„Dali nás dolů do sklepa, kde byly ještě brambory, které jsme jedli, a na těch bramborách jsme spali. Dostali jsme jenom nějaké papírové pytle, ty jsme dali na ty brambory a na těch jsme spali v noci. Tam se bojovalo, tam se střílelo, lítala letadla v noci. Asi tři noci jsme byli na těch bramborách, a to už ti Rusové přišli mezitím, a už jsme mohli spát normálně v postelích. Ale žádné povlečení nebylo, jenom nějaké deky jsme dostali, úplně primitivní, protože ti vojáci ruští, ti tam taky chtěli spát. No, a samozřejmě nás museli hlídat, my jsme byli děti, mně bylo třináct, já jsem byla hubená, taková čára dlouhá. A vůbec, ty holky před těma Rusama, to bylo nebezpečný, bych řekla. A tak jsme spali zase v těch postelích asi čtrnáct dní. Ale my jsme nemohly domů, protože my jsme byli osvobozeni 28. dubna a Ostrava byla až 30. dubna osvobozena. A my jsme nemohly domů, protože, jak rodiče řekli, nebylo spojení domů, nemohly jsme ani vlakem, autobusy neexistovaly v té době, takže jedině pěšky a to je pětačtyřicet kilometrů do Ostravy. Tak se čekalo, myslím, že to bylo až do 24. května, jsme přišly domů. A víte, jak to bylo? V dobytčáku, jiné vlaky nebyly než dobytčáky, jako se jimi jezdilo do těch lágrů německých. Žádné židle nebo něco, seděly jsme na zemi a jely jsme vždycky jenom kousek, tam byl most, a když tam ten most nebyl, když ho vyhodili do povětří, tak jsme vystoupily z toho vlaku, vzaly jsme si boty na ramena a přešly jsme tu řeku, to byla řeka Prostřední Bečva, na druhou stranu, s kufrem na velkém klacku se sestrou. Bylo tam po kolena vody v řece, přešly jsme na druhou stranu a tam čekal další vlak, zase jsme do něho vlezly, a takhle se to opakovalo třikrát.“
