Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Pavlík (* 1927  †︎ 2022)

• narozen 18. 5. 1927 v Domažlicích

• gymnázium v Domažlicích

• Baťova škola práce ve Zlíně

• 1945 – zákopové práce

• kariéra učitele

• obnova staňkovského letiště

• 1948 – důstojnická škola letectva v záloze

• letecká akademie v Hradci Králové

• 1951 – bojový výcvik u 4. stíhacího leteckého pluku v Plzni

• 1952 – velitel letky, hlídkování nad západní hranicí

• 1953 – přeškolení na proudové letouny MiG

• instruktor létání, získána hodnost majora

• 1963 – inspektor nadzvukového letectva v Praze

• 1970 – náčelník taktické a střelecké přípravy

• 1985 – konec vojenské kariéry

• 1989 – aktivní účast na obnově Svazu letců ČSFR

• 1990 – zvolen prvním předsedou Svazu letců ČSFR

Mládí za války

 

Josef Pavlík přišel na svět 18. května 1927 v Domažlicích. Dětství prožil na malém hospodářství v nedalekém Staňkově. Josefův otec se za první republiky vyučil řezníkem a brzy nato převzal rodinnou hospodu. „Byl to velice dobrý živnostník.“ Dědeček z otcovy strany byl hospodský a dědeček z matčiny strany byl také živnostník.

 

Josef Pavlík dobře prospíval v obecné škole, a proto se ho rodiče rozhodli dát na gymnázium do Domažlic. Když byl ve čtvrtém ročníku, tak Němci na škole omezili výuku. „Ač jsem prospíval, tak nás jednu třídu vyhodili.“ Poté nastoupil na Baťovu školu práce ve Zlíně, kde se učil mechanikem na soustruhu. Studium bylo náročné. Každý den sedm hodin práce ve fabrice a čtyři hodiny vyučování ve škole. „Baťova škola práce byla nejtvrdší škola, co tady byla.“

 

Když se jednou Josef Pavlík vracel ze Zlína domů na týdenní prázdniny, musel čekat půl dne v Praze na vlak. Při procházce po okolí se ocitnul v Resslově ulici, kde se jen před pár hodinami v kostele ukrývali českoslovenští parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha. Všude byl nepořádek a po zemi se ještě válely matrace, kterými nacisti ucpávali větrací otvory kostela, aby tam mohli házet slzné granáty. „Uvědomoval jsem si, o co šlo. Dyť už mi bylo šestnáct.“

 

V roce 1945 byl Josef Pavlík, společně s ostatními studenty, převelen na zákopové práce. Vystřídal několik míst a nakonec skončil v Napajedlech u Otrokovic. Zde celý den kopal šest metrů široké a stejně hluboké příkopy, které měly zabránit postupu blížících se ruských tanků. Byla to těžká práce. „Bylo nás mraky. Bylo to v zimě, březen až duben. Spali jsme v sokolovně v Napajedlích. (...) Makali jsme od svítání do setmění.“ Ke konci dubna již slyšeli zvuky přibližující se fronty. Krátce nato se Josef Pavlík i řada dalších rozhodli pro útěk. Nebezpečí si neuvědomoval. „Mládí je takový dobrodružný. (...) Tak jsem vyrazil a náhodou jsem potkal svého bratrance. Ten měl strejdu u Prahy, ke kterýmu jsme přišli.“ Přesun přes republiku proběhl naštěstí bez odhalení. V Praze ještě Josef Pavlík stihl zažít revoluční dny. Byl svědkem útoku skupiny ruských vlasovců na německou kolonu. „Dokonce jsme dva nebo tři dny hlídkovali.“

 

Po osvobození Prahy se vrátil do rodného Staňkova. Cestou ještě musel překročit demarkační linii. „Tam plály ohně a čekalo se na ráno, jestli nás pustí.“ V té době už byla cítit euforie z konce války.

 

Dokončení studií a první zaměstnání

 

Po válce si Josef Pavlík doplnil zkoušky z latiny a francouzštiny a poté mohl nastoupit do septimy v domažlickém gymnáziu. O rok později úspěšně složil maturitní zkoušku. Rozhodl se pro tříměsíční abiturientský kurz v oboru psychologie a pedagogika a po jeho ukončení začal pracovat jako učitel.

