Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pešková (* 1937)

• narodila se 26. května 1937 v Kvasicích (okres Kroměříž)

• na udání zatklo otce 10. června 1942 gestapo

• po dvou týdnech, 29. června 1942, otce nacisté popravili

• v roce 1949 se rodina odstěhovala za prací do severních Čech

• v letech 1952–1953 studovala na keramicko-průmyslové škole v Teplicích

• srpen 1968 ji zastihl na zájezdu v Rakousku

• v rámci zájezdu do Itálie se v roce 1969 setkala s papežem Pavlem VI.

• od 90. let se snažila o odškodnění za utrpěné bezpráví v době nacismu

• v roce 2021 žila pamětnice v Mostě

Pro muže, kteří pocházeli z Moravy, byl ve třicátých letech 20. století často formativním prvkem jejich života Baťa. Nejen, že jim poskytl vzdělání, vytáhl je z malých vesnic a městeček, ale dal jim i perspektivu profesního vývoje a šanci na slušné bydlení.

Podobný osud se týká také otce naší pamětnice, paní Marie Peškové. Vojtěch Halaška, narozený roku 1910, pocházel z velkého hospodářství v Kurovicích u Kroměříže, avšak v zemědělství zůstat nechtěl. V roce 1934 si vzal dívku z vesnice u Kyjova, Marii Svobodovou, a po svatbě se manželé stěhují z malé vesnice nejdříve do Napajedel a posléze do Kvítkovic u Zlína, podle toho, jakou práci a v jaké lokalitě Baťa určil. Vojtěch Halaška dostal vždy pěkný byt, jeho žena nikdy v manželství nemusela pracovat. V péči o tři dcery, jež se narodily v rozmezí let 1937 a 1941, jí pomáhala mužova stará teta Anežka Zapletalová, které se onikalo a říkalo tetinka. Mariin otec pracoval u Bati jako obchodní cestující, jezdil s velkým autem a řídil práci mnoha lidí. Ve svém volnu byl dobrovolným hasičem a Marie ho ve vzpomínkách vidí, jak přijíždí domů na kole a přiváží velkou dobrotu – sáček italské čokoládové směsi.

Heydrichiáda

Hezké a klidné dětství skončilo 10. června 1942. Pro otce si přišlo gestapo a rodina ho už nikdy neviděla. Důvod zatčení Marie nezná. Neurčitě říká, že otec pomáhal lidem, snad parašutistům nebo partyzánům. „My jsme nevěděli kam a proč. Druhý den se vrátili, sebrali vše, co bylo v bytě, a taky odvezli maminku. Takže nás musela hlídat ta stará tetinka. Maminku pustili za tři dny a sebrali tetinku.“ Maminka až po válce dcerám řekla, že otce udal gestapu jeho nejlepší přítel, jméno si však nechala pro sebe.

Otec pamětnice byl popraven v Kounicových kolejích v Brně dne 29. června 1942, úmrtní list dostala rodina až po válce. Potom si maminka musela najít práci, začala v Otrokovicích natírat letadla a o děti se starala tetinka. Měly štěstí na hodné sousedy, sedláky, kteří je zásobovali mlékem, vajíčky a máslem. Marie začala chodit do první třídy v Otrokovicích. Vzpomíná, že navštěvovala Sokola, než ho Němci zakázali, a že se musela učit německy. V roce 1944 se odstěhovaly do volného statku u Znojma, jehož součástí byla i jedna kráva. Marie pomáhala, chodila ji pást a rodina měla povinnost odevzdávat mléko.

Maminka se tu seznámila s Vavřincem Procházkou, Mariiným druhým tatínkem. Pamětnice tu začala chodit do druhé třídy. S láskou vzpomíná na svého učitele pana Rejžka a na to, jak ve škole počítali a soutěžili. Její vzpomínka na konec války je už méně pěkná. Je spojena s obrázkem opilého ruského důstojníka, který ji honí po dvoře. Když maminka zakročila, vzteky zabodl nůž do kuchyňského stolu a pak se rozvalil oblečený, i s botama, do peřin.

