Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Nebrat nic moc vážně. Brát to tak, jak to je. Někomu se katastrofy vyhnou, někomu se nevyhnou.“
narozen v Brně v rodině právníka
bratr byl válečný letec v Británii
za války pomocný ošetřovatel ve Francii a Británii
studia ve Skotsku, poté sloužil jako lékař v britských jednotkách Royal Army Medical Corps v Anglii, později v zámoří
po válce pracoval jako lékař v Indii, po návratu do ČSR se dál věnoval zdravotnictví a lékařské praxi
žije v Táboře
Vladimír Pekárek se narodil v Brně, kde jeho otec pracoval jako finanční úředník. „Jmenuji se Vladimír Pekárek. Narodil jsem se v Brně 29. ledna 1913. Můj otec se narodil v roce 1864, byl vrchním finančním radou v Brně. Byl neuvěřitelně nadaný na jazyky, kromě němčiny, kterou mluvil stejně dobře jako česky, se domluvil francouzsky, polsky, srbochorvatsky, rusky a ovládal i řečtinu a latinu. Za první světové války působil jako voják, ale díky jeho jazykovým znalostem a přehledu v oboru finančnictví nenarukoval do druhé světové války, ale zůstal v Brně jako civilista. V rodině nás bylo šest dětí, pět kluků a jedna holka. Nejstarší byl Zdeněk, který se narodil v roce 1900. Pak se narodila moje sestra Milada, ta byla odborná učitelka, pak Pepa, který se stal bankovním úředníkem. Potom byla mezi námi deset let pauza a v roce 1913 jsem se narodil já. Pak byla opět necelých pět let pauza a narodila se dvojčata Karel a Jára. Tedy v odboji jsme byli jenom my dva, já a Zdenda, ti ostatní zůstali v Brně. Karel studoval práva a Jára studoval vysokou lesnickou školu v Brně, ale všichni sourozenci jsme byli celkem dobře ‚umístění‘.“
Starší bratr pana Pekárka Zdeněk (ročník 1900) sloužil u britského letectva jako inženýr a letecký vývojář. Pan Zdeněk byl také pilot, ale v Británii už kvůli svému vyššímu věku nelétal a věnoval se pouze výzkumné činnosti. „Můj bratr Zdeněk byl před válkou inženýrem a pracoval v leteckém průmyslu. Měl známou letušku, která zařídila, že se dostal do Anglie. Tehdy bylo v letadle jen asi deset nebo dvanáct míst pro pasažéry, a tak bylo nesmírně obtížné sehnat lístek. Bratr tedy odešel v roce 1938, a jakmile vypukla válka, dal se do armády. Byl nejdřív krátkou dobu v našem letectvu, ale protože už byl starý a nemohl létat, přestoupil do Farnborough, to byl anglický letecký ústav, kde byl prakticky po celou válku. Po válce přijel navštívit rodiče, ale jinak se natrvalo odstěhoval do Kanady, kde také potom zemřel.“
Pan Vladimír i jeho sourozenci od mládí často a rádi cestovali. Po maturitě na reálném gymnáziu v Brně v roce 1933 nastoupil spolu se svými kamarády Patzoldem a Jozou na studia medicíny. Před nástupem na vysokou školu jeli mládenci na prázdniny po Evropě. Pan Vladimír se domluvil německy, francouzsky a srbochorvatsky. V rámci letního výměnného programu se dostali do Francie, kde ale kamarády zastihla válka. „Když vypukla válka, byla možnost, že se ještě posledním vlakem vrátíme domů. Můj kamarád Joza to tak udělal, protože si myslel, že bude mít možnost zbývající zkoušky složit doma, ale to se bohužel nestalo, protože Němci vysoké školy stejně zavřeli. Já a kamarád Patzold jsme se tedy rozhodli zůstat… Chtěl jsem dostudovat ve Francii, v Montpellier, ale nepodařilo se to. V roce 1939 to ještě nebylo možné a v příštím roce Francie padla.“
„V říjnu 1939 jsem byl mezi prvními, kteří vstoupili do armády k československému pluku. Měl jsem pořadové číslo A3. Po standardním pěším výcviku jsem se zapojil jako pomocný zdravotník v Agde u jednoho zubaře – Slováka. Bydleli jsme v takové ubytovně – byl to bývalý sběrný tábor pro uprchlíky ze Španělska za občanské války – kousek od města, kde jsme podstupovali vojenský výcvik, pěší, kulometný. Jako vojíni a poddůstojníci jsme na tom byli finančně špatně, žold byl 50 centimů na den, v té době jeden frank byl asi jedna koruna. Naštěstí můj starší bratr mi mohl z Británie poslat nějaké peníze…“