 

Kariéra ve školství ho ale nenaplňovala tak, jak by si přál. Veškerý svůj volný čas proto věnoval obnově letiště ve Staňkově. „Já jsem nebyl absolutní iniciátor, ale dělal jsem jednatele aeroklubu.“ Všeobecná atmosféra obnovy národa a hrdosti na anglické letce záměru na obnovu letiště nahrávala. Pozemky získali z polí, která před válkou patřila německé menšině ve Staňkově. Dva kluzáky zase z nedalekého německého hangáru. I obnovená československá armáda měla zájem na výchově mladých pilotů, a tak činnost aeroklubu podporovala, a dokonce dodala nějaká zabavená letadla.

 

V roce 1947 se konalo slavnostní otevření letiště spojené s leteckým dnem. To už aeroklub měl na dvě stovky členů. „Fandilo nám tady spousta lidí.“ Na letecký den přilétl spitfire z Českých Budějovic, proběhla akrobatická show na dvouplošníku a další atrakce. „Pak se to rozběhlo a aeroklub začal prosperovat.“

 

Josef Pavlík se mimo aktivit spojených s aeroklubem věnoval také práci ve Svazu československé mládeže. „Ve svazu jsme byli všichni. To nikdo nepokládal za nějakej ten... Dokonce, poněvadž já jsem takovej blbec, tak jsem tam dělal i nějakýho funkcionáře. Já se za to nestydím. Tenkrát se to za politiku vůbec nebralo. Svazáctví bylo politický daleko pozdějš.“

 

Krátce po konci války Josefův otec těžce onemocněl a zemřel. Maminka tak na starost o hospodu a malé hospodářství zůstala sama. A Josef musel na vojnu.

 

Vojenská služba a kariéra letce

 

V roce 1948 nastoupil Josef Pavlík na vojnu. Využil možnosti přihlásit se k letectvu, protože jako absolvent gymnázia mohl zažádat o přidělení do důstojnické školy letectva v záloze. Před tím ale musel projít povinnou prověrkou. „Oni na všechny členy napsali do rodných měst, na národní výbor a na organizaci stranickou, aby udělali posudek. A oni na mě udělali dobrej posudek.“ A tak mu bylo, přes původ z živnostnické rodiny, umožněno nastoupit k letectvu do Pardubic. Před prvním vzlétnutím musel ještě absolvovat psychotesty i těžké fyzické zkoušky. Z 30 vojáků přihlášených k letectvu jich zůstalo pouze pět.

 

V Pardubicích létal rok na německých strojích C-3 Siebel jako navigátor. „Celej rok jsme lítali.“ Výcviku velel major Jakub Nietch z Anglie, který krátce po roce 1948 utekl přes hranice. V této době působili na vojně i další učitelé z Anglie. Josef Pavlík také vzpomíná na zkušeného instruktora ze Slovenska, který měl 14 válečných sestřelů.

 

Za dobu vojenské služby odlétal Josef Pavlík více než 95 hodin, včetně ostrého bombardování na letecké střelnici v Malackách. Létání bylo jeho životním snem, a tak se po ukončení vojenské služby rozhodl nastoupit na tříletou leteckou akademii do Hradce Králové. „Já jsem tam šel a už jsem měl navigátorskej odznak.“ Základy létání v prvním ročníku byly vyučovány na strojích typu Z-381. V druhém ročníku již přesedlal na náročnější stroj C-2 Arado. „Krásnej rok, na kterej do smrti nezapomenu.“ Ve třetím ročníku měl výcvik probíhat na letounech Spitfire, ale nakonec bylo rozhodnuto o letounech Messerschmitt. „Ročník před náma se tam zabili dva piloti.“

 

Na hradeckém letišti se Josef Pavlík také aktivně účastnil činnosti místního aeroklubu. Denní program měl nabitý, od pondělí do soboty se létalo a v neděli se věnoval činnosti vojenského aeroklubu. V roce 1951 leteckou akademii úspěšně ukončil.

