Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Věra Peštuková (* 1939)

Jakmile to bylo N, šup s ní pryč

  • narozena 20. dubna 1939 v Považské Bystrici

  • otec Jaroslav Pavlík Čech, matka Edeltraud Rzeszotková polské kořeny

  • druhou světovou válku pamětnice prožila v Opavě

  • v roce 1945 s matkou opustily Opavu

  • po návratu do Opavy našly vydrancovaný dům

  • matce hrozilo zařazení do odsunu Němců, zachránil je úplatek

  • pamětnice vystudovala zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra

  • během normalizačních prověrek manžel Miroslav Pavlík vyloučen z komunistické strany

  • v době natáčení v roce 2023 bydlela v Jeseníku

Po chodníku kráčela žena s bílou páskou a viditelným označením písmene N. Přistoupil k ní mladý muž z Revolučních gard a z chodníku ji pažbou pušky shodil. V poválečné době plné nenávisti ke všemu německému nic neobvyklého. K určení původu ale často stačila jen obcovací řeč a nikoho nezajímalo, že tato žena měla polské kořeny. „Maminka byla velmi pěkná žena, tmavovlasá, a bylo jí třicet čtyři let. Čili krásná žena – a nedbal. Jakmile to bylo N, šup s ní pryč,“ dodává Věra Peštuková, která ve svých šesti letech této scéně přihlížela.

Zamotaná střední Evropa

Věra Peštuková se narodila 20. dubna 1939 v Považské Bystrici, v tehdy již samostatném Slovenském státě, kam její rodiče přišli za prací. Otec Jaroslav Pavlík byl české národnosti a pocházel od Chrudimi, matčin původ byl ale mnohem složitější. Narodila se v roce 1911 v Opavě jako Edeltraud Rzeszotková. Její matka Anna Rzeszotková pocházela z obce Jeleśnia, která se dnes nachází na území Polska, ale tehdy spadala pod Rakousko-Uhersko. V roce 1905 se v Opavě provdala ze Stefana Zeisbergera, s nímž měla syna a dceru. O čtyři roky později ale manžel zemřel a Anně se dva roky poté narodila Edeltraud, jejíž otec neznámé národnosti ale už před porodem zmizel. V Opavě žila rodina v německém prostředí, doma se mluvilo německy a Edeltraud vystudovala německé školy.

Útěk před frontou

Rodiče pamětnice se kvůli otcově náklonnosti k alkoholu již v roce 1941 rozvedli a matka s malou Věrou se přestěhovala do Opavy k babičce pamětnice Anně. První vzpomínky Věry Peštukové z Opavy se vážou k tamní mateřské škole, kdy museli každé ráno po příchodu hajlovat u obrazu Adolfa Hitlera.

Ke konci války Věra s matkou a babičkou město opustily. Sovětští vojáci 60. armády generála Kuročkina se totiž blížili k Opavě a německá armáda 20. března 1945 prohlásila Opavu pevnostním městem, které má být bráněno do posledního muže. Nařídili pak povinnou evakuaci a stěhovat se musely i úřady, banky a pojišťovny. Rodina tehdy odjela do Falknova nad Ohří (od roku 1948 Sokolov, německy Falkenau an der Eger) za matčiným bratrem Adolfem Zeisbergerem. Tam také společně zažili konec války a příchod americké armády.

Zničené město

Krátce poté se ženy opět vracely do Opavy. Věra Peštuková vzpomíná, že měla během cesty zakázáno mluvit, aby je Češi pro jejich němčinu nevyhodili z vlaku. V Opavě rodina bydlela u pivovaru, nedaleko centra. Po návratu zjistily, že jejich dům je vyrabovaný. „Měly jsme vylomené dveře a všechno vykradené. Ukradli i moji krásnou panenku a pohádkovou knihu,“ vypráví pamětnice.

Ještě hůř ale dopadlo samotné centrum města, kde po urputných bojích bylo zničeno přes osmdesát procent zástavby. „Všechno bylo vypálené, černé a na mě jako dítě to dělalo hluboký dojem,“ dodává Věra Peštuková.

