Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Paukertová-Leharová (* 1933)

• narozena 11. ledna 1933 v Praze jako Morávková

• 15. března 1939 se zúčastnil otec Břetislav Morávek schůzky prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně

• 9. července 1948 odešla s maminkou a sestrou za hranice

• studovala na marockém francouzském gymnáziu, na College of Europe v Bruggách a na londýnské ekonomické škole

• 1959 se vdala za Felixe Paukerta

• pracovala v Ženevě pro OSN

• 1968 - 1969 se svým manželem odcestovali na stáž v New Yorku

• v listopadu 1989 se účastnila kanonizace Anežky České v Římě a postarala se o účast dalších dvaceti Čechů

• od roku 1999 pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky

• v roce 2001 se po smrti prvního manžela znovu vdala za jaderného fyzika Františka Lehára

• v roce 2012 získala ocenění Významná česká žena ve světě

Za jejím dědečkem Františkem Udržalem, tehdejším poslancem, přišel v roce 1914 Tomáš Baťa a řekl: „Františku, tady máš milion korun a použij to podle svého uvážení. Odboj potřebujeme dělat a my tě podporujeme.“ Tatínek Břetislav Morávek se zúčastnil jako diplomat cesty s prezidentem Háchou do Berlína za Hitlerem. A strýc Arnošt Košťál schovával parašutisty skupiny Sliver A. Libuše Paukertová mj. zajistila účast Čechů na kanonizaci Anežky České v Římě.

 „Beneše bych osobně zaškrtil!“ řval Göring

Libuše Paukertová – Leharová se narodila 11. ledna 1933 manželům Libuši a Břetislavu Morávkovým. Její dědeček z matčiny strany František Udržal byl v letech 1929 – 1932 ministerským předsedou. Strýc Arnošt Košťál významně pomohl parašutistům ze skupiny Silver A. Jednoho zaměstnal ve svém pardubickém hotelu Veselka a pak jako hoteliér zajišťoval jídlo do krypty kostela Cyrila a Metoděje. Arnošta Košťála popravili na pardubickém „Zámečku“ 2. července 1942.

Otec Libuše Paukertové pracoval v oddělení protokolu na ministerstvu zahraničí, proto se v roce 1939 zúčastnil cesty do Berlína a stal se svědkem nelidského zacházení s prezidentem Háchou. Libuše Paukertová popisuje, že takto otce nikdy předtím ani potom neviděla: „Měl rudé oči. Dlouho plakal. Unavený a nemluvný.“ Po čase popisoval, jak se příšerně chovali, jak Göring vykřikoval, že by tam chtěl mít Beneše, osobně by ho zaškrtil. Po zatčení ministerského předsedy Aloise Eliáše se schoval tatínek do rodného kraje. „Byly tam podzemní chodby, které postavili ještě za Josefa II. Jako kluci je znali, tak se tam pak na pár týdnů schoval. Po kapitulaci Němců u Stalingradu se vrátil, už po něm nepátrali.“

Teta Marie s Alicí Masarykovou u rakve Jana Masaryka

Dědeček František Udržal se znal s Tomášem Masarykem už z říšské rady. Sestra maminky Marie pak pracovala pro Alici Masarykovou. Libuše Paukertová vzpomíná na Jana Masaryka jako na velmi sympatického člověka, kterého všichni milovali. Jeho smrt silně zasáhla celou rodinu. „Alice Masaryková zavolala mé tetě a řekla: ´Pojď se mnou, právě ho přivezli z pitvy sem do Černína, mám tam přijít, tak mě pojď doprovodit.´ Jan Masaryk měl kytičku za uchem. Jenomže jeho sestra se nešla podívat, jestli za tou kytičkou je rána ze střelné zbraně. Ta zůstala u dveří relativně daleko, pár metrů, modlila se, až potom řekla: ´Tak půjdem.´ A šly. Takže se tam vůbec nic nedozvěděly.“

Jako diplomat otec věděl, co se chystá. Proto bylo jasné, že v Československu nemůžou zůstat. „Přišli ho zatknout v den, kdy opustil pražský byt, to jest 25. února 1948. Už ho tam nenašli,“ směje se Libuše Paukertová. Přes hranice na jižní Moravě přecházel s dalšími členy odboje např. Radomírem Lužou, synem generála Lužy a Oldřichem Haselmanem.