Paní z Prahy

„Vesnicí táhli Maďaři a chytly jsme vši, pak Rusáci a chytly jsme svrab. Všechny tři jsme pak ležely ve Znojmě v nemocnici.“ Za těchto dramatických okolností projíždí vesnicí na kole paní Julie Tachecí z Prahy. Sama nemá děti, je vdova po generálovi, v Praze vlastní módní salon, šije pro lepší společnost, pro manželky kapitánů. „Teta Zdena říká, že se s ní rodiče nějak znali.“

Marie se jí zalíbí a s maminkou se dohodnou, že si ji paní Tachecí vezme za vlastní. V Praze se Marie naučí pěknému chování a způsobům: „Až ti bude milostivá paní nabízet zákusek, ty řekneš – Neprosím si, děkuji. A pak podruhé a potřetí nabízet, až pak řekneš – Tak já si vezmu, abyste se neurazila, děkuji vám.“ Marii bylo 10 let a vykalo se jí. V Praze nakonec nezůstala natrvalo, po dvou letech se vrátila k matce. Po Únoru přišla paní Tachecí na udání sousedky, která potom v 50. letech za odměnu jezdila do lázní, o svůj salon, musela jít šít do továrny a za dva roky zemřela. Marie stále na svoje pražská léta mezi lepší společností vzpomíná.

Švagr

Jedna ze sester, Zdena, se vdala za Josefa Slezáka. Josef jako student ústeckého reálného gymnázia s dalšími 22 studenty po Únoru tajně překládal letáky do angličtiny, tiskli je a šířili mezi veřejností. V roce 1948 byli všichni zatčeni a Josef Slezák odsouzen na 7 let. On i ostatní, včetně jeho bratra odsouzeného na 3 roky, byli posláni do Jáchymova, kde Josef dostal rakovinu plic. Ve vězení strávil 5 let. Ředitelem gymnázia byl tehdy RNDr. Václav Šmejkal, katolický kněz. V září 1948 byl odsouzen na práce do Jáchymova na 9 let za to, že činnost svých studentů umožnil a neohlásil. V Jáchymově dostal rakovinu plic a zemřel.

Celkem bylo v procesu odsouzeno 188 lidí. Dnešní Gymnázium dr. Václava Šmejkala nese jméno svého bývalého ředitele. Na památku 60 let od konání komunistického politického procesu vydalo roku 2008 publikaci, jež událost připomíná.

50. léta

Procházkovi, kterým se roku 1948 narodil syn Milan, se nastěhovali do Velkého Šenova, do hrázděného domu s velkou zahradou po Němcích, ale za rok se stěhovali dál, do Teplic. „Po válce se šlo za prací,“ říká pamětnice. Nevlastní otec dostal místo ve sklárně a taky byt, matka těžce pracovala na povrchovém dole. Marie začala pracovat v „Ditmarce“, keramickém podniku. Odtud byla vyslána na studium a nastoupila na jednoletou sklářsko-keramickou průmyslovku, ale jako mistr luxusní keramiky pracovala velmi krátkou dobu.

Rok 1953, kdy se uskutečnila měnová reforma, postihl i sirotčí vklady tří dcer zavražděného pana Halašky. Jejich druhý tatínek se sice statečně snažil, aby dcery nepřišly o svoje peníze, psal až na prezidentskou kancelář, přiložil také úmrtní list zavražděného Vojtěcha Halašky (kancelář jej rodině opomněla vrátit), ale bez úspěchu. „A já už jsem chodila do té průmyslovky a měli jsme jet do Moseru, do Karlových Varů na exkurzi, ale přišla reforma měnová, tak nám každému studentovi dali tisíc korun a nikam se nejelo. A já jsem za těch tisíc korun koupila tři čtvrtě kila buřtů pro rodinu.“