 

Letiště v Plzni a hlídky v pohraničí

 

Následně byl přidělen ke 4. stíhacímu leteckému pluku, který sídlil na letišti v Plzni-Borech. Následoval bojový výcvik, a protože se Josef Pavlík osvědčil jako výborný pilot i voják, byl povýšen na velitele letky a instruktora létání. Mezitím dál pokračoval intenzivní výcvik s ostrou střelbou na pozemní i vzdušné cíle. Někdy v této době vstoupil Josef Pavlík do komunistické strany. Aby mohl pokračovat ve své armádní kariéře. „Já se za to nestydím. (...) Prostě to tak bylo.“

 

Od roku 1952 se začal zpřísňovat režim na západní hranici. Docházelo k mýcení pruhů lesa a stavbě zátarasů. Američané nad hranicí často přelétávali a dění si dokumentovali. Divize Josefa Pavlíka dostala rozkaz americké špionáži zamezit. „Hranice je dost křivolaká a oni lítali tak ve sto až dvě stě metrech, takže občas řízli tu hranici.“ Z lidových hlásek podél hranice často volali na posádku, když spatřili americké letadlo. V Plzni na letišti byli všichni v pohotovosti a připraveni vzlétnout. Takto prožili asi tři měsíce.

 

Josef Pavlík měl jako velitel druhé letky na starost úsek hranic od Rozvadova k Železné Rudě. Hlídkovat nad hraniční linii létal až čtyřikrát denně. „Protože tam už bylo vykáceno, tak se to dobře sledovalo.“ Nepřátelský letoun ale nikdy nepotkal. Američané měli výhodu lepší techniky i informací. „Měli tenkrát kvalitnější radary než my. A měli informace. Byli o hodně dál.“

 

Na letišti v Plzni i v celé republice sílila protiamerická propaganda. Válka v Koreji a přelety nad československým územím tomu dobře posloužily. Za sestřel letadla v pohraničí byly nabízeny finanční bonusy.

 

Josef Pavlík vzpomíná také na bojovou pohotovost, když dvě moderní proudová americká letadla přilétla až nad Plzeň. V noci se musel okamžitě dostavit na letiště, kde už měl připravené letadlo ke vzlétnutí. „Tenkrát v noci přiletěli dva Shooting-stary, dostaly se až nad Plzeň. Pravděpodobně zabloudili, ale mohla to být i provokace.“ V čase, kdy měl vzlétnout, už letadla byla na cestě z Československa.

 

Americké jednotky v příhraničí se postaraly i o další služební nasazení Josefa Pavlíka. Čas od času přes hranice vypouštěly balony naplněné héliem, které uvnitř skrývaly protikomunistické letáky. Piloti balony nejprve sekali vrtulí, potom na ně stříleli. „Jednou jeden můj kolega od 18. pluku sekal, ale letáky se mu dostaly do motoru a vysadil mu. Musel přistát nouzově.“

 

Za tři roky služby v Plzni nalétal Josef Pavlík na 400 hodin. Nevyhnul se ani technickým komplikacím, například když musel nouzově přistávat s vysazeným motorem či nevysunutým podvozkem. Přesto na plzeňskou službu vzpomíná v dobrém. „Tady jsem zažil nejkrásnější lítání na Messerschmittech. (...) Každej pilot toho Messerschmitta nemiloval. Já jsem ho miloval.“

 

Bratislava a Brno

 

V roce 1953 ale jeho milované stroje končily v armádní výzbroji a piloti byli přeškolováni na modernější proudové MiGy. Josefa Pavlíka převeleli k 2. stíhacímu pluku proudového letectva, který patřil do podřízenosti 2. stíhací letecké divize a sídlil v Bratislavě. Létání na strojích MiG-15, a později i MiG-19s a MiG-21pfm si užíval a ve vzduchu na nich strávil téměř 1000 hodin. V této době získal hodnost majora.

 

Krátce po převelení do Bratislavy začal studovat Vojenskou technickou akademii v Brně, kterou dokončil v roce 1958. Školu v této době navštěvovala také řada zahraničních studentů, hlavně z Egypta, Sýrie a Iráku. „Matika byla první rok tvrdá, ale dalo se to. (...) Kdo byl normální, tak to vyštudoval.“ Na studiích v Brně si našel také svou budoucí manželku. Krátce po absolvování školy se vzali a narodila se jim dcera.