Přes kopečky v blátě a bez bot

Libuše chystanou emigraci tušila. Maminka opakovaně naznačovala: „Ve škole dávej hlavně pozor na to, co můžeš použít taky v cizině, např. na matematiku, aby ti to jednou posloužilo.“ Mimo to věděla, že by tatínka zavřeli nebo popravili tak jako strýce Arnošta. V pátek 9. července 1948 si patnáctiletá Liba vzala na záda aktovku, ve které nebylo skoro nic, a s maminkou a jedenáctiletou sestrou Janou vyrazily. Přijela pro ně převaděčská skupina, která je zavezla do Kdyně. Hotel Modrá hvězda, ve kterém přespaly, je znám z „Akce kámen“. Ráno vyrazily. „Boty jsem si nekoupila, což byl problém, protože jsme se brodily blátem.“ Místo toho šla za peníze od maminky na představení Dalibor v Národním divadle, kam vedly i její první kroky po návratu do svobodného Československa v lednu 1990. Cesta přes hranice trvala dlouho, začalo se stmívat. Věděly, že musí jít za sluncem, tedy na západ.

Sestra po čase popisovala, že celou cestu cítila někoho za zády. Když dorazily do Bavorska, maminku museli v uprchlickém centru ošetřit, protože si rozbila koleno. Do ošetřovny přišel francouzský důstojník a chtěl, aby s ním šla ven. Ošetřovatelka ho okamžitě vyhnala. Ten se ale nedal, hned se vrátil a řekl: „Madam, jestli ještě chcete vidět svého manžela, tak bych Vám radil, abyste šla se mnou.“ Seběhly dolů a v černém autě, typickém pro francouzské služby, seděl za volantem tatínek. Dostaly velké, švýcarské čokolády s oříšky a odjeli spolu do Innsbrucku, kde sídlily francouzské služby, které rodině umožnily přechodné zázemí v hotelu „Zum goldenen Adler“ .Tam se Liba se sestrou šprtaly francouzštinu, protože rodiče zamýšleli pokračování exilu ve frankofonní zemi. Po několika týdnech se jim naskytla přes Olgu Masarykovou možnost ubytování v Ženevě.

Komunismus nefungoval, nefunguje a nikdy fungovat nemůže

Libuše nastoupila na konzervatoř a její sestra na základní školu. Otec našel práci v Casablance, tak se po třičtvrtě roce odstěhovali do Maroka, odkud po třech letech odešla Liba studovat do Paříže politicko-ekonomické vědy na Sciences Po. V roce 1955 nastoupila na další studia na College of Europe v Bruggách a odtud na londýnskou ekonomickou školu, kde se potkala se svým prvním manželem Felixem Paukertem, českým emigrantem.

Na této škole vypracovala doktorskou tezi, kterou pak komunisté zarazili. „To byla první teze, ze které plynou tři body. Že komunistický ekonomický systém nefunguje, za druhé, že nemůže fungovat z těchto důvodů, a za třetí, že nikdy fungovat nebude.“ Po škole získala práci na londýnské burze. S manželem se ale nakonec odstěhovali do Ženevy a oba začali pracovat pro OSN. „Soudruzi z Československa neměli nic lepšího na práci, než proti mně intervenovat. Napsali dopis do OSN, že si vláda ČSSR nepřeje, aby vnučka ministerského předsedy Udržala tam pracovala.“ A tak v práci sice pokračovala, nicméně sporadicky. V OSN se mj. také zabývala nerovným postavením žen na trhu práce v zemích OECD.

Ještě o nás uslyšíte!

Libuše Paukertová popisuje, jak si Sovětský svaz v roce 1944 vymohl tři hlasy za Ukrajinu, Bělorusko a Rusko, proto v OSN figurovali i zástupci Ukrajiny. „Jednou mě čekali, když jsem odcházela, už bylo všude zhasnuto, jenom manžel ve své kanceláři pracoval přesčas. A najednou tam byl ten jeden Ukrajinec, u kterého se vědělo, že se příští den vrací domů. Zarazil mě v té tmě, to jsem měla strach. Říkal: ´Líbo, já se chci rozloučit. Odpověděla jsem: ´No to seš hodnej, přeju ti šťastnou cestu.´ On pokračoval: ´Chtěl bych ti říct, jak tě strašně obdivujem, ty se jich nebojíš, oni se bojí tebe. Ty jsi ženská, která se jim umí postavit. Ale my taky nejsme zbabělí, my taky nejsme nevzdělaní, my taky jsme ti, co chtějí svobodu a slušnou demokratickou zemi, a ještě o nás uslyšíte.´ A inu, stalo se,“ naráží Libuše Paukertová na současnou situaci na Ukrajině a dodává: „To, co se tam děje, je strašný válečný zločin ze strany Rusů. Pánové Putin, Lavrov a další by měli být souzeni.“

