Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pavlíček (* 1934)

• narozen 20. prosince 1934 v Městci Králové

• na konci války zažil v Poděbradech poslední boje s nacisty

• od roku 1946 studoval na Koleji Jiřího z Poděbrad

• v roce 1959 dokončil studium architektury

• byl hercem a režisérem amatérského divadelního spolku Jiří

• v roce 1971 stál u zrodu Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD)

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Poděbradech

Jan Pavlíček se narodil 20. prosince 1934 v Městci Králové. Jeho rodiče Václav a Františka se seznámili ve třicátých letech přes inzerát. Václav Pavlíček se narodil v roce 1875. Byl strojním inženýrem a za první republiky cestoval napříč evropskými státy a projektoval továrny. Kromě Jana měl další tři děti z předešlého manželství. Janova matka, narozená roku 1895, pocházela ze silně věřící rodiny. Měla patnáct sourozenců. Ve čtrnácti letech odešla sloužit do Vídně. Po první světové válce se vrátila do Českých Budějovic, kde se měla stát řádovou sestrou. V té době však Františku požádala ovdovělá teta z Poděbrad, aby jí pomáhala. Po smrti tety, která jí svůj dům odkázala, si Františka podala inzerát. Chtěla si najít muže, který by jí s domácností pomohl. Tak se seznámila s Václavem Pavlíčkem.

Začátek války jsem nevnímal, měl jsem z toho srandu

Ačkoliv se Jan narodil v Městci Králové, dětství i celý svůj život prožil v Poděbradech. Jedna z jeho prvních vzpomínek sahá do března roku 1939. Tehdy jako čtyřletý spatřil německé vojáky přijíždějící do Poděbrad. „Vidím to jako dnes. Od Riegrova náměstí přijížděla kolona motorek. Sněžilo. O kousek dál byla cukrárna, tam zastavili a všechno vyžrali.“ Janovi v tu dobu jako dítěti nedocházelo, co se děje. Pochopil až později. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začali Němci do Poděbrad posílat německou mládež na šestiměsíční pobyty. Hitlerjugend obsadilo školy a jiné veřejné budovy. Každý den pochodovali v šestistupech po kolonádě. Na jejich neustálou přítomnost ve městě vzpomíná i Jan „Jednou jsem hrál s kamarádama fotbal a kluci z Hitlerjugend se k nám přidali. Neustále u sebe nosili malou útočnou dýku. Během hry jsme se pohádali a oni najednou vytáhli ty kudly. Byli jsme úplně perplex. Naštěstí šlo jen o vyhrožování, a tak jsme hráli dál.“

Byl jako figura z filmu

Válečná léta plynula dál, Jan žil klidný dětský život. V roce 1943 však zasáhla celou rodinu smrt Janova otce. Na jeho pohřbu Jan poprvé v životě uviděl svého nevlastního bratra Josefa. Ten podle všeho v roce 1939 odešel z Německa do Velké Británie. Byl vyslán zpátky do Říše a stal se členem Schutzstaffel (SS). Jeho úkolem měla být vyzvědačská činnost, zřejmě byl napojen na polský odboj. Když Jan poprvé viděl svého bratra v uniformě, o jeho poslání nic netušil. Vše se dozvěděl až od své nevlastní sestry Albíny po válce. „Na pohřbu otce proti nám šel esesák, v koženém kabátě a v klobouku. On to byl Pepa. Já byl zvědavý, kdo to je. Pro mě to byla figura jak z filmu. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděl.“ Bratr Josef přespal u rodiny, nikdo z nich však netušil, jaká je jeho pravá identita. „Maminka mi říkala: ‚Nesmíš o tom s nikým mluvit, to se nikdo nesmí dozvědět.‘“ Po pár dnech Josef odjel a Jan už ho nikdy neviděl. Podle vyprávění sestry se Josef v roce 1944 pokusil o přechod do Polska. Byl postřelen a zajat Němci. Při výsleších se v horečkách prořekl. Na konci roku 1944 si přišlo gestapo i pro Albínu a poslali ji do koncentračního tábora Mauthausen. Josef z vězení později uprchl.