 

Poté působil na letišti v Košicích a následně v Piešťanech. Podařilo se mu také dokončit výcvik na I. třídu a stal se instruktorem létání za všech povětrnostních podmínek.

 

Inspektorem

 

V roce 1963 dostal Josef Pavlík nabídku pokračovat v kariéře jako velitel 8. pluku v Ostravě a nebo odejít do Prahy dělat inspektora nadzvukového letectva. Rozhodl se pro cestu inspektora. „Obnášelo to zodpovědnost za výcvik nadzvukového letectva po odborné stránce.“ Vypracoval například metodiku pro přeškolování pilotů a předváděl a instruoval létání na MiG-21. S přepadovou verzí tohoto nadzvukového letounu provedl první let v Československu.

 

Když přišlo uvolnění politických poměrů v roce 1968, aktivně se účastnil obnovy Svazu letců. Po srpnových událostech ale tento svůj cíl musel odložit. „Naštěstí jsem to politicky přežil.“

 

V roce 1970 díky svým zkušenostem získal místo náčelníka taktické a střelecké přípravy. Po řadu let se tak podílel na praktickém výcviku všech tehdejších pilotů vojenského letectva. Za dlouholetou letecko-metodickou a instruktorskou činnost mu byl ministrem národní obrany udělen titul Zasloužilý vojenský letec.

 

V průběhu své kariéry se také aktivně zajímal o leteckou psychologii. V československé armádě byl tento obor neznámý, takže první informace získával z ruských časopisů. „Rusové překládali z angličtiny ty texty. V západním světě už tenkrát fungovala ergonomie.“ Zavedení principů ergonomie, tedy působení lidského činitele při letu, do struktur vzdělávání pilotů věnoval mnoho úsilí. Na toto téma publikoval řadu vlastních prací a podílel se také na modifikaci fyziologického trenažéru a jeho zařazení do výcvikového procesu.

 

Konec aktivní služby

 

V roce 1985 předčasně ukončil svou kariéru vojenského pilota a instruktora. Bratr jeho manželky utekl na Západ, a proto bylo dále nepřípustné, aby setrval v armádě. Díky dobrým vztahům s generálem Remkem, který v té době působil na pozici velitele letectva a protivzdušné obrany, dostal možnost nahlédnout do svých kádrových materiálů. „Tam jsem zjistil, že mě na ty MiGy [na počátku kariéry] nedávali kvůli třídnímu původu. Že jsem nebyl dělnickýho původu. Že táta byl hostinskej a uzenář. A já jsem byl učitel.“

 

Do důchodu ale Josef Pavlík nesměřoval. Na plný úvazek pokračoval jako civilní zaměstnanec v Meziresortní komisi pro řízení letového provozu. Na této pozici setrval dva roky. Věnoval se také popularizaci letectví. Překládal oblíbené knihy z ruštiny, napsal několik vlastních knih a publikací, a dokonce se podílel na scénářích k televizním filmům.

 

Revoluce a Svaz letců

 

Ještě před rokem 1989 začal Josef Pavlík a jeho kolegové připravovat obnovu Svazu letců. „Jakmile byl ten slavnej pochod na Národní třídě, tak už jsme se scházeli v pivovaře na Karláku. I civilisti. Já jsem tam byl za vojáky.“ Na obnovovacím Svazu letců ČSFR v roce 1990 byl Josef Pavlík s převahou zvolen jeho prvním předsedou. Za největší úspěch svého šestiletého předsednictví považuje vybudování struktury svazu a zejména prosazení Památníku padlým československým letcům ve 2. světové válce, který nyní stojí na náměstí Svobody v Praze. „To mi dalo dva roky práce.“

 

Za svůj přínos pro československé letectvo byl vyznamenán řadou ocenění. Asi nejvýznamnějším z nich byl záslužný kříž II. třídy, který v roce 2008 převzal z rukou ministryně obrany České republiky.

 

V současné době, i přes svůj pokročilý věk, dále pokračuje ve zkoumání bezpečnosti létání z hlediska ergonomie a jako konzultant spolupracuje s významnými institucemi. Za svůj život létal na 20 typech letounů, ve kterých strávil dohromady přes 2000 hodin.