„Když byla v květnu 1940 napadena Francie, převeleli nás na frontu, kde jsem nastoupil u prvního praporu druhé roty jako pomocný lékař. Jeli jsme na frontu, když se fronta už začínala hroutit. Francouzi nebyli žádní pořádní vojáci, hned ustupovali. Zaujali jsme postavení na řece Marně. Tam jsme také ztratili první dva vojáky. Jako pomocný lékař jsem měl kolo, což mi při ústupu mnohokrát zachránilo život. Jeden z našich vojáků byl raněný a já jsem byl poslán, abych ho ošetřil. Kousek přede mnou padl granát, tak jsem skočil do jámy po tom granátu, druhá střela většinou na stejné místo nepadne. Němci po mně cestou stříleli z kulometu, kulky kolem mě hvízdaly... Silnice byly plné ustupujících lidí s trakaři dvoukoláky, někteří neměli nic, tak si museli majetek vzít jen tak do ruky, co pobrali. Někteří měli auta, ale když došel benzín, tak byla nepoužitelná a oni museli jít pěšky. Dorazili jsme do vesnice nebo městečka, kde bylo pár starých lidí. Někteří vojáci tam rabovali obchody s potravinami, o nic jiného nebyl zájem. I my jsme si vzali jídlo a chleba. Bylo tam také víno, ale nemohli jsme se moc napít, protože bychom postupovali pomalu a mohli bychom padnout do zajetí. Čechoslováci však do zajetí padnout nesměli, to by byla jejich smrt, byli jsme pro Němce dezertéři, kteří utekli z Reichu. Zažili jsme tam i přímý útok německých bombardérů, které ale byly na poslední chvíli zahnány francouzskými stíhačkami, takže nedošlo k plnému útoku na civilní obyvatele. Na nějakou dobu jsme se v tom zmatku ztratili jednotce, ale naštěstí kolem jelo nákladní auto směřující k naší jednotce, tak nás vzali.“
Po návratu do tábora v Agde se muselo rozhodnout o dalším postupu. Měli dvě volby, buď ustoupit do severní Afriky, nebo do Británie. Rozhodlo se, že se přesunou do Británie přes Gibraltar a poté podél španělského pobřeží vzhůru. „Nalodili jsme se na nákladní loď Northmoor, která běžně převážela uhlí. Cestovali jsme v nákladním prostoru, takže jsme byli po chvíli černí jako mouřeníni. Muselo se cestovat potmě, beze světel. Na lodi jsem ošetřoval jednoho důstojníka, který chtěl spáchat sebevraždu, spolykal nějaké tablety, ale nějak jsem ho z toho dostal. Dopluli jsme do Gibraltaru, kde jsme se dali trochu dohromady, umyli se, najedli a přestoupili na anglickou loď Orient a již jsme směřovali do Anglie. V Anglii se k nám chovali moc přátelsky, hned nám nabídli čaj a sušenky...“
Pan Pekárek sloužil v letech 1940 až 1941 na ošetřovně u dělostřelců. Záhy byli jako zdravotníci převeleni do oblasti ostrých bojů, do Walesu. Celou dobu byl v blízkém kontaktu se svým kamarádem ze studií Patzoldem, který sloužil u pěšího vojska. Jako pokročilí medici byli v roce 1941 přiděleni k různým britským univerzitám. S dalším Brňanem Chytilem studoval ve Skotsku v Aberdeenu. Začátkem roku 1943 měl pak na skotské univerzitě promoci. „Na univerzitě jsem byl asi od dubna 1941 do února 1943, pak byla slavnostní promoce, kde jsem se setkal i s prezidentem Benešem, který se vyptával, jak se nám daří a co jsem chtěl dělat. Zajímavé bylo, že se naše promoční fotografie dostala i do jakéhosi časopisu v Čechách a můj otec mě na ní poznal, přestože jsme byli foceni zezadu. Fotografie zepředu se nesměly publikovat, protože by nás Němci mohli poznat, a to by bylo špatné.“
