„V tomto období mi profesor Keprt a profesor Havelka jasně řekli, to už měli stranické instrukce: ‚Budeme vás podporovat ve vědeckém růstu, uděláte si kandidaturu, ale habilitovat se nemůžete, učit nemůžete.‘ To mi řekli rovnou. Když se to dostalo na stranickou úroveň, tak mě potkal předseda stranické organizace. Byl to tělocvikář a pak ho zavřeli, protože vybíral na letní kurzy na přehradě studentské poplatky a pak je zpronevěřil. Tak ho i jako straníka zavřeli. A ten byl tenkrát ve stranické organizaci předseda a říkal: ‚Poslouchej, ty jsi dobrý student, my ti dáme přihlášku do strany.‘ Ježíš, do mě jako když píchne jehlou. No, nic jsem neříkal. Asi jsem se začervenal, ale nic jsem mu nevyvracel. Potkal mě druhý den a řekl: ‚Už z toho sešlo.‘ Tak už ho někdo informoval. A já měl takovou starost, protože jsem se bál odmítnout. To není jen tak. A jak bych se s tím vyrovnával? Naštěstí osud to zařídil. Někdo řekl, že jsem syn kulaka, a dal pokoj.“
„Dolehlo na mě, když otce odsoudili, tak v lednu mě zavolali do učiliště. My jsme bydleli asi pět set metrů na Novovysočanské na internátě. Když se jede rychlíkem do Prahy a přejede se Libeň, hned kousek vlevo je kostka, to je bývalý internát. Ve štrúdlu jsme chodili dolů na Harfu do učiliště. No tak mě zavolali do toho učiliště, tam byli dva fešáci v kožených kabátech a sdělili mi, že bylo rozhodnuto, že přeruším studium v učilišti a pojedu za matkou do Arnoltic u Rýmařova, kam ji vystěhovali 23. prosince 1952, když já byl v tom učilišti. Přijeli pod vedením pana Tatíčka a dalších z okresu s náklaďákem, ji a bráchu naložili a vysadili ji tam v Arnolticích na konci vesnice do domu, který se ani nedal zamykat. To, co se uvezlo na náklaďáku. Já jsem jel na Vánoce z učiliště domů a ani jsem je nestihl. No takže soudruzi přišli a sdělili mi, že se mám za ní přestěhovat. Že tam budu pracovat s ní, aby byla rodina pohromadě. A tam prý budeme pracovat, brácha tam chodil do školy a já tam budu s matkou pracovat na státním statku, to byl státní statek.“
„Já jsem postupně získával. Byl jsem tam nejmladší z kolegů. Byl to dobrý tým. Nejstarší se jmenoval Kobza, přišel od Siemensu, tam dělal lanovky. A ten pan Kobza řekl: ‚Kluku, s tebou musíme něco udělat, do té školy tě musíme dostat. V Olomouci bude málo zájemců, tam by tě mohli vzít, podáme přihlášku do Olomouce.‘ Já ani nevěděl, že v Olomouci nějaká vysoká škola je. Ale od děkana Fuky jsem obratem dostal zamítnutí. Tak on říká: ‚My se nedáme, my podáme stížnost na ÚV KSČ.‘ Tak jsme sepsali stížnost, že mě nikde nechtějí, že mám takové předpoklady, takové spolupráce ve fyzikálním ústavu a tak dále. Zrovna sekretářka měla odpoledne někam odejít, tak to nemohla naklepat. Já to dvěma prstama u ní naklepal a dodnes si pamatuju, že tenkrát ÚV KSČ sídlil vedle Prašné brány. Tak jsem v deset hodin večer jim tam nesl svoji stížnost. Hodil jsem ji do schránky. Za týden jsem měl telefonát do Elektromontážních závodů. Představil se soudruh Svoboda, že má na starost vysoké školy a akademii. Položil mi pár doplňujících otázek k té stížnosti a sdělil mi, že budu dodatečně pozván k přijímacím pohovorům do Olomouce.“
Jan Peřina se narodil 11. listopadu 1936 v rodině Jana Peřiny, který byl největším hospodářem v obci Odřepsy u Poděbrad. Od dětství se projevoval jako mimořádný talent v matematice a fyzice. Jeho otec v 50. letech odmítal vstoupit do zemědělského družstva, proto byl zatčen a odsouzen za neplnění hospodářských dodávek, což byl způsob, kterým komunisté likvidovali soukromé zemědělce. Jeho matka a bratr byli násilně odvezeni ze statku do rozpadlého domu v Arnolticích v Jeseníkách. Pamětník ukončil elektrotechnické učiliště v Praze a jako syna kulaka ho nechtěli vzít na další studia. Byl nucen jít pracovat do zemědělství. Nakonec zůstal v Praze díky pedagogům, kteří poznali, že výrazně vyniká v technických oborech, a vystudoval vyšší průmyslovou školu. Sám se po večerech po práci vzdělával ve fyzice a matematice. Po mnoha neúspěšných pokusech dostat se na vysokoškolská studia mu pomohli nadřízení, kteří mu poradili, aby si stěžoval na ústředním výboru komunistické strany. Pomohlo to - byl přijat na Palackého univerzitu v Olomouci. Kvůli svému původu se dál setkával s perzekucí ze strany komunistů, přesto se vypracoval v mezinárodně uznávaného odborníka v oblasti kvantové optiky. Je držitelem mnoha prestižních vědeckých ocenění, mimo jiné ceny Neuron pro nejlepší české vědce.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
