Vladimír Pekárek

„Když byla invaze, byli jsme na jihu Anglie, kde jsme ošetřovali vojáky. My jsme se zacvičovali na všechny (zranění), jednak na takovou menší chirurgii a potom hlavně na interní zdravotnictví a infekční nemoce. Bylo tam také hodně kapavky mezi vojáky, ale léčení bylo poměrně účinné. Když začala invaze, byla naše jednotka blízko místa, odkud vyjížděly lodě (Spojenců) na kontinent. Naše jednotka nebyla určená k vylodění, my jsme měli pouze ošetřovat pacienty a raněné, kteří se zúčastnili invaze. Blízko našeho kempu byl výcvikový tábor, kde vojáci nacvičovali výstup z invazních lodí. To se skákalo do vody, která byla asi do půli stehen, a rovnou museli jít a probíjet se ke břehu. My jsme raněných moc neměli, bylo jich méně, než jsme počítali. Němci totiž mohli poslat obrněnou divizi, která by to vše (invazi) hned zlikvidovala, ale oni nevěřili tomu, že to je pravá invaze, a mysleli si, že to je nějaký zastírací manévr. A proto obrněné divize, které už měli připravené, vůbec nepovolali. Ale tím udělali hlavní velkou chybu. Takže ty ztráty na životech byly o hodně menší, než se původně počítalo. Asi týden před invazí se konalo (na jihu Anglie) soustředění vojáků, kteří se měli zúčastnit invaze. Celá ta invazní operace byla hrozně utajená. Já jsem byl lékařem na ošetřovně, kde jsme měli připravených asi sto lůžek pro ty invazní vojáky. Dostal jsem k ošetření jednoho oficíra, který věděl, kde se vylodění uskuteční, a který byl tak hlídaný, že ani já jsem nevěděl, jak se jmenuje. Přidělili mu vojáka z military police, který ho hlídal, i když šel oficír na záchod, aby se nemohl s nikým setkat nebo bavit. To bylo vše naprosto utajené. Němci si mysleli, že invaze začne v nějakém městě nebo že zaútočí na přístav, aby získali přístup k vozovkám. Dokonce tam měli připravenou pancéřovou divizi, která ale nebyla poslána do boje, protože Němci mysleli, že přistání v Normandii je jen nějaký zakrývací manévr. Angličané i Američané, kteří se té invaze zúčastnili, byli velmi dobře vycvičeni a měli převahu nad těmi, co hlídali pobřeží (nad Němci). Bylo tam tedy hodně padlých, ti se nechávali na místě, a těch, kteří přijížděli k nám, nebylo mnoho a dalo se to zvládnout.“

„To jsem byl ještě v naší armádě, něco jsem vyřizoval v Londýně a večer jsem se vracel k jednotce do Huntingtonu a byl zrovna nálet. Naštěstí ale bombardovali jinou část města, než z které jsme my odjížděli, a tak jsem nasedl do vlaku. V tom dni jsem měl hrozné štěstí. Vlak vyjel v noci asi v deset nebo v půl desáté a směřovali jsme normálně do Huntingtonu. Já jsem si sedl do třetího vagonu za lokomotivu. Stala se taková věc, že náš vlak začali bombardovat a ta bomba se strefila zrovna do kolejí a zůstal po ní ohromný kráter. A ten náš vlak, ta lokomotiva a tendr s uhlím tam vlítly. Začalo to skákat a lítat. Protože bylo v kupé volno, nebyl tam žádný nával v tu dobu, tak jsem si lehnul na přední sedadlo. Jeden vagon letěl doprava, jeden doleva a náš vagon zůstal stát přesně před tou dírou, kde byla lokomotiva s tendrem. Mašinfíra i topič byli na místě mrtví a nedalo se již nic dělat. Jinak ve vlaku byli lidé trochu potlučení, ale nebylo to nic vážného. Já jsem měl to štěstí, že jsem ležel na sedačce, kde celá jedna část se uvolnila, a kdybych seděl, tak mi to přerazilo nohy. To bych býval o nohy přišel. Takže jsem vystoupil z vlaku a jako lékař jsem to tam trochu zorganizoval. Někteří lidé byli trochu potlučení, co jim spadly kufry nebo nějaké rance na hlavu nebo na tělo, ale nikdo nebyl nějak vážně raněný. Až tedy na ty dva mrtvé (strojvůdce a topiče). Bylo to tam ale dobře zorganizované, hned nám přistavili autobusy, které dopravily cestující na další zastávku, takže jsem do Huntingtonu přijel jen s malým zpožděním. Já jsem prožil nesčetně bombardování, asi čtyřicet nebo padesát. Ale měl jsem štěstí, že se mě nic nedotklo, ani vlásek mi to nezkřížilo. Jednou jsem byl na tancovačce v Birminghamu. Já jsem si zrovna odskočil na pivo a v tom byl vyhlášený poplach. Ale hudba hrála dál, Angličané už na to byli zvyklí, to už nebylo nic nenormálního. A vedle mě spadla zápalná puma, ta nebouchala, ale měla ohromnej žár, asi 2000 stupňů, a hned všechno zapalovala. Přiběhli ostatní vojáci a hodili na to pytel s pískem, protože takovéhle pumy se mohly hasit jen pískem. Tak na to hodili pytel a bylo po všem. V krytu jsem byl jen jednou. To jsem se zase vracel z nějaké tancovačky a byl vyhlášený poplach, a protože jsem byl s nějakou holkou, která měla hrozný strach, tak jsem s ní musel do krytu. Ale nic se dál nestalo, já jsem měl vždycky štěstí. Když jsem byl v Londýně, prodělal jsem tam několik útoků (bombardování). Bydlel jsem u kamarádů, kteří v Londýně studovali. Jednou spadla puma přímo do baráku naproti tomu našemu, ale nám se nic nestalo. Já jsem měl vždycky štěstí víc než rozumu. Když jsem se vracel domů z Indie, byla hrozná bouře na moři a všechno bylo pozvracené. Ale já jediný jsem chodil na oběd s kapitánem. Seděli jsme vždycky u takového dlouhého stolu pro důstojníky a byli jsme tam sami dva. Nikdy jsem žaludeční problémy neměl, zvykl jsem si na indickou stravu, ve které se hodně koření, a ještě teď musím mít vlastní koření, kterým tady dochucuji skoro všechna jídla.“