Pan Pekárek sloužil jako lékař v britských jednotkách Royal Army Medical Corps. Nejdřív u divize Southern Cross a později u Black Panther. U anglických jednotek sloužil jako internista a kromě toho, že prováděl jednoduché chirurgické zákroky, léčil i mnoho případů kapavky. Za invaze do Normandie byla jeho jednotka převelena na jih Anglie, do blízkosti míst, odkud spojenecké jednotky vyjížděly k invazním operacím. „My jsme nebyli určeni přímo k vylodění, ale měli jsme ošetřovat raněné, kteří se zúčastnili invaze. My jsme těch raněných moc neměli, bylo jich méně, než se počítalo, a mnohé stačily ošetřit lodní lékařské síly. Němci tam totiž mohli poslat obrněnou divizi, která by to vše zlikvidovala, ale oni nevěřili tomu, že toto už je pravá invaze, mysleli si, že hlavní síly se vylodí u některého většího města, mysleli si, že toto je jen takový zastírací manévr, a proto divizi neposlali. A to udělali hlavní velkou chybu. Takže ztráty byly o hodně menší, než se původně počítalo.“ Celá operace byla přísně utajená. „Ošetřoval jsem jednoho vyššího důstojníka, kterého na každém kroku hlídal člen britské vojenské policie, aby se nemohl střetnout s někým, komu by mohl plán invaze prozradit. Dokonce i na záchod ho doprovázel. Ani já jako lékař jsem neznal jeho jméno.“
Po úspěšné invazi v Normandii a po uklidnění situace v Evropě (alespoň z pohledu pana Pekárka se situace v Evropě uklidnila) byl na podzim roku 1944 opět pod vedením britských jednotek převelen do Indie. Za doprovodu konvoje lodí se plavil celý měsíc do indické Bombaje. Po několika dnech adaptace byl poslán na sever Indie do Laknau, kde se seznámil s místními tropickými nemocemi – především s malárií. Poté byl převelen do Kaknau, kde působil u své jednotky necelý rok, a poté ho převeleli do Malajsie. Plánovaná invaze do Malajsie se nakonec neuskutečnila, protože mezitím Američané svrhli dvě atomové bomby na Japonsko a Japonci kapitulovali. „Nalodili jsme se na loď směrující do Indie a poté do Evropy. Cesta zpět byla nesmírně náročná, protože bylo rozbouřené moře. V kabině bylo pod kolena vody. V Casablance jsme museli pobýt týden, aby nám opravili poničenou loď, a pak jsme teprve pokračovali do Anglie. Do Anglie jsme přijeli v lednu 1946, kdy jsem začal sloužit jako lékař pro vojáky vracející se z válečných front. V Anglii byl v té době nedostatek lékařů, a proto jsem tam zůstal ještě několik měsíců. Do Čech jsem se vrátil až v srpnu 1946. Měl jsem štěstí, že jsem nebyl raněnej ani nemocnej. Mně se všechno vyhnulo. Při náletech jsem už ani neměl strach, věřil jsem, že se mi nic nestane. Někdy jsem se při bombardování ani nevzbudil. Ačkoli jak jsem to počítal, tak jsem mohl být nejméně třicetkrát raněnej.“
Na lodích z Bombaje pak zažil velikou bouři, která poškodila loď natolik, že museli nouzově přistát v Casablance. Po týdenních opravách mohli pokračovat ve zpáteční cestě do Anglie. Do Británie se vrátil již po válce, v lednu 1946. V Británii stále nebyl dostatek lékařů, a proto zde zůstal ještě několik měsíců. Měl na starosti výstupní zdravotní kontroly vojáků, kteří se vraceli z válečných front zpět do civilního života. Do Československa se dostal až v srpnu 1946. Po válce se pan Pekárek věnoval pracovnímu lékařství. Profesor na klinice mu však poradil, aby odešel z Prahy pryč, protože se prý o něj zajímá státní bezpečnost. Pan Pekárek se přestěhoval do Ústí nad Labem. „V pohraničí byl nedostatek lékařů, ale taky hodně práce, vyučoval jsem na fakultě sestřičky, věnoval jsem se i soudnímu lékařství a práce bylo zkrátka dostatek. O politiku jsem se vůbec nezajímal a držel jsem se jen lékařství a medicíny,“ dodává pan Pekárek. V současnosti žije v Táboře v domě s pečovatelskou službou a trochu ho mrzí, že všichni jeho kamarádi již umřeli a on je na světě už sám. V Táboře není prý ani jeden odbojář či válečný hrdina.
Poselství pro budoucí generace? „Nebrat nic moc vážně. Brát to tak, jak to je. Někomu se katastrofy vyhnou, někomu se nevyhnou.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Julie Šilhánová)