Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Věra Perlínová (* 1939)

• narozena 21. června 1939 v Praze, dětství prožila v Novém Strašecí

• otec advokát musel po únoru 1948 nastoupit do dělnické profese

• nemohla studovat vysněnou právnickou fakultu

• nakonec se dostala na pedagogickou fakultu

• celý život se věnovala školství

• její jméno je spjaté s pražskou školou Brána jazyků

• od devadesátých let byla ve škole ředitelkou

• je držitelkou medaile Jana Amose Komenského

Kvůli komunistům nemohla vystudovat práva a nakonec tomu byla ráda. Svůj profesní život nasměrovala do školství, především do mimořádné pražské školy Brána jazyků. „Budovali jsme tu vždycky pozitivní atmosféru a to se nám vracelo, stejně jako děti našich žáků, kteří zde studovali. To bylo to nejlepší ocenění, že k nám posílají své děti.“

Věra Perlínová, rozená Šindelářová, původně věřila, že je předurčena k právnickému povolání. Její otec byl velmi úspěšný advokát a Věra chtěla jít v jeho šlépějích. Únorové události roku 1948 ji ale vyslaly na jinou profesní dráhu.

Životní vzor

Narodila se 21. června 1939 v Praze. „Celý život tak slavím místo narozenin první letní den,“ usmívá se pamětnice. Prvních patnáct let prožila v Novém Strašecí, kde byl život oproti tomu pražskému mnohem pomalejší, až ležérní, jak říká s lehkou nadsázkou Věra Perlínová. Její tatínek byl právník a měl mnoho přátel. Zlomový pro něj, jako pro mnoho dalších, byl únor roku 1948. „Tatínek přišel do své kanceláře a za jeho stolem seděl tamní předseda KSČ a řekl mu: ‚Soudruhu, tobě tady už nic nepatří, tvoje kancelář patří lidu,‘ nějak se mu tam vloupal.“ Tatínek rychle pochopil, že se situací nic nezmůže, a za dva dny už nastupoval jako dělník na nedaleké pile. „Víte, kdybych měla jmenovat nějaký můj životní vzor, byli by to moji rodiče. Zejména tatínek měl neuvěřitelný smysl pro humor. Hned první den na pile nám po návratu domů vyprávěl takové legrace, že jsme se se sestrou strašně smály.“ Díky otcově schopnosti celou situaci odlehčit legrací má paní Perlínová dětství spojené s příjemnými zážitky.

Studia

Otcův nedělnický původ provázel ji a její sestru i v dalších letech. Ať už šlo o nástup na střední školu, který měla prodloužený o jeden nedobrovolný rok učňovského kurzu, nebo i o pozdější výběr vysoké školy. „Starší sestra mohla studovat jen večerní školu, já už to měla trochu snazší.“ Na gymnázium nastoupila v Praze, kde jejich rodinu kvůli otcovu původu potkala další zrada od komunistického režimu. „Táta dostal předvolání na mimořádné vojenské cvičení, nastoupil a poslali ho k PTP.“ Chování velitelů k vojákům z PTP bylo otřesné, ale otec dokázal celou situaci opět odlehčit humorem. „To byl jeho mimořádný dar,“ vysvětluje pamětnice.

Proč se stala učitelkou

Někdo chce být učitelem či učitelkou už od malička, to však nebyl případ Věry Perlínové. „Učitelkou? Ani nápad, hlásila jsem se na práva, ale nedostala jsem se kvůli nevhodnému kádrovému původu. Po maturitě jsem musela nastoupit někam do práce a skončila jsem v kanceláři Spolku přátel žehu.“ I přes ponurost tématu, kterým se zabývala, na tuto zkušenost ráda vzpomíná a bylo to pro ni velmi poučné. „O životě jsem nevěděla nic, bylo mi osmnáct,“ vzpomíná pamětnice. Později v listopadu téhož roku bylo mimořádně otevřeno několik míst na pedagogické fakultě, kam se přihlásila a byla přijata. Vybrala si obor hudební výchova a k ní bylo možné přibrat už jen ruštinu.

