Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hildegarda Pawlusová (* 1929)

• narozena 5. listopadu 1929 v Mostech u Českého Těšína

• na Těšínsku vychodila polskou a posléze německou základní školu

• otec Josef Fusík byl za války povolán do wehrmachtu, sloužil jako strážný přístavu Le Havre

• později byl otec raněn a skončil v britském zajetí

• strýc František Fusík byl za války poslán do pracovního tábora na obsazeném polském území

• strýc František zemřel v sovětském zajetí

„Občas se mi to stává. Když někomu řeknu, že pocházím z Těšínska, dotyčný se mne zeptá: ‚A ty jsi Čech, Polák, nebo Němec?‘ Občas někomu odpovím, ale většinou si jen v duchu postesknu nad skutečností, že lidé na Těšínsku byli jen jakýmsi inventářem daného území, o kterém se vedly mocenské hry.“

O území Těšínska se vedly spory od nepaměti. Zůstaneme však ve 20. století. Za zmínku stojí málo známá tzv. Sedmidenní válka. Na popud tehdejšího prezidenta Masaryka vtrhlo vojsko Československé armády v roku 1919 na území Těšínska a později i hlouběji do Polska. Díky intervenci tzv. Dohody však byly boje záhy přerušeny a v únoru 1919 bylo v Paříži podepsáno příměří. Sporné území bylo později připojeno k Československu.

O deset let později 5. listopadu 1929 se narodila moje maminka Hildegarda Pawlusová (rozená Fusíková), která nám vypravuje svůj příběh. Její rodiče ji přihlásili na německou školu, neboť tenkrát byl na Těšínsku výběr tří škol. Česká, polská a německá. Těžkou dobu hospodářské krize let třicátých vystřídala časem doba snad ještě těžší. Byl podzim a psal se rok 1938.

Polští vojáci obsadili českou část Těšínska (odveta za rok 1919), která byla záhy oficiálně připojena k Polsku. Vše proběhlo hladce a až na výjimky zcela bez odporu. České a německé školy byly zrušeny. A tak se moje maminka v pátém ročníku obecné školy ocitla na škole polské. Necelý rok nato (1. září 1939) vypukla válka. Polskou okupaci vystřídala okupace německá. Maminka se sice vrátila na německou školu, ale muži odcházeli do války a byli přinuceni obléct uniformu wehrmachtu.

Mosty u Českého Těšína. Tak se jmenovala vesnice, odkud pochází rodina Fusíkových: Josef Fusík (nar. 1906) s manželkou, malým synem Alfrédem a dcerou Hildegardou, tedy pamětnicí příběhu a mou maminkou. A také František Fusík (nar. 1910) s manželkou a synem Rudolfem. Oběma bratrům hrozilo odvedení do války. Ještě v roce 1942 však byli oba muži stále ve svých rodinách. A protože Hitler už dobyl velkou část Evropy, svitla naděje, že válka brzo skončí.

Napadení Sovětského Svazu však tyto naděje definitivně pohřbilo. A přišla další rána. František byl zatčen. Nikdo nevěděl proč, nevěděl to ani on sám. Ve vesnici kolovaly zprávy, že zatčení bylo na základě falešného udání. Krátce poté byl František německými trestními orgány deportován do pracovního tábora na polském území. Podílel se na jakési gigantické stavbě o jejímž účelu nikdo nevěděl a vědět nesměl.

Podzim roku 1942 velmi brzo vystřídala nebývale krutá zima. Daleko na východě se schylovalo k rozhodujícímu obratu druhé světové války. Stalingrad. Tatínek Josef Fusík obdržel povolávací rozkaz. Byl však odveden na západní frontu a sloužil jako strážný v přístavu v Le Havre ve Francii. Ocitl se tedy v relativním bezpečí.

