Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pešková (* 1937)

• narodila se 26. května 1937 v Kvasicích (okres Kroměříž)

• na udání zatklo otce 10. června 1942 gestapo

• po dvou týdnech, 29. června 1942, otce nacisté popravili

• v roce 1949 se rodina odstěhovala za prací do severních Čech

• v letech 1952–1953 studovala na keramicko-průmyslové škole v Teplicích

• srpen 1968 ji zastihl na zájezdu v Rakousku

• v rámci zájezdu do Itálie se v roce 1969 setkala s papežem Pavlem VI.

• od 90. let se snažila o odškodnění za utrpěné bezpráví v době nacismu

• v roce 2021 žila pamětnice v Mostě

Marie vyrůstala v těžké době během druhé světové války. V roce 1942 jejího otce Vojtěcha Halašku na udání zatklo a poté popravilo gestapo, údajně protože pomáhal lidem, kterým pomáhat neměl. Marie zažila bombardování i nepříjemnosti spojené s táhnoucími armádami.

Po válce musela Mariina rodina rodné Zlínsko opustit a jít za prací do severočeských Sudet. Ani zde se však během komunismu nežilo lehce, Marie se svým manželem v práci občas trávili až 16 hodin, což se podepsalo na zdraví. Do toho i jako nestraníci vykonávali řadu dobrovolných funkcí.

Marie Pešková si vlastně neoddychla ani v 90. letech, kdy se vrhla do složitého byrokratického procesu ve snaze získat poválečné odškodnění od Německa za svého popraveného tatínka. Pro Marii ovšem byla vždy důležitá víra, že je možné něco změnit.

 

Přijeli muži v černých kabátech

Marie Pešková, tehdy Halašková, se narodila 26. května 1937 v Kvasicích. Její otec Vojtěch Halaška pracoval jako obchodní cestující u firmy Baťa, a tak se často se svojí manželkou Marií (rozenou Svobodovou) stěhovali po různých vesnicích v okolí Otrokovic. Díky otcovu dobře placenému zaměstnání rodina nikdy netrpěla bídou a matka se mohla v domácnosti věnovat péči o tři dcery, které se Halaškům v rozmezí let 1937 až 1941 narodily.

Vojtěch Halaška, který působil i jako dobrovolný hasič, nezásoboval rodinu pouze výdělkem a dary. Rodina také často trávila společné chvíle na poutích a výletech po okolní krajině, například na Svatém Hostýně či na Velehradě a u řeky Moravy. „Maminka i tatínek nás měli moc a moc rádi. Ale bohužel to netrvalo dlouho,“ vzpomíná poněkud smutně Marie.

V období heydrichiády, 10. června 1942, Vojtěcha Halašku zatklo gestapo. „Přijeli v dlouhých kožených černých kabátech, sebrali tatínka i všechny jeho osobní věci, včetně kapesníků. Asi za tři dny přijeli znova a sebrali moji maminku.“ Zatímco Mariinu matku i pratetu po pár dnech propustili, otec zůstal zavřený a rodina o něm neměla žádné informace. „Maminka s námi každý týden chodila do Zlína na gestapo, aby nám tatínka ukázali. Mně bylo pět, sestře tři a té nejmladší rok a půl. Nikdy nám ho neukázali a nikdy neřekli, kde je,“ popisuje pamětnice.

Až po válce rodina dostala úmrtní list s informací, že Vojtěch Halaška byl popraven v Brně v Kounicových kolejích 29. června 1942. Marie se také až posléze dozvěděla, že se její tatínek během války snažil pomáhat různým lidem, údajně i parašutistům, a prozradil ho nejlepší kamarád. „Maminka musela vědět jméno toho kamaráda. Nikdy to neřekla.“ Přesné detaily a důvody kolem otcova zatčení tak Marie nezná, podle ní však tehdy v okolí nacisté popravili více lidí.

Na Uherskohradišťsku byl od počátku nacistické okupace činný odboj, především organizace Obrana národa, s níž v různé míře spolupracovalo například četnictvo, místní samospráva, ale i hasiči. Do tohoto regionu pak vedly kroky výsadku Bioscop.

