„Ukázalo se, že ten poslední vlak, který jel z Kyjeva do Jasynuvaty… To byl poslední spoj, když dojel do Jasynuvaty. Do Doněcku už tehdy nedojel. Můj táta tím vlakem přijel a můj manžel odjel. Potom… no, nevím, doslova tam… zdálo se mi, že se to stalo hned. Táta někde… Můj muž za mnou přijel do Vinnycké oblasti a jeli jsme do Kramatorsku. Můj táta… právě tam v Jasynuvatě začaly velmi tvrdé boje. Nebylo tam spojení, nedalo se nikomu dovolat. Leda když si člověk sám někde nějak nabil telefon, dokázal odeslat esemesku, to bylo dobré. Zrovna je tu Halynka, která… 10. srpna [2014] se jí narodila vnučka… Maksymovi; je to dcera Zlatka. A 12. [srpna] mu přinesli povolávací rozkaz. Samozřejmě šel na vojenskou správu. Halynka přemýšlela, že ho z toho nějak vyseká, on se s ní kvůli tomu pohádal. To znamená, že táta je tu bez spojení, Maksyma berou do armády… Vůbec si nedokážu představit, v jakém stavu Halynka byla, jak tam všechno přežila; malá vnučka… My jsme jeli do Kramatorsku… To jsou dojmy z Kramatorsku… Přijeli jsme v noci, někdy kolem čtvrté hodiny ráno vlak přijel. Jsem v tom městě poprvé, cizí město, nejistota. Manžel tam měl nějaké příbuzné, kteří nám…, ke kterým jsme přijeli, v podstatě jsme u nich nějaký čas žili; oni nám pomohli, že jsme u nich žili, dokud jsme si nenašli jakés takés bydlení. Tak jsme se ocitli v Kramatorsku. Táta, když vyprávěl, říkal, že to bylo deset dní pekla. Tedy bez spojení, bez ničeho, skoro nepřetržitě sedíš ve sklepě. Měli tam… nějaké maso bylo v mrazáku, chleba nebyl, nic nebylo. Uvaříš to maso a musíš ho sníst, protože nic jiného není. Musel pohřbít souseda, kterého tam zabila mina. Policie, milice prostě přijela, podívala se, že ano, je mrtvý. Říkají: Jestli chcete, pochovejte ho sami. Oni ho se sousedem umyli, oblékli a svými auty odvezli na hřbitov. Říká: Přijíždíme, tam stojí nějací Kavkazané, nevím, kdo to je, Čečenci, Abcházci. Rakev převáželi v nějaké dodávce, ve Volkswagenu. Všichni, kdo jeli na pohřeb, byli v Moskvičích. Pustili je tam, počkali. Prostě ho zakopali; položili rakev do té jámy, zakopali, žádný kříž, nic. Vracejí se zpět. Moskviče pustili, ale tu dodávku Volkswagen zabavili ‚pro potřeby republiky‘. Táta vyprávěl, jak se z toho dostal. Nic není, spojení není, se sousedem se rozhodli na vlastní riziko a nebezpečí odjet z Jasynuvaty. Jeho, sousedovým autem do Avdijivky, přes [doněckou] filtrační stanici tam dojeli. Stojí tam něco jako kontrolní stanoviště, ale nikdo tam není. Rozhlédli se – žádné miny, nic. Zkrátka, bez nějakých příhod dojeli do Avdijivky. Říká: Vjíždíme do Pokrovsku, a to zrovna byla sobota, Den nezávislosti, svatba, jakoby úplně jiný život.“