podporučík Jan Pavúk
* Neznámý
-
"Šlo se rychlým pochodem na Prahu. My jsme měli jet tankem, ale můj technický velitel Beneš mi říkal: ,Janko, nepůjdeme autem? – Sebereme tady auto! Autem tam budeme rychleji!‘ Tak jsme v nějaké dílně sebrali auto. Ani nevím, co to bylo za značku. Málem jsme na to doplatili, protože cestou nás zastavili vojáci z německé armády. Ale my jsme naštěstí vzali auto s protektorátní poznávací značkou a navíc naše uniformy byly podobné protektorátní armádě. Tak nás pustili a my dojeli až do Prahy."
-
"Na Pražském hradě jsme byli jako první. Bylo to myslím pátého května v noci, ale moc si to už nepamatuju. Tenkrát jsem jel do Prahy poprvé v životě. Jen si pamatuju, že na levý břeh Vltavy jsme se dostali přes železný most a pak až na Hrad. Báli jsme se ale vytáhnout prapor, protože bylo určeno, že první má být v Praze sovětská armáda. Stáhli jsme se do Dolních Měcholup za Prahou."
-
"Když jsem utekl, přišla domů zpráva, že jsem byl zajat a padnul jsem. Bylo to ale jenom maskování, aby Němci rodičům nevzali majetek a nedělali jim problémy. Já jsem se to dozvěděl někde u Dukly od jednoho kamaráda. Celou válku jsem domů nenapsal ani dopis, ani jsem nedal zprávu. Vlastně ani nevím, zda to šlo. Během cesty do Prahy jsem byl jen dva a půl kilometru od naší vesnice, ale neměl jsem dost času a nechtěl jsem vyděsit rodiče rychlým příchodem. Tak jsem tam šel až po osvobození Prahy, když jsem konečně dostal dovolenou. K domu rodičů jsem se dostal až v noci. Zaklepal jsem a volám: ,To jsem já, Janko!‘ Máma si myslela, že jsem bratranec, který k nim někdy chodil pozdě večer, aby ho pustili přes zahrady, kudy to měl blíž domů. Matka otevřela a šla si lehnout. Já tam jen překvapeně stál u dveří. Máma si pak začala myslet, že jsem četník, protože jsem měl na sobě důstojnickou uniformu. Pak rozsvítila, poznala mě a omdlela. Já jsem myslel, že je mrtvá. Že ten šok její srdíčko nevydrželo."
-
"Tam nebyla ani chvilka volného času. My jsme se museli například sami zásobovat. Někdy jsme neměli tři dny co jíst – třeba když byly nálety a my jsme se schovávali. Jednou jsme omylem zastřelili psa místo srnky, ale i tak to pro nás bylo jídlo. Lidé z okolních vesnic nám hodně pomáhali a podporovali nás, ale i oni jídlo schovávali. Partyzánů tam bylo totiž spousta a oni by ty vesnice úplně vyjedli. Řeknu vám jednu legrační příhodu. Jednou jsme měli hlad, říkali jsme: ,Kdyby tak byla nějaká slepice…‘ Ale všechno to bylo schovaný! Pak mě napadlo nad ránem zakokrhat. Ozval se kohout, a už jsme věděli, kde jsou slepice. Tak jsme si vzali slepici."
-
"Byl jsem u třetího praporu, kde působil jako kapitán Nálepka. Tehdy začalo ve slovenské armádě něco, čemu se říkalo partyzánština. Prostě spousta chlapců přebíhala z vojska k partyzánům. Mně ale Nálepka říkal, že ještě utíkat nemám, že jsem jim víc platný v armádě. Já jsem totiž dělal tehdy řidiče nákladního zásobovacího vozu. Převáželi jsme zbraně, náboje, munici a proviant. Já jsem věděl od Nálepky, kam mám dojet. A pak si partyzáni vzali, co bylo na voze. Prostě jsem dělal zásobovače partyzánům. Mohl jsem to dělat, protože jsem ještě nebyl podezřelý. Dost dlouho to takhle fungovalo, ale pak Nálepka musel utéct a zanedlouho po něm já, protože mě začali podezřívat četníci. Protože i jiní jezdili s proviantem a vždycky se vykrádalo jen z mýho vozu. Když už bylo hodně horko, tak jsem utekl taky – i s autem."
-
Celé nahrávky
-
nezjištěno, 15.10.2008
(audio)
délka: 44:55
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Jednou jsme omylem zastřelili psa místo srnky, ale i tak to pro nás bylo jídlo
Ján Pavúk pochází ze Slovenska. Jeho otec pracoval nějaký čas jako závozník v Praze. Ve vesnici byli označováni jako tzv. Rusnatci. Jaký mladý chlapec byl Ján v roce 1939 poslán do Rakouska, kde pracoval až do začátku války. Pravděpodobně v roce 1941 narukoval v Nitře do slovenské armády. Po šestitýdenním výcviku byl přičleněn jako technik k tankistům. Spolu s armádou se pan Pavúk přesunul na Ukrajinu a poté do Běloruska. Tam se rozhodl utéct z armády k partyzánům. Partyzánská jednotka působila v běloruských lesích. Partyzáni byli podřízeni sovětskému vedení. Vedení posílalo k jednotce ruské parašutisty, kteří měli u jednotky působit, spolupracovat s ní a pravděpodobně i kontrolovat její práci. Při jednom náletu byl pan Pavúk raněn. Jakmile to bylo možné, přešli partyzáni k československým jednotkám generála Svobody. Pan Pavúk bojoval na Ostravsku, mezi prvními pak dorazil do Prahy. Po válce zůstal pan Pavúk v armádě, odkud ho v padesátých letech vyhodili. Nadále pracoval v podniku vodních staveb.