Олександра Папіна Oleksandra Papina

„Ukázalo se, že ten poslední vlak, který jel z Kyjeva do Jasynuvaty… To byl poslední spoj, když dojel do Jasynuvaty. Do Doněcku už tehdy nedojel. Můj táta tím vlakem přijel a můj manžel odjel. Potom… no, nevím, doslova tam… zdálo se mi, že se to stalo hned. Táta někde… Můj muž za mnou přijel do Vinnycké oblasti a jeli jsme do Kramatorsku. Můj táta… právě tam v Jasynuvatě začaly velmi tvrdé boje. Nebylo tam spojení, nedalo se nikomu dovolat. Leda když si člověk sám někde nějak nabil telefon, dokázal odeslat esemesku, to bylo dobré. Zrovna je tu Halynka, která… 10. srpna [2014] se jí narodila vnučka… Maksymovi; je to dcera Zlatka. A 12. [srpna] mu přinesli povolávací rozkaz. Samozřejmě šel na vojenskou správu. Halynka přemýšlela, že ho z toho nějak vyseká, on se s ní kvůli tomu pohádal. To znamená, že táta je tu bez spojení, Maksyma berou do armády… Vůbec si nedokážu představit, v jakém stavu Halynka byla, jak tam všechno přežila; malá vnučka… My jsme jeli do Kramatorsku… To jsou dojmy z Kramatorsku… Přijeli jsme v noci, někdy kolem čtvrté hodiny ráno vlak přijel. Jsem v tom městě poprvé, cizí město, nejistota. Manžel tam měl nějaké příbuzné, kteří nám…, ke kterým jsme přijeli, v podstatě jsme u nich nějaký čas žili; oni nám pomohli, že jsme u nich žili, dokud jsme si nenašli jakés takés bydlení. Tak jsme se ocitli v Kramatorsku. Táta, když vyprávěl, říkal, že to bylo deset dní pekla. Tedy bez spojení, bez ničeho, skoro nepřetržitě sedíš ve sklepě. Měli tam… nějaké maso bylo v mrazáku, chleba nebyl, nic nebylo. Uvaříš to maso a musíš ho sníst, protože nic jiného není. Musel pohřbít souseda, kterého tam zabila mina. Policie, milice prostě přijela, podívala se, že ano, je mrtvý. Říkají: Jestli chcete, pochovejte ho sami. Oni ho se sousedem umyli, oblékli a svými auty odvezli na hřbitov. Říká: Přijíždíme, tam stojí nějací Kavkazané, nevím, kdo to je, Čečenci, Abcházci. Rakev převáželi v nějaké dodávce, ve Volkswagenu. Všichni, kdo jeli na pohřeb, byli v Moskvičích. Pustili je tam, počkali. Prostě ho zakopali; položili rakev do té jámy, zakopali, žádný kříž, nic. Vracejí se zpět. Moskviče pustili, ale tu dodávku Volkswagen zabavili ‚pro potřeby republiky‘. Táta vyprávěl, jak se z toho dostal. Nic není, spojení není, se sousedem se rozhodli na vlastní riziko a nebezpečí odjet z Jasynuvaty. Jeho, sousedovým autem do Avdijivky, přes [doněckou] filtrační stanici tam dojeli. Stojí tam něco jako kontrolní stanoviště, ale nikdo tam není. Rozhlédli se – žádné miny, nic. Zkrátka, bez nějakých příhod dojeli do Avdijivky. Říká: Vjíždíme do Pokrovsku, a to zrovna byla sobota, Den nezávislosti, svatba, jakoby úplně jiný život.“

„Dali mi desátou, jedenáctou třídu, i devátou třídu jsem měla. Jen si nepamatuji, která třída… Byla to desátá nebo jedenáctá třída. Právě byly ty volby, to všechno, agitace, je to ještě první kolo. Oni se mě ptají: ‚Oleksandro Oleksijivno, koho vy budete volit?‘ Já tam stojím, přemýšlím, no, sakra, jak jim mám odpovědět, abych to i vysvětlila a abych, no nějak, to, no… Stojím, formuluji si v hlavě odpověď, a jiný kluk: ‚No, vy asi budete volit Juščenka jako všichni, ne?‘ Já říkám: ‚Ano, budu.‘ Říkám si, uf, on za mě udělal všechnu práci. Říkám: ‚Ano, budu volit Juščenka.‘ On potom… on si pak uvědomil, že se přeřekl. Chtěl totiž říct, že budu volit Janukovyče. Pak si to u mě upřesňuje: ‚Vy určitě… já jsem se přeřekl, chtěl jsem říct Janukovyče.‘ Já říkám: ‚Ale já ne, já budu volit Juščenka.‘ Oni na to: ‚A proč?‘ To už tam byly tehdy nějaké stereotypy o těch banderovcích, o potlačování ruského jazyka. Něco jsem jim tehdy vysvětlovala, protože říkám: ‚Ve skutečnosti tohle není problém; vaši rodiče mluví rusky, viděli jste u nás v Doněcku, že by někoho zmlátili za to, že mluví rusky? Viděli jste to?‘ Oni říkají: ‚Ne.‘ Já říkám: ‚Takže jaký útlak? Vy se tu teď učíte, jakým jazykem s vámi mluvím? Jakým jazykem?‘ Oni: ‚Ano, ano.‘ Samozřejmě, přišli domů a tam určitě těžko… Možná někteří jednotlivci z nich chtěli… možná jen převyprávěli ten rozhovor, a konec.“

