečnosti. V tu chvíli bylo jasné, že takhle to dál nejde. Pak se vyskytl jeden můj kamarád, který přišel – já jsem v té době dělal v Drupusu, což byl projekční ústav, kde bylo asi čtyřicet lidí – s protestním dopisem předsedovi vlády. V té době představa, že někdo podepíše dopis, kde se bude protestovat proti komunistům, byla nepředstavitelná. Já jsem si ho vzal a hned jsem se jako první podepsal. Obešel jsem zhruba těch čtyřicet lidí v Drupusu a nepodepsal to jediný.“

„V páté třídě, zaprvé, nám nosili věci, které jsme si museli povinně kupovat, já jsem je nechtěl, to byla první věc. Druhá byla, že naše pionýrská vedoucí, která byla hodně angažovaná komunistka, nám chtěla něco vyprávět a položila nešťastnou otázku: ‚Děti, viděly jste někdy žebráka?‘ Já, když jsem byl malý kluk, chodil jsem do nemocnice a tam jich seděly desítky a já jsem jim házel korunky. Ona místo aby řekla: ‚No dobře, ale teď už je to o deset let dál a už tady žádní žebráci nejsou‘, což byla pravda, tak já bych musel mlčet. Ona se na mě podívala a řekla: ‚Ty lžeš!‘ Mně, když někdo řekl, že lžu, tak jsem se tak naštval, že se mnou nebyla řeč. Řekl jsem jí: ‚Vy lžete, vy nás nemáte právo učit!‘ Zbytek třídy mě bral trochu jako svého předsedu třídy, mluvil jsem za ně. Najednou se všichni začali zvedat: ‚Já je viděl taky!‘, ‚Já taky!‘ Ona utekla ze třídy. Já jsem se po asi čtyřiceti letech, po revoluci, dozvěděl od své bývalé třídní, že tato žena chtěla, aby mi napsala do posudku, že nesmím studovat, což se nestalo, protože moje třídní to odmítla udělat.“