Alena Pavlová

„Já jsem se vdávala v padesátém šestém a měna byla v padesátém třetím roce. To je pro rodiče další obrovská pohroma, protože mně řekl otec: ‚Alenko, jestli nemusíte, nevdávej se. Protože tvoje věno je ve vázaném vkladu. A to nikdy nedostaneme. To by byla velice ubohá svatba – jestli se nemusíš vdávat, nevdávej se!‘ A můj manžel, to byl taky svojský člověk, ale jinak, povídá: ‚Pane Zápeca, nemusíme se brát, opravdu ne. Ale já už mám hodně staré rodiče a já jsem nejmladší. A moji staří rodiče by chtěli, abych já se oženil. Takže já budu vlastně plnit jejich přání. A když Alenka bude souhlasit, tak nám nebraňte a my si tu svatbu uděláme jako sami.‘ No ten otec zíral!“

„Normálně jsem jela (20. srpna 1968) k autobusu do práce a teď najednou (ruské) tanky a letadla, jeden tank převrácený, kde zahynul jeden voják, Staré Místo se to jmenuje, mezi Jičínem a Libání. Jak se tank převrátil, tak ho samozřejmě nemohli vytáhnout. A my jsme dva dny kolem toho jezdili do práce, kolem toho tanku, ten kluk tam samozřejmě zařval. To bylo hrozný.“