 

Konec války přinesl další útrapy i nový život 

Matka musela po tragické události jít pracovat do Otrokovic natírat letadla, o tři dcery se starala teta. Rodina podle Marie naštěstí netrpěla bídou i díky sedlákům, kteří bydleli naproti a pomáhali jim. Po dvou letech se rodina přestěhovala na statek v Micmanicích u Znojma, kde nalezla zázemí a Mariina maminka zde poznala svého druhého manžela Vavřince Procházku.

Přestože se tou dobou už válka chýlila ke konci, neznamenalo to pro Marii a její rodinu úlevu, ba naopak. „Bomby padaly do řeky Dyje a kluci ze školy šli plavit koně a jedna bomba v té vodě vybuchla. Katastrofa.“ Nálety je mnohdy zastihly i na cestě a matka kryla v příkopě své dcery vlastním tělem.

Pak vesnicí táhly armády. Nejprve ustupovaly maďarské jednotky, které byly jako spojenci Němců součástí sil Osy. „To jsme chytly vši, pak táhli Rusáci a chytly jsme svrab. Všechny tři sestry jsme pak ležely ve Znojmě v nemocnici.“ Na Rudou armádu se váže ještě jedna nepříjemná vzpomínka, když přímo do dvora v Micmanicích během osvobozování vjela početná jednotka ruských vojáků. Opilý důstojník vtrhl do domu a začal se válet v bílém povlečení, proti čemuž matka protestovala. „Vylezl z postele, měl velkou kudlu, a zarazil ji do stolu s umakartovou deskou. A mě začal honit okolo stolu, já utekla na dvůr. No, on by mě býval znásilnil,“ líčí pamětnice.

Krátce po válce se ale Marii podivným způsobem naskytl zcela nový a odlišný život. Když si hrála na vesnici v Micmanicích, padla do oka bezdětné vdově po generálovi, Julii Tachecí, která tudy tehdy projížděla na kole. Provozovala módní salón v Praze a zatoužila si malou holčičku osvojit. Mariini rodiče, s nimiž se údajně znala, souhlasili. Během dvou let v Praze Marie poznala jiné společenské vrstvy, chodila do školy a také do Sokola, účastnila se posledního všesokolského sletu v roce 1948, než poté komunisté spolek zakázali. Jednoho dne také spatřila na vlastní oči prezidenta Edvarda Beneše s manželkou, když projížděli pražskými ulicemi.

 

Rodina putovala za prací

Do rodného kraje se Marie nevrátila na dlouho. Byl tehdy zdevastovaný válkou a bombardováním, chyběla zde práce a po „Vítězném únoru“ se rozbíhala kolektivizace. Proto rodina Procházkova v roce 1949 odešla na opačný kout republiky, do severočeského Velkého Šenova. Tím Marie ztratila kontakt s rodinou svého otce Vojtěcha Halašky, která tehdy kvůli statku a polnostem padla v nelibost komunistického režimu.

V novém sudetském bydlišti nalezli manželé Procházkovi práci v místních fabrikách na stuhy, prýmky a nerezové nože a rodina se nastěhovala do velkého hrázděného domu po Němcích. Žádní Němci už tehdy podle Marie v okolí nežili.

Ale ani ve Šluknovském výběžku se rodina neusadila na dlouho a po třech letech odešla do Teplic, kde Marie zažívala veselé chvíle dospívání na plesech, v divadle a pěveckém sboru. Zatoužila po divadelní kariéře, ale otec Procházka to zamítl, protože peněz bylo tehdy málo. Kvůli měnové reformě také všechny tři dcery přišly o prvorepublikové úspory, které na vkladní knížku vložil Vojtěch Halaška.  

„Druhý tatínek psal na prezidentskou kancelář, přiložil ty knížky i tatínkův úmrtní list. Za určitou dobu přišel dopis, že bohužel všechno propadlo ve prospěch státu a nemáme na nic nárok. Mamince sebrali i sirotčí a vdovský důchod. A ani úmrtní list nevrátili,“ popisuje Marie. Špatnou ekonomickou situaci ilustruje tím, že v roce 1953 si za tisíc korun koupila sotva kilo buřtů.