Tajná monstrózní stavba, na níž pracoval strýc František, nabírala časový skluz, a tak se vedení stavby rozhodlo dělníky motivovat. Kdo příkladně a tvrdě pracoval, mohl získat krátkou propustku domů. Strýc František jednu takovou propustku také obdržel a ocitl se doma. Později dostal i další propustky, maximálně však jednu za měsíc. Kruté podmínky, tvrdá dřina, hlad a zima sice poznamenaly jeho tělo, nikoliv však charakter. Ssvůj krátký čas dovolenky dělil mezi obě rodiny. V sobotu byl u své ženy a dětí, v neděli u rodiny svého bratra. Neodpočíval, naopak se snažil za pár hodin dohnat práci, kterou v obou rodinách neměl kdo vykonávat.

Strýc František na podzim roku 1944 při jedné z propustek přiznal, že je na konci svých sil a obával se, zda přežije další zimu. Ale obavy nakonec vystřídala na Vánoce 1944 euforie. Východní fronta už dosáhla Polska. Německé vedení stavby vybavilo dělníky doklady a propustilo domů. Sami pak úprkem směřovali na západ. František doma objímal svou ženu a syna. Pohublý a útrapami zničený si dal týden odpočinku a ihned po novém roce si plánoval najít práci. Německé úřady ihned viděly ve Františkovi volnou kapacitu. Než se vůbec stačil poohlédnout po nějaké práci, obdržel povolávací rozkaz. Byl leden 1945, pouhé čtyři měsíce před koncem války.

Ačkoli se německá propaganda snažila, všem bylo jasné, že konec se blíží. Lidé nebyli hluší a den co den slyšeli vzdálené dunění děl ze směru od Polska. Proto se taky konala rodinná porada. Ve hře bylo totiž i neuposlechnutí povolávacího rozkazu, skrývání se v nedalekých Beskydech, případně možnost připojit se k partyzánům. Válka přece musí každým dnem skončit. Avšak druhá miska vah byla daleko zatíženější. Němci se před blížícím koncem chovali neobyčejně mstivě. Zejména dezertéři byli nemilosrdně stříleni a blízké rodiny zběhů rovněž.

Na seřadiště nových odvedenců byl velmi smutný pohled. Strýček František byl jeden z mála zralých mužů. Většinu branců tvořily téměř děti. Německá mašinérie už neměla z čeho brát, a tak se dopouštěla neodpustitelného zločinu, když těsně před koncem války posílala na smrt chlapce, kteří nikdy nedrželi v ruce zbraň a ani se to už nemohli naučit.

Za nějaký čas byla v Těšíně instalována obrovská protiletadlová děla. Jenže fronta nabrala jiný směr. Němečtí vojáci s celou bojovou technikou opustili Těšínsko a směřovali na Opavu, kde měli soustředit poslední zbytky své síly a postavit se na zoufalý odpor Rudé armádě. 3. května vstoupila Rudá armáda na území Těšínska a osvobodila ho. Tady válka skončila. Nikoliv však problémy, které vstup sovětských vojáků způsobil.

Asi týden nato vedli po silnici ze směru od Ostravy do Těšína sovětští vojáci zajatce. Moje maminka se šla podívat. Viděla neuvěřitelně smutný pochod vojáků, kolem nichž se kromě sovětských dozorců procházela snad sama smrt. Najednou ale zaslechla volání: „Hildo!“ Maminka poznala svého strýčka Františka a hrnula se k němu. Stihli si vyměnit pár slov, než vstoupil na scénu sovětský dozorce, který maminku povalil do příkopu, a pažbou své zbraně ji nemilosrdně bil.

Zraněná maminka utekla domů. Vyhledala svou matku, vše jí vylíčila, načež začala záchranná akce za propuštění Františka ze zajetí. Hlavní roli přebral Františkův otec Josef. Byl za první války v ruském zajetí a pochytil ruštinu. Dědeček Josef nalezl zajatce a oslovil nejvyššího důstojníka. Vysvětloval mu situaci: „František není žádný Germán, naopak byl několik let v pracovním táboře jako vězeň,“ žádal a prosil důstojníka, aby mu syna propustil. Sovětský důstojník zřejmě porozuměl a slíbil mu, že za láhev vodky mu Františka propustí.

Šest let se žádný alkohol neprodával. V místní hospodě mu hostinský přiznal, že měl malou zásobu alkoholu, aby se svými štamgasty oslavil konec války, ale štamgasty předstihli sovětští vojáci a obrátili hospodu vzhůru nohama. Dědeček si uvědomil, že i kdyby tu láhev sehnal, nemá žádnou protihodnotu. Německou marku už nikdo nechtěl. Sám byl velmi chudý a nevlastnil žádnou cennost. Jen hodinky.

