Mgr. Věra Perlínová

* 1939

  • „Můžu se vás zeptat, kam jste šla studovat nebo kde jste začínala na škole?“ – „To je otázka zajímavá pro tu dobu, protože to byla 50. léta a v Novém Strašecí děti advokáta, tedy který nebyl dělníkem, milé děti, tehdy bylo důležité, jestli má dotyčný uchazeč o studium dělnický původ, tak ani moje sestra, ani já jsme nemohly studovat. Moje sestra vůbec všechny studia, podobně jako pan prezident Havel, dělala ve večerním studiu a pak na dálkovém studiu i vysokou školu a já už jsem to měla trošičku lepší, jenom jak se dělaly takové různé ‚boty‘, přeorganizování školství, tak chvilinku to byla osmiletá škola, chvilinku to byla devítiletá škola, a když se přecházelo z té osmileté školy na devítiletou, tak tam byl jeden rok takzvaný ‚jednoroční učební kurz‘. A bylo řečeno, že ty chytré děti půjdou na gymnázium po té osmé třídě a ty děti, které nejsou tak úplně nejchytřejší, tak tam zůstanou v tom jednoročním učebním kurzu. Já jsem měla samé jednotky – a zůstala jsem v jednoročním učebním kurzu, protože jsem nebyla dělnického původu. A přišlo mi to normální tehdy. No a pak jsme se stěhovali do Prahy a přišla jsem na gymnázium, pražské, normální, a tam už jsme jako zmizeli. Tatínek už nebyl advokát, tatínek už měl za sebou dokonce půlroční, jak bych dneska řekla stáž, ale byl povolán ze dne na den mezi černé barony. Víte, co to byli černí baroni? To byly takzvané armádní pracovní prapory. Dostal prostě předvolání na mimořádné vojenské cvičení, otec od dvou dětí, za 14 dní nástup. Nastoupil tam a byl tam spolu se svými vrstevníky, veleli jim desátníci a tito nižší důstojníci, kterým bylo okolo dvaceti let, a byli to, jak bych to řekla, no chovali se k nim, k těm starším vojákům příšerně. Ale opět můj otec nám o tom vyprávěl tak, že jsme zase z toho měli velkou legraci. To byl mimořádný dar, který měl můj tatínek.“

  • „Pan prezident Havel se na svoji penzi přestěhoval do budovy bývalé pošty v Mikulandské ulici. Čili byl přímým sousedem hřiště, kam chodily všechny třídy na tělocvik. Já jsem mu tehdy napsala dopis, že ho vítám jako starousedlice v Mikulandské, jako nového souseda a že doufám, že to bude fajn. Že mu přeju, ať se mu tady všechno daří a že ho eventuálně zvu do školy, kdyby se mu to hodilo. Druhý den zvoní telefon, Kancelář Václava Havla, a já už jsem se jako natřásala, tak jsem se jako česala, že to je pan prezident Havel. Nadnáším to, samozřejmě. A byla to jeho sekretářka a pan prezident že se ptá, protože má dveře do své pracovny na hřiště, kde jsou ty tělocviky, kolik je tam těch tělocviků asi. Já jsem řekla, že to zjistím od tělocvikářů. Zjistila jsem, že ty tělocviky jsou tam prakticky nepřetržitě, tam bylo hodně tříd v té škole. No a tak jsem jí to volala zpátky a ona řekla: ‚Ano, pan prezident si to tak asi představoval, takže v pořádku, my tam dáme protihluková skla,‘ ani slovem, že by nějaká žádost, že bychom to měli omezit. ‚Samozřejmě počítali jsme s tím, dáme tam protihluková skla.‘ No a pak slovo dalo slovo, já jsem to nenechala v klidu, já jsem to připomínala tu svoji návštěvu. Během asi půl roku pan prezident Havel přišel k nám do školy. Mě to moc těšilo, že jsem s ním šla po té ulici. Lidi se koukali, kdo to s ním jde, ‚Hele Havel‘, a tak, to bylo dobré. A pan prezident Havel přišel do třídy paní učitelky Wolfové, protože to byla učitelka, která učila ho učila právě, měla ho v osnovách. Učila o jeho knížce, která se jmenuje Pižďuchové, to vy asi víte, a byly tam děti ze všech možných tříd a ty děti byly úžasný. Stejně tak jako vy jste dobří. Prostě byli fajn a ten Havel, to taky byla zásluha jeho, protože uměl zlomit tu atmosféru velmi brzo, že to byla taková bezprostřední, milá hodina. Bylo to nádherné, nádherné.“

  • „Narodila jsem se v Praze, ale žila jsem prvních patnáct, šestnáct let svého života v malém městě blízko Prahy, v Novém Strašecí, a tím je celé moje dětství motivováno, protože tam se žilo takovým životem velmi ležérním a pro nás to bylo docela zajímavé tím, že můj tatínek, který tam byl jako advokát a velmi úspěšný advokát, tak jsme tam byli docela…, no měli jsme tam spoustu přátel. Jenomže pak přišel takzvaný Vítězný únor 1948 a můj tatínek přišel do své kanceláře, kde měl své knihy, svoji knihovnu, svoji slečnu, která tam mu pomáhala, pracovala s ním – a za jeho stolem seděl tehdejší předseda Komunistické strany v Novém Strašecí a říkal: ‚Soudruhu, tobě tady už nic nepatří, tvoje kancelář patří lidu,‘ nějak se tam vloupal. A můj tatínek šel o další dva dny později pracovat na pilu blízkou, jako dělník. Já nevím, jestli tam budete mít taky otázku, jestli jsem měla nějaké vzory, tak pokud by tam ta otázka byla, tak naším vzorem, protože já mám sestru, byli jednoznačně naši rodiče. A to proto zejména, že náš otec byl velký milovník legrace a ten tatínek náš šel prostě dělat dělníka na pilu a vrátil se z té první šichty a vyprávěl nám takové věci, že jsme se váleli smíchy a řekli jsme si, že to je strašná legrace, vlastně. A tudíž já jsem to dětství měla spojeno spíše s takovými příjemnými zážitky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.11.2018

    (audio)
    délka: 01:07:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Perla z Brány jazyků

Věra Perlínová v tanečních
Věra Perlínová v tanečních
zdroj: pamětnice

Věra Perlínová, rozená Šindelářová, se narodila 21. června 1939 v Praze. Dětství prožila s rodinou v Novém Strašecí. Otec byl advokát, který o svou praxi přišel po únoru 1948. Kvůli svému nedělnickému původu nebyla přijata na právnickou fakultu a nemohla tak pokračovat v otcových stopách. Náhodou se dostala na pedagogickou fakultu, kde vystudovala hudební výchovu a ruštinu. Po roce praxe v Sušici získala zaměstnání v pražské základní škole v Klimentské ulici. Počátkem 60. let tam vznikl projekt jazykové školy, dnešní Brány jazyků. Paní Perlínová zde přes čtyřicet let učila a dvanáct let byla tamní ředitelkou. Dnes je v důchodu a označuje se za životní optimistku.