Pomohl úplatek

V září roku 1946 měla pamětnice nastoupit do první třídy obecní školy. Doma se ale mluvilo jen německy, a tak neuměla ani slovo česky. Odjela proto do Vsetína k otci Jaroslavu Pavlíkovi, který už měl svoji rodinu a půlročního syna. Po intenzivní tříměsíční výuce se už ve škole bez potíží dorozuměla. Neměla ale jistotu, že v Československu zůstane. V době msty a bezhlavého hledání viníků válečného utrpení její matku úřady označily jako Němku, zbavily ji československého občanství a musela nosit bílou pásku s černým písmenem N, dodržovat noční zákaz vycházení, nakupovat v obchodech jen hodinu před zavírací dobou, nesměla vlastnit rádio a používat telefon… Matka se přitom musela starat o dceru a o babičku a v českých podnicích ji nechtěli zaměstnat. Hrozilo jí také zařazení do odsunu Němců. Tehdy prý pomohla matčina sestra Olga Vavroušková, která s manželem ve Vítkovicích vlastnila klenotnictví. „Stačilo penězi podmazat toho správného člověka a zůstaly jsme,“ dodává Věra Peštuková.

Do Německa ale musel matčin bratr z Falknova nad Ohří (Sokolova) Adolf Zeisenberger se svou ženou Gerwitou a půlročním synem Rolandem. Žili pak v bavorském Pasově.

Uvažovali o emigraci

V únoru 1948 Komunistická strana Československa zorganizovala puč, po němž převzala veškerou moc v zemi. Tehdy devítiletá Věra tyto události nevnímala, ale několik měsíců poté nový režim znárodnil jejímu strýci a tetě, Rudolfovi a Olze Vavruškovým, klenotnictví ve Vítkovicích. Ve snaze shromáždit všechen jejich majetek Státní bezpečnost dvakrát hledala šperky i v jejich domě v Opavě.

V padesátých letech pamětnice vystudovala zdravotní školu a pak pracovala jako zdravotní sestra na URL nejprve v nemocnici v Krnově a poté v Ostravě na Fifejdách. V roce 1962 se provdala za Miroslava Peštuka, s nímž měla v letech 1962 až 1965 dcery Barboru a Veroniku. V roce 1967 se kvůli manželově práci v povrchové těžbě přestěhovali do Mostu. Tam také zažili 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila obrodný proces v zemi a uvrhla ji opět pod křídla Sovětského svazu. Věra Peštuková vzpomíná, že to s manželem velice těžce nesli, a když o rok později navštívili strýce a jeho rodinu v Bavorsku, uvažovali o emigraci. S sebou si proto vzali cennosti a peníze. Nakonec se však vzhledem k tehdejšímu věku dětí rozhodli pro návrat. V roce 1970 ale emigroval tehdejší manžel její matky Rudolf Hrabovský, který se do republiky už nevrátil.

Manžel Věry Peštukové si na protest proti okupaci nechal narůst bradku, kterou pak už nikdy nesundal. Tehdy také vystoupil z komunistické strany, z níž ho „pro jistotu“ během normalizačních prověrek ještě vyloučili. V zaměstnání měl kvůli tomu znemožněný pracovní postup a nesměl dělat vedoucí funkce, přestože na to měl odpovídající vzdělání.

Na Jesenicku

Rodina v znečištěném Mostě nechtěla vychovávat děti, a tak se přestěhovala do Jeseníku, kde manžel našel práci v rudných dolech a Věra Peštuková jako zdravotní sestra v tamních léčebných lázních. V roce 1984 se manželé Peštukovi rozvedli, ale zůstali dál ve styku až do tragické smrti Miroslava Peštuka v roce 1995.

Věra Peštuková nepatřila mezi příznivce komunistické strany, pravidelně poslouchala Hlas Ameriky, nikdy nevstoupila do strany, a tak pád totalitního režimu v roce 1989 přivítala v euforii. V roce 1995 využila otevření hranic a půl roku pracovala jako pečovatelka v Německu. Po svém návratu do roku 2011 dělala průvodkyni německým turistům v Priessnitzových lázních v Jeseníku a využila tak svou skvělou znalost němčiny, v níž se stále zdokonaluje. V době natáčení v roce 2023 bydlela stále v Jeseníku.