„Já si pamatuju, že jsem potom všude – nevím, co mě to napadlo – to jsme měli takový hajzly společný, vždycky byly tři kóje a umyvadla, jak to tak bejvá, a bylo to nalakovaný takovým emailem – a já jsem tam všude psal tužkou ‚Blut' – jako krev. Nevím, co mě to napadlo v těch dvanácti třinácti letech. A zase dlouhý vyšetřování. Pamatuju si, že za mnou přišel jeden takovej jako agilní žák, byl nejsilnější ze všech, protože se tam dělaly zápasy, kdo je nejsilnější – já byl asi dvacátej šestej. On byl jednička tenhleten. ‚Jak se píše, prosím tě, Karle, ‚Blut‘ – krev německy?‘ Tak jsem napsal takový to jiný ‚b‘, byl jsem připravenej, tak jsem z toho vyvázl.“
„Jsem šel hrát na jednotu taky fotbal, a když jsem někomu omylem vzal i míč nebo jsem ho obehrál, tak mě kopnul do prdele, a: ‚Co si to dovoluješ, ty esesáku?‘ To mě dokonce učitelka Meteláková vyvolávala: ‚Tak nám pojď, ty esesáku, říct vyjmenovaný slova nebo něco.‘ A když jsem potom došel i do toho JUKu – to byl jednoroční učební kurz, takovej jako nástavbovej rok – tak mi dávala vysvědčení propouštěcí a měl jsem jednu dvojku a samý jedničky, tak mi popřála a povídá: ‚Já se ti omlouvám za to příkoří, jak jsem tě oslovovala celý ty roky...‘“
„‚To bylo úplně jinak, Karle, ty víš hovno, to bylo úplně jinak,‘ říkal [Karlu Patákovi nedávno bývalý starosta sousední Vráže]. ‚Ty vole, to byly pěkný svině, ty Němci,‘ a přitom je neznal. Já jsem neznal všechny, ale tu Šináglovou jsem znal, obě ty Šináglový. Jedinej, kdo byl opravdu svině, byl ten Remberg, fanatik, o kterým se říká, že s přeraženou rukou zkoušel ještě hajlovat, než ho zastřelili. A ty všichni, co to říkali, měli máslo na hlavě, protože za války vlastně kolaborovali, donášeli tomu Langemu, udávali, a tak potřebovali toho Langeho a Vašíčka umlčet, než dojde do toho Berouna, aby nevyšla najevo vlastně zrádcovská činnost a kolaborace těchhle činitelů pozdějších bolševickejch.“
„První můj takovej dojem z revoluce je, že jdu nakoupit do vsi s taškou, tehdy se nosily sítěnky, a v sítěnce jsem měl džbánek, že přinesu i pivo. A šli dva německý vojáci a šli okolo zahrádky, kde přednostovi kvetl bez. Oni si tam ulomili kytky bezu, šli a slyšel jsem německy, jak mluví o tom, že chytnou nějaké spojení někam do Německa. Takže oni takhle ne jako jednotky, ale i jako jednotlivci se všelijak vypařovali odsud pryč.“
„Nějakej Paluška bydlel na šachtě – havíř, kterej mi říkal: ‚No, Karle, my jsme po tý válce hlídali ty zajatý Němce. Já jsem je hlídal, rozumíš, ty byli zavřený v motolskejch kasárnách, to byly takový dřevěný baráky tam dole. A já jsem stál nahoře na tý hlásce v noci, neměl jsem co dělat... No to víš, měl jsem ostrý, Němčour vylezl, šel se vychcat, tak já mu ji picl.‘“
„Dneska už některý moji kamarádi říkají: ‚Člověče, to byly takový zbytečnosti, kdybysme bejvali radši malovali a nechali bolševiky bolševikama.‘ Takže jak se to normalizuje nebo jak se ty vztahy upravujou, tak oni zapomenou, že jsou jen zalezlí, a ani ta polarizace už není taková.“
Karel Paták se narodil 27. prosince 1931 ve Vojkovicích nad Ohří v rodině tamější sudetské Němky a českého ajznboňáka. Po obsazení Sudet v roce 1938 se napřed otec a pak i matka s dítětem přesunuli do otcovy rodné Hvězdy u Slaného, později našli útočiště v blízké Loděnici stejně jako dalších deset vojkovických českých či českoněmeckých rodin. Do Vojkovic se ale Karel Paták i za války stále vracel - mohl, protože jeho matka byla Němka. Začal chodit do Berouna do školy pro děti ze smíšených manželství a později v roce 1944 do Kladna. Protože nebyl „čisté krve“, nestal se příslušníkem Hitlerjugend, ale jen Deutsche Jugend. Sloužili prý jako „kanonenfutr“ („potrava pro děla“) na německých vojenských cvičeních a dělali také „značkaře“ Hitlerjugend. Už v září 1944 ale ze školy utekl a schovával se doma v Loděnici, později u babičky ve Hvězdě. Když ale vypuklo v Loděnici 5. května 1945 povstání, ležel nemocný doma, a tak jeho matku, uvězněnou s dalšími dvaceti Němci, pustili, aby ho mohla ošetřovat. Díky tomu unikla masakru U Zabitého, který se odehrál 7. května. Vlasovci při něm za vydatné asistence místních Revolučních gard zavraždili všechny místní Němce. Po válce přijali Karla Patáka na Státní grafickou školu v Praze, kde se potkal třeba s V. V. Štechem či Theodorem Pištěkem. Panovalo tam hodně kritické prostředí, a proto ani únor 1948 pro něj neznamenal žádný názorový zvrat. Po absolvování ztratil s akademií kontakt, věnoval se historii Berounska, pracoval v muzeu, a když se v roce 1989 formoval nový obecní úřad, kandidoval na starostu. Tuto funkci vykonávala i po celá 90. léta. Karel Paták zemřel 15. dubna 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