Už od svých 15 let pracovala v továrně Ditmar, přičemž maturovala na sklokeramické škole. Většinu času ovšem Marie pracovala na dráze. Jako osmnáctiletá potkala prvního manžela, s nímž počala syna Radka, ale záhy po svatbě se rozvedli. Emila Peška poznala jako výpravčího na stanici, kde pracovala. Provdala se za něj v roce 1959 a spolu měli dceru Milušku.

 

Na výslechu u VB 

Existenční podmínky nebyly pro mladou rodinu zpočátku vůbec jednoduché. Marie a Emil bydleli se dvěma dětmi v malém bytě na nádraží a marně usilovali o větší. „Byty se bohužel rozdávaly podle známostí. Napsala jsem samozřejmě na prezidentskou kancelář, všechno jsem tam sepsala, jak špatně bydlíme a že poctivě pracuju já i manžel.“ Ani tento dopis však nepomohl a komfortnější bydlení získali Peškovi až výměnou se známým.

Oba rodiče trávili téměř celý den v práci, Marie měla třináctihodinové směny a děti musela dávat do jeslí. Později, když pracovala jako vozová disponentka u clení zboží, vracela se domů kolikrát až po 16 hodinách a pravidelně spala necelé tři hodiny, což se muselo podepsat i na zdraví pamětnice, která prodělala šest mrtvic.

K tehdejší náročné práci u státních drah Marie měla ještě řadu dobrovolných funkcí, ačkoliv, jak zdůrazňuje, nebyli s manželem nikdy ve straně. Dělala například v revizní komisi Revolučně odborového hnutí pro všech 279 podniků v teplickém okrese. S komunistickými funkcionáři i příslušníky policie vždy jednala napřímo, opřená spíše o své vlastní než ideologické zásady.

To ilustruje i příhoda, kdy opozdilému závozníkovi zapsala „zetku“, jenomže byl členem civilní Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti (PS VB). Pro Marii, která sama měla řadu dobrovolných aktivit a do práce přesto chodila na čas, to ovšem nebyla platná výmluva. Brzy tak dostala předvolání na výslech. 

„Vyšetřovatel na mě uhodil, co si to dovoluju, že urážím stranu a že to si oni nenechají líbit. Povídám mu, že neurážím a že on je moc mladý na to, aby se do mě obouval. A že jsem něco zažila, a když gestapo za heydrichiády odvedlo tatínka, tak s námi nejednalo, prostě tatínka sebrali, nikdo nám nic neřekl a bylo. Zůstala mu pusa dokořán. Povídám mu: ‚Mějte se tady hezky, dělejte si, co chcete, třeba mě zavřete, mně je to jedno.‘ A šla jsem do práce,“ vzpomíná Marie. Tím celý incident skončil. 

Mariin švagr Josef Slezák, za nějž se vdala sestra Zdeňka, měl s komunistickým režimem ještě ostřejší zkušenost. Jako student ústeckého reálného gymnázia s dalšími 22 studenty po „Vítězném únoru“ tajně překládali letáky do angličtiny, tiskli je a šířili mezi veřejností. V roce 1948 je Státní bezpečnost zatkla a Josef Slezák dostal u soudu 7 let vězení. On i ostatní, včetně jeho bratra odsouzeného na tři roky, skončili v lágru v Jáchymově, kde Josef onemocněl rakovinou plic. Ve vězení strávil pět let.

Ředitelem gymnázia byl tehdy RNDr. Václav Šmejkal, katolický kněz. V září 1948 ho komunistický soudce poslal na práce do lágru v Jáchymově na devět let za to, že činnost svých studentů umožnil a neohlásil. V Jáchymově dostal rovněž rakovinu plic a zemřel. Celkem si vyslechlo v monstrózním procesu rozsudek 188 lidí. Dnešní Gymnázium dr. Václava Šmejkala nese jméno svého bývalého ředitele.