Když Praha volala o pomoc

Po smrti otce Jan se svou matkou strádali. Navíc válka jejich situaci ještě zhoršovala. Vytoužený konec přišel v květnu 1945. „Když jsem šel z houslí, po hlavní silnici jezdili Rusové a mezi nimi se objevilo německé auto. Někdo si hrál na hrdinu, ho, Němci vyskákali ven a začalo se střílet. Kolem mě to hvízdalo, tak jsem utekl do malé uličky a běžel jsem honem pryč.“ Jan vyvázl bez zranění. O pár hodin později se však před svým domem znovu střetl tváří v tvář s německou posádkou v plně ozbrojeném tanku. I v tomto případě se stihl včas schovat.

Nenávist k Němcům a touha po pomstě se po osvobození Československa nesla celou republikou. Ani Poděbrady nebyly výjimkou. „Viděl jsem učitele Modličovského, byl to štábní kapitán Československé armády, který se dal k Němcům. Byl tam taky ten samozvaný pohůnek s bílou páskou. Měl v ruce pálku a toho Modličovského mydlil. Přitom mu nadával do německých sviní. Později jsem se dozvěděl, že ho umlátil.“ Dále Jan vzpomíná na těla mrtvých Němců srovnaná na náměstí. Po několika dnech se situace uklidnila a život se začal vracet do starých kolejí.

Bylo to nejhezčí období života

V roce 1946 nastoupil Jan na nově vzniklou Kolej Jiřího z Poděbrad, která sídlila v poděbradském zámku. Na toto internátní gymnázium, vytvořené po vzoru anglických škol, byly přijímány převážně děti odbojářů či váleční sirotci. Své místo na gymnáziu našly také potomci významných podnikatelů, ale i část poděbradských dětí z obyčejných rodin, což byl případ Jana. Tato internátní škola se stala brzy prestižní, navštěvovalo ji mnoho později významných osobností. O několik ročníků výš chodili bratři Mašínové, Miloš Forman nebo Ivan Passer. Jeho mladším spolužákem byl Václav Havel. Na tato léta vzpomíná jako na nejhezčí období života. Na gymnáziu v sobě Jan objevil umělecké nadání, díky němuž se později dostal na fakultu architektury. „Na hodiny kreslení jsme měli výtvarníka profesora Sahulu… Jednou mi řekl: ‚U mě můžeš klidně malovat uhlím na balicí papír, protože ty máš jako jediný ve třídě talent.‘“

Po únoru 1948 se atmosféra na Koleji Jiřího z Poděbrad začala měnit, její původní poslání se pozvolna vytrácelo. Ředitel František Jahoda byl v roce 1951 donucen odejít a o dva roky později Kolej Jiřího z Poděbrad zanikla.

Začal jsem režírovat, i když jsem to neuměl

Jan odmaturoval v roce 1953 a odešel ke své nevlastní sestře Albíně do Prahy, kde studoval architekturu. Během té doby ho zlákalo herectví a stal se členem poděbradského Divadelního spolku Jiří. „Dostal jsem nabídku hrát prince. Ostatní chlapi nechtěli hrát takové ulízané role, ale mně to bylo jedno…Tak jsem na to kývnul a pokaždé když jsem přijel z Prahy, tak jsme zkoušeli.“ Jan nejprve ve dvou představeních hrál, pak začal i režírovat divadelní hry.  Po absolvování architektury v roce 1959 byl později ještě přijat na obor režie na DAMU. Kvůli sestře Albíně, o kterou se s matkou starali, nakonec na DAMU nenastoupil. Po dokončení vysoké školy Jana živilo projektování, ve volných chvílích se ale věnoval divadlu. V průběhu let získal mnoho ocenění za režii.