Mimo práci pro OSN pomáhala jako asistentka Olze Masarykové – Revilliodové, nejmladší dceři Tomáše Masaryka. O podivné smrti jejích obou synů napsala Libuše Paukertová knihu Vnuci prezidenta T. G. Masaryka.

Invazi vojsk varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila Libuše Paukertová v New Yorku, kam byla vyslána i s manželem tzv. na zkušenou. V roce 1969 se vrátili do Ženevy.

V roce 1985 přišel na personální oddělení OSN z Československa dopis s informací, že už můžou paní Paukertovou zaměstnávat dle své libosti. „To jsme se s manželem hodně pobavili. Dál jsem dělala to, co předtím, už tedy oficiálně.“ O dva roky později Felix Paukert zemřel na rakovinu plic.

O převratu si v OSN cvrlikali vrabci

Na začátku roku 1989 se vzhledem k politické situaci podařilo Libuši Paukertové najít v cestovním oddělení potřebné formuláře a takto si vyřídila vízum do Československa, kam se potřebovala dostat na svatbu synovce. Rodině na oslavě tenkrát řekla: „Komunismus je poražený, Rusové odtáhnou, vždyť se dohodl Regan s Gorbačovem, že Československo bude svobodné. Nevěřili mi to. Když se to pak stalo, tak říkali: ´Tys měla pravdu, jaks to věděla?´ No věděla...“ 

Ve stejnou dobu si v Rudém právu Libuše Paukertová přečetla, že lze zaplatit cestu do zahraničí Čechům. Uvědomila si, že za svůj jednoměsíční plat jich dostane za hranice hned několik. Svolala tedy akci, aby takto zaplatili i jiní, a spojila to s cílem dostat je do Říma, kde se chystala kanonizace Anežky České. To se jí povedlo a sama takto zaplatila cestu hned dvaceti lidem. Jejich seznam je k vidění v dodatečných materiálech. V Římě ji přijal Jan Pavel II. „Byl to geniální člověk. Bezvadně mi rozuměl, když jsem mluvila česky. Já mu moc nerozuměla, za což jsem se styděla. Naštěstí tam byl s Donem Stanislaoem, pozdějším kardinálem Divišem, a ten překládal do slovenštiny zajímavým způsobem. Umí slovensky, protože tam jezdil lyžovat.“

Konečně v Černínském paláci

Po sametové revoluci odcestovala hned v lednu 1990 do Česka, kde nadále pracovala pro OSN. „Když jsem šla do důchodu, tak jsem ještě pracovala dva roky pro ministerstvo zahraničí, to byl můj dlouholetý, emigrantský sen pracovat v Černínském paláci.“

Druhého manžela, jaderného fyzika Františka Lehara, poznala ve Švýcarsku, pracoval v CERNU (Evropská organizace pro jaderný výzkum). Život s ním byl hezký, ale netrval příliš dlouho. V roce 2011 ovdověla podruhé. Své paměti vydal František Lehar v roce 2003 pod názvem O Zlaté kleci a jiné vzpomínky.

Svůj život v emigraci nehodnotí Libuše Paukertová – Leharová jako život bez domova. Každý den četla české noviny, celou dobu byla v kontaktu s Čechy. „V Ženevě jsme měli velice dobře fungující spolek Besedu Slovan. Toto založili čeští krejčí a kuchařky už před první světovou válkou a platili tak dobře příspěvky, že zaplatili profesoru Masarykovi cestu do Ameriky, když jel vyjednávat Československou republiku.“

V roce 2012 získala Libuše Paukertová – Leharová cenu Významná česká žena ve světě za aktivní práci v exilu, práci mezi krajany a úsilí o prosazení práv žen a tělesně postižených.