Bojovnost a odhodlání nevzdat se svých práv, když věří ve svou pravdu, podědila Marie zřejmě po svém otci, možná i po obou tatíncích, jak uvidíme později. Práce v Ditmarce byla náročná a zodpovědná, Marii scházela praxe a zkušenost, a tak jí po krátkém čase rodiče našli místo na dráze, kde v tu dobu už pracovala její maminka. Tady, v Řetenicích, se seznámila s výpravčím Emilem Peškem a v roce 1958 se za něho provdala, za rok se jim narodila dcera Miluška. Jejich další společný život se odehrával v trojúhelníku mezi Řetenicemi, Duchcovem a Bílinou a vždycky byl spojen s nádražním prostředím. Marie pracovala jako vozová disponentka, což v jejím případě znamenalo i 13 hodin práce denně. „Jesle byly od rána do večera, až na noc se šlo domů.“

60. léta

Manželé Peškovi nebyli nikdy členy KSČ, ačkoli je nutili. Tento „nedostatek“ kompenzovali tím, že vykonávali nesčetné množství dobrovolných funkcí, všechny bezplatně, doufajíce, že děti (dcera a syn z prvního krátkého manželství) dostanou možnost studovat. V roce 1969 dostal pan Pešek práci na novém bílinském nádraží. Zastával také funkci náměstka civilní obrany. „Zdejší náčelník železniční stanice – velký komunista Meniuk – dělal manželovi problémy. Chtěl po něm kromě jeho práce, aby pracoval i na nočních směnách na hradlech i jako výpravčí. Asi v roce 1978 přišel můj podřízený, závozník, pozdě do práce (jiní zaměstnanci museli naložit kamion za něj) a jako vysvětlení uvedl, že pracoval v noci u Pomocné stráže. Trvala jsem na svém: platí ho zaměstnavatel a ne Pomocná stráž – takže má absenci a hodiny se mu nezaplatí. Závozník si na mě oficiálně stěžoval a byla jsem předvolána na pohovor na SNB.“

V bytě první kategorie, kde bydleli se přestalo topit, neměli topiče, a tak se přes svou pracovní vytíženost role ujal pan Pešek. „Muž pracoval od nevidim do nevidim, chodil domu v 11 večer. On všechno poctivě.“ Marie do práce dojížděla daleko, denně z Bíliny do Lovosic, pracovala až 16 hodin denně, i v sobotu. V průběhu roku 1978 se vzbouřila: zjistila totiž, že její mužští kolegové mají až dvakrát větší plat než ona. Požádala tedy oficiálně svého nadřízeného o přidání: „Vstávala jsem denně ve tři čtvrtě na tři, abych byla už v půl páté v práci (v šest hodin jsem musela mít připravený podklady pro nakládku a vykládku kamionů, kdo kam a co poveze, a dle toho četaři dávali pokyny dělníkům), a když jsem se dostala do postele, tak bylo půl dvanáctý. Tak po jedenácti letech se tohle stalo. Tak on (můj nadřízený – pozn. ed.) řek, že požádá ředitele. Stalo se. Dostala jsem přidáno šedesát korun. Takže jsem šla k řediteli a říkám: ‚Soudruhu řediteli, nezlobte se, ale já nejsem takovej chudák, abyste mi museli přidávat šedesát korun. Je to moc smutný, že děláme mnohem víc než ty muži, co tam se mnou jsou za mnohem menší výplatu.‘“ Marie, pracovitá a aktivní v různých funkcích, pracovala též v revizní komisi ROH a při jedné návštěvě hlavního závodu v Teplicích se jí udělalo špatně. Rovnou od závodního lékaře ji odvezli do nemocnice, psal se rok 1984 a byla to její první mrtvice. Pak následovaly další a další zdravotní komplikace, až v roce 1990 dostala plný invalidní důchod.

Nadšení turisté

Celoživotním koníčkem manželů Peškových se od roku 1962 stala turistika. Pěšky i na kolech vyjížděli hvězdicovitě, aby poznali celé Čechy i Slovensko, jezdili na srazy turistů, na školení, získávali výkonnostní třídy, značkovali cesty, pan Pešek fotografoval a posléze se oba stali instruktory značení turistických cest. Jedna taková zápočtová cesta obsahovala zhruba deseticentimetrovou hromádku dokladů (razítka, fotografie, mapy, texty, informace, denní popisy cest). Celý rok se na cestu připravovali: šetřili peníze, sbírali informační materiály (těch ostatně moc nebylo), fyzicky trénovali, na cesty do ciziny připravovali a shromažďovali konzervy. Po návratu podklady nutné ke kontrole a zaznamenání plněných úkolů zpracovávali a odesílali.

