Věra Pěničková

* 1931

  • „Ti mě hodně podpořili, hlavně Dana Zátopková. Mám tady jejich diplom, podepsaný od Emila i Dany. Dana si mě všimla a řekla mi: ‚Hele, Věrko, ty máš dobrou postavu, abys házela buď oštěpem, nebo diskem. Zkus to.‘ Tak jsem to zkusila a oni mě donutili, abych napsala do Tyršova domu do Prahy. Byly tam dost těžké přijímací zkoušky v atletice. Musela jsem si vybrat – jestli skok vysoký, nebo skok daleký. Jenže jsem byla silnější postavy a neměla jsem na to ten švih. Dana mi řekla: ‚Přijď do tělocvičny a budeme trénovat. Musíš skočit těch sto patnáct centimetrů, jinak tě nevezmou.‘ Byla dost otevřená a doslova mi řekla: ‚Musíš tu prdel zvednout!‘“

  • „Viděla jsem, že se něco děje, tak jsem šla v teplákách ven na silnici. Teď slyším ty tanky, jak jeli od Frýdlantu. Já jsem byla tak odvážná, že jsem šla až k nim, jak se tam zastavily. Čuměl hlavou ven z toho tanku a před tím byl takový džíp. Já jsem ještě ze školy znala trošku ruštinu a říkám, proč přijeli, že tu nemají co dělat a ať odejdou. A on se na mě tak ošklivě podíval ten důstojník. Říkám si, Ježíš Maria, co se mnou teď bude. Pochopil, že mu nadávám. Pak se to zase rozjelo. Pan Mencl od nás z internátu byl taky zvědavý, šel po ulici až na náměstí, jak tam byli ti, co protestovali. A říká: ‚Nechoďte nikam, to jsou normální střely. Vždyť vás zastřelí, běžte domů.‘ Jednu tu střelu mi dal, tu nábojnici mám někde schovanou, je ještě plná.“

  • „Tam byly pavlače, byl to rohový barák, vevnitř okna a bylo vidět, že tam měla Hitlera a že to byl jako její manžel. Pracovala jako zdravotní sestra a poslední den chtěla utéct s kamarádkou Němkou. Podařilo se jí to, ale ona měla zbraň a už ti naši chlapi, mezi nimi byl i táta, ji nahnali, že ji zajmou a zavřou v Břevnovském klášteře. A ona si najednou takhle sáhla za halenku, vytáhla pistoli a začala po nich střílet. Naštěstí to tátu netrefilo. Tak ji potom naši dorazili a zastřelili. A ještě druhý den mi maminka říkala: ‚Hele, nekoukej, jdi k pekaři, jestli tam je zbytek nějakého chleba, tak to přines domů.‘ Zrovna jsem šla, když ji naši takhle chytli a hodili ji mrtvou na náklaďák.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 06.07.2022

    (audio)
    délka: 01:28:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Běž domů! Otec nechtěl, abych viděla upalování nacistů

Věra Pěničková na cestě do školy, 40. léta 20. století
Věra Pěničková na cestě do školy, 40. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Pěničková, rozená Musilová, se narodila 5. července 1931 v Liberci jako dcera československého legionáře z Itálie. Její rodina zde žila až do roku 1938, kdy došlo k anexi pohraničí Německem, posléze se rozhodli z bezpečnostních důvodů odejít do vnitrozemí. Válku i její bouřlivý závěr prožili v Praze nedaleko Strahovského stadionu. V červnu 1945 se Musilovi vrátili nazpět do Liberce a nedlouho poté odešla pamětnice do Nového Bydžova, kde se vyučila prodavačkou. Již v té době se stala aktivní členkou Sokola a v jeho řadách se připravovala na Všesokolský slet v roce 1948. Na počátku 50. let se rozhodla věnovat sportu naplno a podala si přihlášku do prestižního Tyršova domu. S přípravou na přijímací zkoušky pomáhala pamětnici zejména atletka Dana Zátopková. Po úspěšném složení zkoušek zde Věra Pěničková začala vést mládež a nacvičovat spartakiády. Později odešla pamětnice zpět do Liberce, kde se jí narodila v roce 1954 dcera Helena a kde se dál věnovala tělesné výchově. Když se 21. srpna 1968 dozvěděla o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Liberce, šla vynadat jednomu z důstojníků, že tu nemají co dělat a ať jedou pryč. Protiokupační postoje zastávala i později, z čehož měla problémy v zaměstnání a mohla pracovat již pouze jako vychovatelka. Pád komunistického režimu proto přijala s povděkem, vstoupila do nově obnoveného Sokola a stala se cvičitelkou starších žen. Aktivně cvičila až do roku 2014. V době natáčení (2022) žila v Liberci.