„V prvním ročníku na teologické fakultě jsem šel společně s filozofkou Lenkou Votavovou [Karfíkovou] na přednášku k profesorovi Hejdánkovi do Slovenské ulice. Sešlo se tam víc lidí a on pořád nešel a nešel. Později se ukázalo, že byl zadržen StB. Když jsme odcházeli, tak nás dole u vchodu chytili StBáci. Zatkli nás a odvezli do Bartolomějské. Jel jsem ve stejném autě s Tomášem Havlíčkem. Vyslýchali nás docela dlouho. Snažili se najít naše slabá místa. Bylo to absurdní a někdy až nepochopitelné. Tehdy bylo docela parné léto. Měl jsem na sobě sandály a v nich špinavé nohy. Najednou mi řekli, že zavolají fotografa, který moje nohy zdokumentuje, a že to pošlou děkanovi fakulty. Pak se mě ptali, co tomu řeknou rodiče, až se dozví, kde jsem byl. To mi vůbec nevadilo, ale trochu jsem začal mít obavy, když mi vyhrožovali psychiatrií. V té době jsem měl dlouhé vlasy a byl jsem introvert. Potom řekli, že půjdeme a ono to vypadalo, že půjdeme do nějakých cel v suterénu. U vrátnice mi však dali do ruky občanku se slovy: Tak mazej a běž pryč! Osmačtyřicítku jsem tedy nezažil nikdy.“
„Petr Uhl začal psát na stroji zprávu, tak jak se to ve Východoevropské informační agentuře dělávalo. Do toho přicházely telefonáty od různých zahraničních novinářů, kteří se ptali, zda je pravda, že tam někdo zemřel. Byly to oprávněné dotazy, protože po Praze kolovaly nejen informace o Martinu Šmídovi, ale i jiné zprávy o tom, že někdo viděl v ulicích lidi přikryté vlajkou. Pamatuji si, že jsem byl překvapený, když to Petr Uhl začal potvrzovat. Podle mě nevznikl žádný konsenzus na tom, že to je důvěryhodná zpráva. Pod dojmem dotazů mu to asi sepnulo, a tak přečetl část rozepsané zprávy a zbytek dovyprávěl bez čtení. Mluvil o přítmí podloubí a vše ještě trochu zdramatizoval. Nakonec se to takto odvysílalo.“
„Na Národní jsme potkali Luboše Rychvalského, kterého jsme znali od nějakého soudu. Společně jsme pak zašli do kavárny Slavie. Vím, že si k nám také na chvíli přisednul Saša Vondra a možná ještě někdo další. Luboš nás tehdy seznámil se záměrem založení Společnosti za veselejší současnost a hned také prezentoval návrh na první akci, tedy Běh třídou Politických vězňů za propuštění všech politických vězňů. Ten jsme uskutečnili hned prvního května a od té doby se běhalo každý den až do listopadu 1989. Horní část ulice tvoří Petschkův palác, tam jsme se scházeli. Pak jsme běhali až do Jindřišské ulice, kde jsme do schránek házeli lístky a pohlednice politickým vězňům. Jejich seznamy jsem díky spojení s Petrem Uhlem opatřoval já. Jednoduše jsem tak mohl obnovovat přehled o soudobých politických vězních.“
„Na jaře jsem začal pro Petra Uhla pracovat. Dokonce jsem měl i klíč od jejich bytu a chodil jsem tam psát zprávy. Česká pobočka Východoevropské informační agentury vydávala jednou za týden servis, ve kterém byly všechny hlavní zprávy. Rozepisoval jsem je na stroji. Když jsem na začátek nedal tlustý papír, tak bylo možné vytvořit i deset průklepů. Petr Uhl měl takový zvláštní, nekancelářský styl. Jednotlivá pare se schovávala na různá místa v bytě. Běžně k nim pak docházeli lidé z různých občanských iniciativ. Standa Penc z Mírového klubu Johna Lennona si to bral pod skříní. Někde jinde si to bral Standa Devátý nebo Honza Ruml. Toto rozmisťování tvořilo část mé práce. Dále jsem pak vyřizoval telefonáty na takzvaně štvavé vysílačky: Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a další. Někdy se zprávy také namlouvaly a posílaly třeba Ivanu Medkovi do Vídně. Petr Uhl měl takový speciální aparát, kam bylo možné zastrčit kazetu a odvysílat její obsah třeba na deset míst. Celkem tam tedy bylo deset pamětí, na kterých byly uloženy stanice.“
Petr Pazdera Payne se narodil 28. června 1960 v Praze. Jeho tatínek, syn amerického občana českého původu, se jmenoval Donald Harry Payne. Rodina sice neměla výraznější ukotvení v evangelické víře, i přesto byl Petr a jeho dva starší bratři posílán do náboženství. Touto cestou se také sblížil s evangelickou mládeží. V roce 1981 se úspěšně přihlásil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. O rok později musel kvůli odhalené účasti na přednášce Ladislava Hejdánka přerušit studia. V roce 1984 se na školu vrátil. Sbližoval se s okruhem evangelických a katolických intelektuálů a začal chodit na bytové přednášky filozofů a teologů. Na konci 80. let se aktivně zapojoval do řady opozičních iniciativ a účastnil se většiny důležitých pražských demonstrací. Začátkem roku 1989 se v souvislosti se zastrašováním kvůli plánované akci na podporu Salmana Rushdieho seznámil blíže s Petrem Uhlem a posléze začal pracovat pro Východoevropskou informační agenturu. Po událostech, které se v Praze odehrály 1. května téhož roku, založil s Bárou Štěpánovou a Lubošem Rychvalským Společnost za veselejší současnost. V létě mu byl po dokončení studia udělen státní souhlas a umístěnka na faru v Kadani. Ve stejné době také připojil svůj podpis pod prohlášení Charty 77. 17. listopadu 1989 byl jako demonstrant přítomen na Národní třídě a o zásahu SNB referoval ještě téhož večera na synodu Českobratrské církve evangelické. Následujícího dne pořídil známou nahrávku se lživým svědectvím Drahomíry Dražské a předal ji Petru Uhlovi. Po revoluci přednášel kapitoly z dějin křesťanství či úvod do filozofie na ČVUT, pracoval pro Člověka v tísni a založil nakladatelství Medard. Je autorem několika povídkových knih.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