Vsedě jsme protestovali na náměstí, ale nebylo to nic platný

Život Janovi narušil až rok 1968. V srpnu jeli s  manželkou na motorkách po jižních Čechách. Po několika dnech dovolenou ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Byli jsme u hospody a tam řvalo rádio, že už jsou vojáci tam a tam. Tak jsme zaparkovali a šli jsme tam. Byli tam pohraničníci a ptali se nás, jestli nechceme přejít přes hranice, že nás převedou. Já jsem měl starou maminku, takže to bylo poměrně lehké rozhodování. Varovali nás, že když pojedeme dál, brzy je potkáme.“ Jan a jeho manželka se rozhodli vrátit urychleně domů. Vzpomíná si, jak v Uhlířských Janovicích tank přejel trafiku. Později se prý dokonce dostali do palby sovětských vojáků, ale vyvázli bez zranění. Po příjezdu do Poděbrad se Jan účastnil demonstrace proti okupaci. „Vsedě jsme protestovali na náměstí, ale nebylo to nic platný.“

Komunistka nade mnou držela ochrannou ruku

Po roce 1968 se utužil i dohled nad amatérským divadlem. Zatím ale neexistoval spolehlivý systém, který by mohl posuzovat jednotlivé ochotnické inscenace. I přes to se Jan cítil v divadle méně svobodný než dříve, nechtěl se však nechat spoutat komunistickým režimem. V roce 1971 se mu zrodila v hlavě myšlenka založení přehlídky amatérských divadel, kterou se rozhodl s Jiřím Benešem, šéfredaktorem časopisu Ochotnické divadlo, realizovat. „Vymýšleli jsme, jak to udělat, aby nám to odkývali, tak jsme z toho udělali Divadelní festival dělnické mládeže, o rok později už to byl Festival mladého amatérského divadla, tedy FEMAD. V roce 1972 proběhl první ročník. Jeho vznik byl však možný pouze díky jisté Vlastě Kovaříkové. „Byla to sice komunistka, ale držela nade mnou ochrannou ruku. Pomohla mě vysekat asi ze čtyř špatných situací. Sehnala nám peníze a díky ní jsme to mohli začít pořádat.“

Představte si, že jsou pryč

Zmíněná Vlasta opravdu Janovi několikrát pomohla. Po roce 1968 často do divadelních inscenací komponoval politické narážky. „Hráli jsme Těžkou Barboru a já si stoupnul na forbínu a řekl jsem: ‚Představte si, že jsou pryč.‘ Lidi se mohli zbláznit.“ Podobně lidé reagovali na jiné politické narážky, např. větu „Éto vaše dělo“, kterou původně pronesl Brežněv na jaře 1968 jako příslib, že se nebude vměšovat do československých záležitostí. Janovo chování však nezůstalo bez povšimnutí. „Jeden kolega z Nymburka mě udal, že jsem zesměšnil komunistickou stranu,“ tvrdí pamětník. „Pomohla mi s tím Vlasta Kovaříková, ta mě vždycky z každý šlamastiky vytáhla,“ říká. Jan tehdy vyvázl bez postihu, ačkoliv v divadle mnohokrát vyjadřoval posunky svůj nesouhlas s režimem. Následující léta se nadále věnoval režii a herectví. S divadelním spolkem vyhráli hlavní ceny na mnoha festivalech.

Začali jsme v divadle

S příchodem roku 1989 se začala měnit atmosféra ve společnosti. Události nabraly spád po 17. listopadu, kdy bezpečnostní složky brutálně potlačily pokojnou studentskou demonstraci. Zprávy o násilí se brzy rozšířily i mimo Prahu. „Jednou jsem viděl mého kamaráda Pavla, jak stojí u školy na korbě vozu a řeční tam. Hned jsem si řekl, že se něco děje, tak jsem si pustil rádio a tam jsem to slyšel.“ Jan se brzy začal v politickém dění v Poděbradech angažovat. Spolu s kolegy z divadla založil místní Občanské fórum (OF). „Scházeli jsme se po hospodách a organizovali jsme mítinky…Ti herci z Prahy, co na ně jezdili s námi, byli takoví osvícení. Přenášeli to i na nás.“ Po několika hektických týdnech mohl Jan oslavit konec totality v Československu.

Po roce od sametové revoluce, v listopadu 1990, Jan kandidoval za OF do poděbradského zastupitelstva. Na jedno období se stal zastupitelem města, poté komunální politiku opustil. Na divadlo nikdy nezanevřel a dál se angažoval ve Spolku Jiří.