Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Pavlíková (* 1956)

• narozena 26. ledna 1956 ve Vsetíně

• v letech 1975–1980 studovala historii a dějiny umění v Brně

• v letech 1980–1990 pracovala pro památkovou péči v Pardubicích

• od roku 1990 je ředitelkou a kastelánkou zámku ve Frýdlantu v Čechách

Jana Pavlíková, za svobodna Životská, se narodila 26. ledna 1956 ve Vsetíně. Na dětství v tomto podhorském městě na Valašsku vzpomíná ráda.  „Když se člověk narodí v horách, tak se pak necítí úplně dobře na rovině. Já jsem pak žila deset let v Pardubicích… Po čase jsem zjistila, že se tam necítím komfortně… Jsem tam dodneška doma – když jedu teď na Vsetín, tak jedu domů, i když tam od svých devatenácti let nebydlím.“

Od dětství chodila Jana do Sokola a na gymnastiku. Její tatínek působil jako cvičitel a maminka pracovala celý život jako prodavačka. I když dětství prožívala v šedesátých letech, tak si vybavuje, jak ze samot z okolních kopců scházely na nákup ženy stále s nůšemi na zádech a stavovaly se vždy u Janiny babičky, která bydlela ve vedlejším domě.  „Babičce se říkalo stařenka a měla velkou půdu, kde to krásně vonělo, protože ona chodila na bylinky, a objevovali jsme tam poklady ve skříních.“

Poznali jsme jiný svět

Ve Vsetíně nastoupila Jana na gymnázium a prožívala pěkná studentská léta. „S kamarádkama jsme chodily trampovat. Odjely jsme vlakem do jiné vsi a šly jsme do lesa.“ Hodně času trávila Jana s kamarádkami na chalupě u Velkých Karlovic. „Dělaly jsme ohně, hrály jsme na kytaru, hrozně nás to bavilo.“ Kromě toho ráda chodila do kina a četla.

Na gymnáziu ji začala zajímat historie. Janina maminka si představovala, že její dcera půjde studovat ekonomii, ale Jana si prosadila svou a udělala přijímací zkoušky na filozofickou fakultu, na historii a dějiny umění. V roce 1975 tak Jana nastoupila do Brna na vysokou školu.

Během studia se Janě podařilo vyjet na tři týdny do Francie, což tehdy nebylo úplně běžné. „Poznali jsme jiný svět, viděli jsme, že to jde i jinak.“ Jana byla ve Francii překvapená, že jejich vzdělání nebylo o tolik horší než to u západních studentů. „V té Francii jsme zjistili, že my známe hodně o světovém umění, ale oni neznali z českého umění nic. Je to velká země a zajímají se hlavně o to své.“

Záviděla jsem studentům, že mohli vidět Mykény

„Za socialismu byla hrozná šeď, jako dítě si to neuvědomujete, ale pak v mládí mi to začalo docházet,“ líčí Jana Pavlíková. V roce 1980 dostudovala vysokou školu a dostala práci v památkovém ústavu v Pardubicích. Práce památkáře se jí velmi líbila, ale cítila omezení tehdejšího sešněrovaného režimu. Chybělo jí i cestování, i když v osmdesátých letech se dostala do Řecka. „Záviděla jsem jejich studentům, že tam mohli jet na škole; já jsem během školy Mykény vidět nemohla.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 vítala Jana s nadšením, protože očekávala, že se zlepší situace i v jejím oboru.  „Za socialismu jsme cítili, že se to nedělá dobře. Po revoluci jsme si mysleli, že se to bude konečně dělat líp, ale naším ředitelem se stal člověk, který předtím stavěl elektrárny. To byl pro mě šok...“

Změna v památkovém ústavu v Pardubicích Janu otrávila natolik, že se rozhodla práci opustit. V památkovém ústavu jezdila často jako odborný pracovník na zámky, a tak se rozhodla, že se přihlásí na vypsanou pozici ředitele zámku ve Frýdlantu, nedaleko Liberce. Práci získala a na začátku devadesátých let se odstěhovala do Frýdlantu.

Vidím výsledek své práce

Zámek ve Frýdlantu byl v tu dobu specifický tím, že nespadal pod památkovou péči, a Jana se stala kastelánkou a zároveň ředitelkou. Měla tak relativně velkou svobodu v tom, co na zámku vytvářet. „Já jsem tady zažila fantastických dvanáct let, kdy jsme třeba opravovali věž, vnitřní výmalby.“ Pod kuratelu státní památkové péče se frýdlantský zámek dostal v roce 2002. Od té doby je Jana správkyní zámku. „Musíte umět jednat s lidma, což není vždy jednoduchý. Krásný je, že vidím výsledek té práce.“

Po přestěhování do Frýdlantu se Jana seznámila se svým budoucím mužem, provdala se a v roce 1993 se manželům narodila dcera Luisa, která dnes studuje doktorát na filozofické fakultě. Jana se kromě mnoha plánů se zámkem, který spravuje, chystá opravovat dva domy naproti zámku, kde by s manželem rádi otevřeli muzeum s ukázkou ze života středověkého měšťanstva. Mladým lidem by Jana Pavlíková ráda vzkázala toto: „Vzdělání je strašně důležité, nenecháte si toho tolik nabulíkovat.“