 

Od hlavní sovětských tanků do papežského sídla

Ani náročný způsob života manžele Peškovy neodradil od jejich největší vášně, kterou byl sport, a především turistika. Jako aktivní členové Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV) pořádali výlety po celém Česku i Slovensku a vyznačovali turistické trasy.

Peškovi patřili v ČSTV do takzvané „druhé výkonnostní třídy“, což jim umožnilo něco, co se většině lidí v tehdejším Československu nepoštěstilo – podívat se na Západ. „Museli jsme u kádrováka podepsat papír, že se tam nesmíme s nikým stýkat, nic tam vyprávět a poslouchat,“ přibližuje pamětnice tehdejší obtížné podmínky vycestování. V každém zájezdu se nacházeli nasazení agenti, většinou v podobě manželského páru.

V roce 1967 se Peškovi na kolech podívali do Jugoslávie. O rok později pak do sousedního Rakouska, kde je při návratu přes hranice zastihly srpnové události. Marie vzpomíná, že tehdy dva členové zájezdu v Rakousku zůstali, ale ona s manželem se chtěli vrátit domů kvůli dětem. Pár dní poté, co obdivovali krásy alpských vrchů, už jim sovětské tanky v Duchcově mířily přímo do oken.

Při cestě do Itálie v roce 1969 se Peškovi setkali ve Vatikánu s českými kněžími, kteří celému zájezdu zprostředkovali setkání s papežem Pavlem VI. Před československými občany promluvil o politické situaci v jejich zemi. „Říkal, abychom se drželi a nevzdávali se, že bude doba, kdy komunisti padnou. Abychom to přežili, drželi pospolu, měli se rádi, starali se o náš stát a věřili v Pána Boha,“ popisuje Marie.

V následující dekádě se s manželem podívali ještě do Francie a Maďarska (v roce 1972), do Nizozemska, Francie, Belgie a Lucemburska (v roce 1974) a do Řecka (v roce 1976).

 

Důležité je mít víru, jakoukoli 

Rok 1989 a změna ke svobodnému režimu znamenaly pro Marii Peškovou dle jejích slov úlevu. Že by ji ovšem čekaly klidné roky bez boje s úřady, který už si v životě ozkoušela, to se říct nedá. Marie se totiž rozhodla usilovat o válečné reparace za svého popraveného otce. Cesta k odškodnění nebyla vůbec jednoduchá.

Marie se ujala veškeré složité a vleklé administrativy za sebe i za své dvě sestry, sháněla těžko dostupné kontakty a obvolávala úředníky na ministerstvech. „Pak jsem se dozvěděla, že sestry odškodnění dostaly a mně to zamítli. Bylo strašně moc pozůstalých – vdov, vdovců, sirotků, přeživších z koncentračních táborů, letců.“ 

Proti rozhodnutí se Marie odvolala, a přestože byla na seznamu až na 996. místě, o rok později její odvolání úřady přijaly. Dostala odškodnění ve výši 100 000 korun, byť peníze přicházely postupně, protože Německo na vyplácení nemělo prostředky.

V důchodovém věku se Marii Peškové podařila ještě jedna věc – vyhledala svoji sestřenici z tatínkovy strany, s níž se viděla naposledy koncem 40. let dvacátého století. Zjistila, že sestřenice Marie Daňková žije v Kurovicích na statku, který patřil rodině Vojtěcha Halašky, a koncem roku 2003 ji kontaktovala. Od té doby se občas schází a pravidelně si volají.

Marie ovdověla, v roce 2001 jí navíc po těžké nemoci zemřel syn Radek. Stále však kolem sebe má širokou rodinu a věrné přátele, čehož si velmi váží. Navzdory četným zdravotním potížím, jež prodělala, si udržuje úsměv na tváři, výřečnost a spatra dokáže přeříkat krátké básně, které sama skládá. „Nejdůležitější v životě je zdraví. A mít víru – jakoukoli. Věřit, že vše se dá změnit,“ zdůrazňuje Marie Pešková.