Jiří Pavlica

„My jsme byli ve sklepě, a najednou nahoře byl takový řev: ,Raus aus dem Keller!‘ Tak jsme museli všichni ven, tam stál... to jsem viděl poprvé člověka, který má pěnu u pusy, oni byli úplně… Samopal a to vypadalo, že nás tam postřílí, my jsme se z toho sklepa tlačili po schodách, poněvadž kromě nás tam byli ještě dva nájemnici, čili též ty rodiny, byly tři rodiny vlastně, a stalo se to, že buď tank, nebo nějaký kanon střelil a právě trefil do toho našeho baráku a prostřelil nosiče a půl toho baráku se zřítilo, spadlo, čímž ten utekl a nás nechal, tam nás nechal, a my zase do toho sklepa.“

„Vedle nás byl takový dřevěný domeček, tam byla nějaká paní Šostíková, to už byla stará paní, já jsem k ní jako kluk chodil pro mléko, měla krávu, to tam shořelo, ten domek, a já jsem se tam šel podívat. To ještě, to bylo těsně, jak ti Němci utekli nebo se vzdali, já jsem tam přišel a tam jsem našel, jak byl chlév, tak tam ta paní Šostíková klečela na čtyřech, byla tak velká, úplně scvrklá, to byl jenom popel, jak větřík pofoukával, tak bylo vidět, že je to ta postava, vedle ta kráva, prasklé břicho, žlutý lůj z ní... (tekl).“

„Můj dědeček byl z první světové války hluchý, neslyšel nic, a v domnění, že se nic nedělo, tak snad možná slyšel záchvěv z kanonu nebo nějakého tanku, tak vyšel ven a jemu buď z nějakého automatu, nebo co prostřelilo tak ruku, tak měl tady, já nevím kolik, 20 děr, úplně. Tak hned do nemocnice, tam ještě Zdeněk [asi pamětníkův bratr] se snažil dotáhnout a tam řekli: ,Jedině amputace.‘ On nechtěl, tak v roce 1947 v té nemocnici zemřel, dva roky tam ležel na to.“