„Tak jsem nastoupil a odjel jsem prvním vlakem do Agde, to bylo malé městečko na jihu Francie, vlastně to byl sběrný tábor pro Španěláky, kteří, když Franko zvítězil, utekli do Francie. Já jsem prodělal normální pěší výcvik, pak jsem byl také u kulometné roty. Byl celkem klid, válka tehdy jakoby přestala. Nic se celkem nedělo, žádná střelba nebo něco podobného. My jsme měli celkem tuhý výcvik, abychom se připravili na to nejhorší. Také byla dost krutá zima, na tamější poměry to bylo něco výjimečného, protože tam obvykle vůbec nemrzlo. Ale ten rok 1939 až 1940 byla velmi krutá zima, a třeba my jsme měli takové umývárny s koryty, kde tekla voda, a v tom roce bylo vše zamrzlé. Ale nějak jsme to přežili. Já jsem tam nebyl jako lékař nebo zdravotník až na to, že jsem pomáhal v zubní ordinaci. My jsme na tom jako vojíni byli finančně hrozně špatně. Oficíři, ti měli nádherné platy, ale vojíni a poddůstojníci, ti na tom byli špatně. Měli jsme denně žold 50 santimů, frank byl prakticky jako koruna, ještě trochu míň, takže to bylo ani ne 50 haléřů na den. Ale Francouzi, kteří tam žili a pracovali, tak ti nás finančně podporovali. Chodilo se do hospody a na víno, litr takového toho obyčejného vína stál tři franky. Strava byla velmi dobrá a vyhovovala mi, takže na výživu jsem si nemohl stěžovat. My jsme jeli na frontu v květnu, když Němci napadli Francii a fronta se začínala částečně hroutit. Francouzská armáda byla dost demoralizovaná, protože hlavní síly, které měly Francii chránit, byly celou zimu na Maginotově linii. Na frontu šel první a druhý pluk. Já jsem byl zařazený do prvního praporu druhého pluku jako médecin auxiliaire – jako pomocný lékař. Francouzi byli otrávení z toho nicnedělání po celou zimu, kdy hlídali hranice, ale celou dobu se nic nedělo, až na jaře Němci zaútočili. Francouzi nebyli žádní vojáci, když se to začalo hroutit, tak jen ustupovali. My jsme jeli na řeku Marne, kde byly za první světové války hrozné boje, ale tentokrát jsme jen bránili Němcům v přechodu té řeky Marny. Když jsme jeli na frontu, tak jsme měli hned dva mrtvé. Při odpoledním odpočinku dva kluci čistili pušku nebo s ní nějak manipulovali, vyšel náboj, a byli oba hned mrtví. Jednomu ta kulka prolétla hlavou a druhému krkem a já jsem byl jen pár metrů od nich.“

„Po válce jsem nastoupil u profesora Teisingera, to byl nový obor, tzv. pracovní lékařství. Já bych býval zůstal v Praze na klinice, ale pan profesor jednou za mnou přišel a řekl, že po mně jde StB a že by bylo nejlepší, kdybych odešel z Prahy. Já jsem byl jako zahraniční ‚zápaďák‘ taková nedobrá kasta a taky se na nás tak pohlíželo. A tak mi pan profesor doporučil, abych z Prahy odešel. My jsme měli filiálku tohoto oboru, pracovního lékařství, také v Ústí nad Labem, kam jsme každý týden jezdili a střídali se tam. Já jsem tam pak jezdil nejčastěji, a proto jsem se tam tedy usadil. V okrese byl nedostatek lékařů, a tak si nás tam vážili. Měli jsme ale také hodně práce. Sloužili jsme normální služby a pohotovost, kdy sloužili jeden doktor, jedna sestra a šofér a tak jsme jezdili po celém okrese. Žil jsem si celkem dobře. O politiku jsem se nezajímal, do toho jsem se nepletl a držel jsem se jen medicíny. Kdyby nebyla válka, skončil bych asi jinak. Ve Vídni byla plastická chirurgie, kterou tehdy nikdo nedělal, a můj táta mi to také radil. Ale už k tomu nedošlo, přišel Hitler a bylo po všem. Jinak bych dělal plastickou chirurgii, která mě tehdy velmi zajímala, ale nebyla na to příhodná doba. Já jsem tam (v Ústí nad Labem) učil na zdravotce, v pedagogické škole, sestry jsem vyučoval, také jsem dělal soudního znalce... a nikdy nouze o práci nebyla. Ale musím tedy říct, že jsem nikdy nebyl nemocný ani raněný. Měl jsem prostě vždycky štěstí, jako bych byl z jiného světa.“