Pro Emila Peška to byl určitě únik z denních starostí v zaměstnání. Ačkoli byla s cestami spojena náročná administrativa, dělal ji rád. Navíc se během cest Peškovi potkávali s lidmi přibližně stejných zájmů, většinou vzdělanými a nepoddávajícími se tehdejšímu politickému tlaku. Po splnění požadovaných kritérií získali mistrovskou turistickou třídu, kterou ještě museli schválit na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). V roce 1975 byli oba oceněni titulem Mistři sportu a turistiky.

Dozvídáme se, že dokonce v tristních letech 70. a 80. bylo možné vyjíždět za hranice do kapitalistické ciziny. Ústřední svaz československé tělovýchovy pořádal výjezdy na kolech, ale hlavně autobusy: tak se Peškovi podívali třeba do Jugoslávie (rok 1967), do Rakouska na kolech (rok 1968), do Itálie (rok 1969), do Francie a Maďarska (rok 1972), do Nizozemska, Francie, Belgie a Lucemburska (rok 1974) a do Řecka (rok 1976). Samozřejmě, že se jezdilo starými autobusy, spalo se ve spacáku a vezly se s sebou hory konzerv. Každá z těchto cest byla před odjezdem i po návratu podmíněna pohovorem s kádrováky, kteří chtěli vědět, s kým se v cizině setkali a co viděli. Obvyklá praxe.

Sportturist zájezdy organizoval, ČSTV vybíral účastníky podle výkonnostních tříd. „Vždycky byl mezi námi někdo nasazený.“ Do zájezdu vybrali 30 lidí, přednost měli ti s nevyšší výkonnostní třídou a mistři sportu a turistiky. K cestě do Řecka přišlo z vyšších míst zamítnutí, dostali se do seznamu pouze jako náhradníci, což znamenalo, že by nakonec nejeli. Marie se ovšem nevzdala. Sebrala se, jela do Prahy na ÚV ČSTV, dožadovala se, aby jí ukázali seznam těch, kteří na zájezd schváleni byli. Seznam jí byl skutečně předložen, ona v něm poznala jména z předchozích cest, jména těch, kteří nikdy neměli s sebou sportovní oblečení ani obutí, některé ženy na výletech chodily v podpatcích. Upozornila na to, že tito lidé jistě nejsou nositeli výkonnostních tříd, a tudíž by neměli mít nárok na místa v seznamu. Do Řecka Peškovi nakonec jeli.

Kompenzace

Marie byla vždycky pracovitá, byla vyznamenaná za dobrou práci, podala řadu zlepšovacích návrhů a ke svému nízkému platu si dokázala najít možnost přivýdělku: pletla a háčkovala „po celé republice“. Od roku 1986 je Marie členkou Svazu bojovníků za svobodu.

Po roce 1989 se Československo začalo zabývat odškodněním obětí nacismu. Marie se okamžitě ujala role vyjednávače, nejen pro sebe, ale i pro svoje dvě sestry. S bojovností sobě vlastní sehnala potřebné doklady. Čtyři roky jí trvalo, než vše potřebné zařídila. „V roce 96 jsem se dozvěděla, že Němci se nemají k tomu, aby nám dali odškodnění, takže stát bude dávat jednorázově odškodnění 100 000 Kčs. A protože jsme tři, já bych sestry neopomenula, tak jsem samozřejmě žádala, nejenom za sebe písemně, ale i za každou zvlášť.“ Tímto boj za kompenzace neskončil. Pokračoval, když se Marie přestěhovala roku 2003 do Mostu a stala se členkou Českého svazu bojovníků za svobodu. V té době bylo možné získat odškodnění z německé strany. Po krkolomných peripetiích („Já se vodsud nehnu, dokud mi nedáte ten tiskopis“), kdy nejprve nebyla její žádost schválena, zatímco ty, které podala za své sestry ano, odškodnění získala i ona, po roce, na základě odvolání.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.