Čas ubíhal. Dle známého železničáře měl transport zajatců odjet nad ránem. Relativně tedy ještě byl dostatek času. Poslední šance, jak získat láhev vodky, se skýtala ve zdejším známém a neoblíbeném „šejdíři“, který nemilosrdně kupčil nejen s nejrůznějším majetkem, ale i s osudy lidí. Ten dědečka ubezpečil, že láhev vodky vlastní. Hodinky jej však nezaujaly. Měl zájem o sváteční oblek z kvalitního předválečného materiálu. Takový oblek dědeček skutečně měl, a tak následoval závod s časem. Vrátil se domů, popadl oblek a utíkal zpět k překupníkovi. Obchod se zdařil. Dědeček se s lahví vodky, sotva popadaje dech, blížil k seřadišti zajatců. Prostranství bylo však prázdné.

Z posledních sil doběhl na nádraží, kde viděl odjíždějící vlak. Železničář mu potvrdil, že zajatci skutečně odjeli. Podařilo se totiž sehnat vagóny dřív, než původně plánovali. Na těšínském nádraží seděl starý, zlomený muž. Nedokázal zachránit svého vlastního syna a vyčítal si to. Známý železničář se ho snažil utěšit: „Josefe, dělal jsi, co jsi mohl. A kdo ví, zda by si ten důstojník nevzal jen láhev a syna ti nepropustil. Vždyť víš, že můžou všechno a jediný argument je pro ně samopal.“ O osudu strýce Františka v sovětském zajetí nebylo dalších šest let nic známo.

Vraťme se tedy krátce a sledujme osud tatínka Hildegardy, Josefa Fusíka. Relativně klidná služba strážného ve Francii se po vylodění v Normandii náhle změnila v peklo. Záhy byl tatínek těžce raněn a ocitl se v britském zajetí. Šance na přežití byly minimální. V tomto smyslu také organizace Červený Kříž informovalarodinu. Slova „těžce raněn“ jsou červeně podtržena, což podle sousedů, kteří měli zkušenosti s podobnou korespondencí, znamenalo jediné. Tatínek se z války nevrátí.

Možná, že se osud zastyděl a trápilo ho svědomí, když naložil na bedra strýčka Františka tolik smůly. A tak se vše snažil napravit na jeho bratrovi. Josefa se v zajateckém táboře ujal britský lékař, jenž pocházel ze Slezska. Stal se tedy jakýmsi prominentním pacientem. Uzdravoval se. Po čase vstoupil do československé jednotky a 1. listopadu 1945 v Mostech u Českého Těšína konečně objal svou rodinu.

V roce 1951 zaklepal na dveře Josefa Fusíka a jeho rodiny muž středních let: „Přináším vám zprávu o vašem bratrovi Františkovi.“ Muž začal vyprávět, jak odjížděl transport z Těšína. Většina zajatců byla zraněna, nebo nemocna. Během dlouhé cesty bez vody a jídla se stav zajatců rapidně zhoršoval. Jednou za čas procházel vagóny sovětský dozorce a pouhým pohledem zkoumal zdravotní stav zajatců. Kdo se mu nezdál, toho za jízdy vyhodil ven.

„Stál jsem vedle Františka. Dali jsme se do řeči. František mě prosil, ať pokud to všechno přežiji, podám zprávu jeho bratrovi. Hned na to si procházející dozorce všiml Františka, který byl těžce nemocný a už i opuchlý a vyhodil ho ještě živého z jedoucího vlaku.“ Láhev vodky a pět, či deset minut času rozhodly možná o životě mého prastrýce. Nikdo už neví, zda ta láhev byla někdy vypita. Ale přiznám se, že jednoho panáka z té láhve bych si dal. Na počest Františka, na počest všech těch neznámých lidí, kteří byli nedobrovolně a nemilosrdně vtaženi do mocenské hry.

Redakční poznámka: text se věnuje primárně osudům otce a strýce vypravěčky.