Osudová škola

Po dokončení školy dostala umístěnku do Sušice, odkud pocházela rodina její maminky. „V Plzni na okrese se divili, že mám takovou radost z umístěnky do pohraničí, ale já ten šumavský kraj milovala,“ říká pamětnice. Po čase si ji vybral do pedagogického sboru ředitel základní školy v Klimentské ulici v Praze. „Na prvním stupni tam učila kolegyně Konečná, která uměla anglicky, francouzsky a německy. Ředitel Vohradník dostal nápad, že bychom na škole mohli začít učit jazyky, což do té doby nebylo běžné, učila se akorát ruština,“ popisuje Věra Perlínová. Projekt jazykově zaměřené školy tak vznikl už někdy kolem roku 1960.

Postupně se přidávali další učitelé a jazyková škola zpočátku sídlila v Ostrovní ulici. Po anabázi s navracením majetku po roce 1989 sídlila škola postupně v dalších objektech v ulicích Mikulandská, na Uhelném trhu nebo Vojtěšská. Co si ale tento projekt po celou dobu udržel, byl téměř až komunitní duch, který vedení a učitelé kolem školy vytvářeli. Věra Perlínová vždy věřila, že dobré vztahy s rodiči žáků jsou i základem dobrých vztahů s dětmi. Vsázela na autenticitu a vzájemnou důvěru mezi kolegy. Příběh Věry Perlínové se točí především kolem příběhu této legendární školy Brána jazyků na Praze 1. Stála u jejího vzniku, přes čtyřicet let zde učila a dvanáct let byla i její ředitelkou. „Nejkrásnější pro mě vždycky bylo, když k nám své děti posílali naši bývalí žáci. V některých třídách jich byla skoro třetina,“ usmívá se pamětnice.

Pro dokreslení atmosféry ve škole vypráví, že když v srpnu roku 1968 přijely do Československa tanky vojsk Varšavské smlouvy, vyrazila hned prvního září do školy s trikolorou na klopě. „S dětmi jsem pak v učebnicích ruštiny červeně přeškrtávala všechny texty o československo-ruském přátelství.“ Do problémů se ale nedostala. Škola byla velmi otevřená a nesvázaná represemi. Později sem často chodily i děti signatářů Charty 77 a vedení školy se tvářilo, že o tom neví.

Největší událost

Nevyhnutelně přichází při vyprávění i dotaz, jak pamětnice prožívala listopadové události roku 1989. „Pokládám to za největší událost svého života, prožívala jsem to strašně silně,“ vzpomíná Věra Perlínová. Popisuje atmosféru prvních revolučních dní, které trávila na demonstracích, většinou spolu se svými kolegy ze školy. I přes aktuální politickou situaci je ráda, že se u nás demokracii a svobodu podařilo prosadit.

K povídání o revolučních dnech připojuje i historku o návštěvě školy prezidentem Havlem: „Někdy v roce 2003 se Havel přestěhoval do Mikulandské ulice, vedle tělocvičny naší školy. Hned druhý den jsem mu, coby ředitelka školy, napsala, že ho vítám v sousedství a zvu ho k nám na návštěvu. Další den volali ze sekretariátu Kanceláře Václava Havla a vyptávali se na rozvrh tělocviků, pan prezident měl totiž kancelář tím směrem. Tělocviky probíhaly prakticky neustále, takže to jeho kancelář vyřešila protihlukovými skly. Po půl roce pak školu i navštívil, zavítal do jedné třídy na celou hodinu a velmi se to povedlo, děti byly báječné. Potom jsme ho pozvali na polévku, věděli jsme, že je má rád,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice.

Večer pod lipou

Se školou je spjatá tradice tzv. večerů pod lipou, které vznikly jako příležitost pro setkání všech absolventů a příznivců školy. „Děti vždycky předvedou, co se naučily nového, bývá to moc vydařené. Pro nás to byla příležitost navázat s rodiči pevnější vztahy.“ Věra Perlínová během vyprávění jmenuje i mnoho slavných absolventů, mezi které patří například také kambodžský král Sihamoni Norodom.

Ještě v době, kdy to nebylo běžné, navazovali přátelství s různými školami v zahraničí. „Byli jsme nezkušení a za vším zpočátku stála spíš naše drzost. Vyměňovali jsme studenty ze školy v Düsseldorfu, Švédsku, Francii. Byli jsme i v New Yorku, to ale skončilo po 11. září 2011, rodiče měli strach posílat děti tak daleko.“

Věra Perlínová je dnes už v důchodu, do školy za kolegy i dětmi dochází stále ráda. „Jsem optimista, všecko je jednodušší, když je člověk optimista,“ říká pamětnice závěrem.