„Ve skutečnosti jsem nějak příliš vážně k té vědecké práci nepřistupovala. Nějak už to bylo v době, kdy jsem měla studovat, naopak; už jsem k tomu přistupovala formálněji. Prostě jsem si získala určitou autoritu mezi učiteli; pak už to nějak šlo automaticky, nevím. Nějak formálně… Nic jsem tam… Ale vím jistě, že když jsem se o to téma zajímala…, tehdy se zdroji – no, jaké zdroje? Byl to jakýsi úřední věstník ministerstva zahraničních věcí, protože dokonce internet tehdy… on už existoval, ale takový přímý přístup k němu nebyl. Když vezmeme v úvahu stipendium, jaké jsi dostával, tak jít a v nějakém internetovém klubu zaplatit za hodinu internetu, to byla docela citelná částka. To zaprvé. A zadruhé – dokonce i když ty informace získáš a stáhneš, řekněme, na disketu, tak pak musíš mít, kam tu disketu vložit. Tehdy ještě neměl každý počítač. To znovu musíš jít někam do internetového klubu, abys pak mohl pracovat prostě ve wordu. Proto jsem chodila [do knihovny] do oddělení s periodiky, to byly nějaké oficiální věstníky ministerstva zahraničních věcí, hledala jsem nějaké články o podpisu nějakých dohod, analyzovala jsem je. Pak totéž s nějakým tiskem. Pak mi někdo poradil: říká – víš o tom, že u nás v Doněcku je… teď si nevzpomínám, jak se to přesně jmenovalo… nějak jako Slovanský spolek… a, Centrum slovanské kultury. To pak už z toho všeho… Až později jsem si uvědomila, že to bylo jedno z center toho hnutí, které později podporovalo ‚DLR‘. Bylo to oficiální centrum, přes které se financovalo, distribuovalo, už určitě od devadesátých let… Iniciátoři toho temného hnutí byli v Doněcku. Šla jsem tam, dali mi kontakty. Tam vedoucím toho Centra slovanské kultury byl nějaký učitel z matematické fakulty; z fakulty matematiky [Doněcké státní univerzity]. Šla jsem tam, ale něco, nevím, proč, nevyšlo. Přišla jsem tam jednou, on měl velký zájem: přijď, přijď, přijď, my tam to i to, a přímo málem – my za tebe tu diplomovou práci napíšeme, jen k nám přijď. Ale já jsem tehdy necítila vůbec žádnou takovou fintu, jak se říká. Nevím, proč jsem tam nešla. Nějak se to víckrát nesešlo, a chvála Bohu.“

„Můj dědeček z otcovy strany, Vasyl Denysiuk, pracoval před druhou světovou válkou v kolchozu, stejně jako všichni ostatní. Když začala válka a Němci okupovali Vinnyckou oblast, bylo mu čtrnáct let. Dostal se do zajetí jako Ostarbeiter. Byl válečným zajatcem, pracoval v koncentračních táborech a v továrnách. Když končila druhá světová válka, byl někde ve Francii, poblíž města Calais. Tam je osvobodili Britové a Američané. Vyprávěl, že když je osvobodili, dali jim tam spoustu jídla, nějaké čokolády, velmi pěkné oblečení, bylo to něco jako vojenská uniforma. V tom táboře, kde byl v zajetí, byli nejen civilní zajatci, ale i vojenští zajatci, tedy sovětští důstojníci, nějaké nižší hodnosti. Poté, co je osvobodili, a předtím, než je předali sovětským úřadům, mnohé z nich agitovali, aby odjeli do Kanady nebo Austrálie. A mezi těmi, kdo byli… Právě mezi vojáky bylo mnoho těch, kdo s touto nabídkou souhlasili. Určitě jim bylo jasné, co se s nimi může stát po návratu do Sovětského svazu; můj děda ale nesouhlasil. Nepřistoupil na tuto nabídku. Myslel si, že je chlapec, čtrnáct let, civilista… Takže by se mu určitě nemohlo stát nic zlého. Ale potom, když je předali sovětským úřadům… Poslali je, jak vypráví, pěti parníky do Oděsy; pluli asi měsíc. Když je předali sovětským úřadům, ti sovětští vojáci, kteří je přijímali, jim sebrali všechno, co jim Američané a Britové dali, od oblečení až po jídlo. Místo toho jim tam vydali nějaké hadry. Pak už v Oděse, poté, co dorazili do Oděsy, do přístavu, tam je rozdělovali a třídili – civilní zajatce a vojenské zajatce. Jeho poslali… bez ohledu na to, že v době svého zajetí byl civilistou, nezletilým dítětem. Poslali ho na pět let do Magadanu, kácel tam tajgu. Nakonec tam ale nestrávil celých pět let. Jeho osud se vyvinul tak, že jeho otec byl komunista a byl dobrovolník…, jak se tehdy zřejmě všichni nazývali dobrovolníky. Všichni šli na frontu. On tam dokonce zahynul, dostal tam od sovětských úřadů posmrtně nějaká vyznamenání. Jeho matka napsala dopis někam na úřady. Z toho koncentráku ho nepropustili, ale převezli ho do Ázerbájdžánu, někam poblíž Baku. To už byl takový tábor, trochu lehčí, pracovní, a stavěli tam silnice.“